Konec pokroku v Holandsku

Squatteři a jejich sympatizanti ve městech, kde jako u nás legislativa nadřazuje právo vlastnit prázdný dům právu na bydlení, se dosud můžou odvolávat na příznivnější podmínky v jiných městech. Ránou pro všechny, kdo viděli v Holandsku určitou oázu pokroku a liberálnosti (třeba nejen díky squattingu, ale i díky tématům hulení, homosexuálních sňatků, asistované sebevraždy atd. – ústupky v těchto věcech mohou následovat) je nynější pravicí prosazená změna práva, stavějící obsazování prázdných domů mimo zákon, spojená se zatčením několika desítek až stovky lidí proti této změně demonstrujících. Těžko k tomu něco dodat; je velmi depresivní vidět kolem sebe rozpadat se kulturu, k níž se autor těchto řádků celoživotně hlásí a toto není zdaleka jediný případ. Zbývá Barcelona, třeba tam squatting nezakážou.

Bůh suď (čert ví, to je jedno), jestli konzervativní reakce nakonec vyprovokuje v EU něco jako občanskou válku. Když se ale tak koukám na míru ideologické indoktrinace lidí kolem sebe a to včetně těch, u nichž by člověk čekal jakýsi základ společensky kritického myšlení už z popisu práce, jako jsou studenti humanitních a sociálních oborů (mimochodem – jsem hluboce přesvědčen, že minimálně česká společnost zažívá nejideologičtější období od 50. let; zkuste si představit nějakou oblast života, kterou dnes člověku nepředepisuje televize a budete hledat těžko až marně; za normalizace tomu skoro nikdo nevěřil a dnes obrovská část společnosti vč. právě těch studentů bere seriály atd. vážně jako návody pro život), říkám si, jestli se najde víc než promile lidí, kteří do těch sraček normované šedi nepůjdou dobrovolně. Ale aspoň občas někde to vypadá, že se jim tam moc nechce. Co myslíte?

Prohlášení k zásahu proti demonstrantům z 12. září

Pokus o symbolické obsazení nevyužívaného domu sympatizanty squattingu minulý měsíc v rámci týdne neklidu byl nenásilný, nikoho neohrožoval a měl upozornit zejména na nespravedlivou situaci, kdy platná legislativa nadřazuje právo vlastnit neobývaný dům právu na bydlení, ačkoliv v mnoha evropských městech jsou předpisy a praxe příznivější. Policie zasáhla bezdůvodně brutálně a v rozporu se zákony, na jejichž dodržování má dohlížet. Na snahu o konstruktivní dialog se systémem bylo zareagováno násilím. Nezbývá, než se souhlasem citovat vyjádření z 2h.bloguje.cz:

Včera [12. 9.] se desítky mladých lidí poučili, že nenásilná cesta není cestou, kterou by šlo kráčet. Že nenásilná cesta vede akorát k tvrdé přesdržce. Kdyby policii v ústrety letěla sprška dlažebních kostek a zápalných lahví, řešila by policie jiné věci než to, komu lépe zlámat žebra. Určitě by se jí tak dobře nenaháněli a nešikanovali utíkající lidé. Nenásilní model pasivního odporu byl vyzkoušen, ale ukázal se jako nefunkční. Nezbude, než najet na model kodaňský a proti síle postavit sílu.

Komentář k prohlášení ČSAF k volbám

Mnoho anarchistů opakovaně s oblibou cituje výrok, připisovaný nejčastěji Emmě Goldman, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. (Pominu teď nelogičnost spočívající v tom, že kdyby zákaz nějaké aktivity automaticky vedl k fyzické nemožnosti tuto aktivitu vykonávat, žádný anarchismus ani jiné revolucionářství by neměly smysl, protože jejich neúspěch by byl předurčen.) Z nějakého důvodu už méně se zmiňuje heslo španělských anarchistů z roku 1934: převzít moc všemi prostředky, včetně voleb.

Druhý výrok je v principu spávný a dobře ilustruje nedůslednost toho prvního. Pokud je účast ve volbách něčím, co legimitizuje systém, kde je hranice toho, jaké jednání ještě legitimizuje systém? Když chodím do práce a za vydělané peníze si platím připojení na net, na němž pak anarchistické myšlenky obhajuji, nelegitimizuji tím systém, když požívám jeho výhod a používám jeho prostředky? Když anarchistické myšlenky obhajuji na přednášce ve státní škole, nelegitimizuji tím systém? Jinými slovy, tím, že požívám nějakých výhod systému demonstuji, že ten systém považuji za spravedlivý? To snad ne. To by pro úplnou důslednost museli všichni anarchisti přestat chodit do školy, do práce, přestat používat peníze a internet a další komunikační sítě. A nikdy by se žádná revoluce nekonala, neboť pro samý bojkot toho, co systém vytvořil, by k ní nebyly prostředky.

Takže jestliže je rozumné obhajovat anarchistické myšlenky prostřednictvím (systémem kontrolovaného) školství a internetu, pak není o nic míň rozumné obhajovat je i prostřednictvím systémem kontrolovaných voleb. Z hlediska praxe (a etika a tedy i anarchismus jsou snad o praxi) opravdu považuji za rozumnější (a když z hlediska praxe rozumnější, tak spávnější) hodit někam lístek pro pochybného nazelenalého liberála, který třeba zachrání kus lesa před golfovým hřištěm, než se potom koukat, jak tam jezdí mafiáni s bagrama a, s prominutním, připadat si dobře jen proto, že se to neděje mým jménem. Ono se to totiž neděje mým jménem jen formálně, já jsem proti tomu mohl něco udělat (vhodit lístek) a neudělal. A skoro to na mě působí tak, že systém legitimizuji právě podléháním té iluzi, že neúčástí na volbách se nějak vyvleču ze zodpovědnosti za to, co se kolem mě děje. Nevyvleču. Čili: převzít moc všemi prostředky, včetně voleb.

Kdo si ještě myslí, že kapitál nevládne lidu

Naivní levicoví aktivisté včetně autora těchto řádků se sice ne zrovna radovali, ale za menší zlo považovali, když se americkým prezidentem stal černošský intelektuál podporující veřejné zdravotnictví. Teď se ukazuje, o jak bezzubé naděje šlo. Navzdory názoru prezidenta a zejména dvou třetin veřejnosti se soukromé pojišťovny rozhodly, že něco takového nepřipustí, investovaly patřičné částky do ovlivňování medií a zákonodárců a podařilo se jim to, reforma zatím nebude (zdroj). Je to takový banální, ale reprezentativní příklad toho, jak kapitalismus a demokracie nejdou zrovna dohromady. Americká ústava obsahuje, už nevím jak je to přesně, nějakou tu klauzuli o vzetí moci do vlastních rukou, když je vláda zkorumpovaná a nevykonává vůli těch, jež zastupuje. Schválně, uvidíme, kdo se této příležitosti chopí. Za této situace bych rád znal argumentaci těch, kteří nyní stále tvrdí, že v nesymetrické společnosti, kde z jedné strany je institucionalizovaná ochrana soukromého vlastnictví, ale z druhé strany není institucionalizovaná solidarita, může moc pocházet z lidu. Anebo jejich přiznání, že jim o moc vzešlou z lidu nejde.