Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Archive for Říjen 2007

Strana zelených je k ničemu

4 komentáře

Všichni poslanci strany zelených hlasovali proti opozičnímu návrhu o obecném referendu, přestože se takový nástroj vyskytuje v řadě takzvaných vyspělých demokracií a navzdory tomu, že zavádění prvků přímé demokracie měli zelení po vzoru svých západoevropských kolegů jako jeden z hlavních bodů předvolebního programu. Je definitivně jasné, že tato strana nijak nepřibližuje politiku blíže lidem a nijak nevyvažuje centralismus ostatních stran. Ti, kdo zelené volili, protože jim vadili klientelistické prvky v chování politiků ostatních stran, mají smůlu a jsou zklamaní. Zelení tedy jsou jen platformou pro pravičáky, kteří si připadají alternativně a nechtějí se hlásit k ODS či KDU z důvodu imidže. Při pohledu do řad oněch dalších stran zjistíme, že v ČSSD převládají kariéristé, kterým jde o získání politické moci a ve svém čele preferují pragmatiky, kteří jsou pro tyto účely ochotni obětovat cokoliv, zejména pak jakékoliv ideové základy sociální demokracie, o které nyní nejde snad ani jednomu procentu členské základny, a že v KSČM je přes devadesát procent členské základny tvořeno předlistopadovými kádry, udržujícími si stalinistické vedení, které systematicky potlačuje reformní křídlo a otevřeně se hlásí k minulému totalitnímu režimu. Kam se má nyní levicový volič obrátit? Existuje šance rozvoje a zviditelnění některé z mimoparlamentních levicových stran (pokud takové ještě existují) anebo jsou jedinou možností proti utvrzování moci pravice změny mimo současný systém, tedy změny revolučního charakteru?

Written by bhy

Říjen 29, 2007 at 12:31 pm

Zasláno do Politika

Kulturně-sociální konformita a konzum nejsou projevy duševní poruchy

2 komentáře

Dřív jsem dobře nerozuměl tomu, proč jsou někteří lidé tolik alergičtí na vysvětlování sociálních jevů psychologickými příčinami, ale jeden článek, na nějž jsem byl čistě náhodou upozorněn, když jsem si jednomu člověku stěžoval na svoji krizi identity, mi pomohl tuto vysazenost pochopit. Jsem nepoučitelný, nenechal jsem se odradit stylově postmoderními titulky jednotlivých částí článku, z nichž přímo čiší potřeba směšovat a syntetizovat více či méně nesouvisející myšlenky a teorie (např. najdeme zde Ježíše a Marxe v jednom odstavci, v dalších částech jsou následováni – hádejte kým, správně – Freudem). Možná jsem jen trapný suchar a celý článek byl míněn jako parodie (a že v tomto žánru je co parodovat). Tak trochu v to doufám.

Autor nám za pomoci citací z analýzy idejí, obsažených v jednom normalizačním seriálu, podsouvá, že existuje předěl mezi jednáním vycházejícím z hlubokého nitra člověka a jednáním vycházejícím pouze ze starosti o povrch. Podává to jako dvě škatulky: každé jednání lze zařadit buď jako z nitra, nebo jako povrchní. Pro autora z toho navíc vyplývá, že každý člověk, pokud není přímo duševně nemocen, je buď takový nebo onaký, jedná buď v souladu se svým nitrem anebo v souladu se starostí o povrch. Mravní zákon v srdci objektů staví autor do protikladu s podle něj postmoderní vírou ve svět jako hru povrchů (ačkoliv typicky postmoderní je spíš jeho analýza; ostatně on má ten termín asi více významů, že).

V současné společnosti se podle něj vyskytuje stále více a více jedinců, kteří preferují hru povrchů před hluboce niterným jednáním (respektive nejsou toho druhého schopni a neví že a proč by měli, protože ani nechápou, o co jde). Onu povrchnost vysvětluje jako projev určité duševní narušenosti, které říká hraniční osobnost. Pacienti s touto poruchou, způsobenou zejména problematickým, nevyrovnaným vztahem k rodičům v dětství (konkrétně nedostatečnou, nezdařenou internalizací vztahu s matkou), jednají navenek normálně, pročež je nelze označit v původním smyslu za duševně choré, ale všechny morální normy a běžné emoce mají jen naučené, hrají je, necítí je hluboce v sobě, tak jak by bylo normální. Z toho vyplývá termín „hraniční porucha“ – tito jedinci jsou jakoby na hranici duševního zdraví a vyšinutosti. A právě proto, že hluboko v sobě nemají své jednoznačné, uchopitelné já, se kterým by se mohli identifikovat, identifikují se s moderními trendy, které okolní dominantní kultura klade na jejich bedra. Tedy např. když je v módě punková kultura (styl, imidž), identifikují se s punkovou kulturou (stylem, imidží), když je v módě hiphopový styl, identifikují se s hiphopovým stylem atd. Pro autora je tato konformita, toto konzumní chování, projevem právě výše popsané hraniční poruchy. Totiž jedinci, kteří mají problém se trvale identifikovat se svým hlubokým nitrem, si tuto potřebu nahrazují identifikací s oněmi módními trendy. Proto jsou snadnou obětí reklamy. Proto z nich mají radost marketingová oddělení, jejichž cílem je přesvědčit lidi, že si potřebují kupovat nesmysly. Podle autora není náhoda, že lidé trpící hraniční poruchou byli zaznamenáni ve zvýšeném počtu v ordinacích psychologů a psychiatrů právě počínaje devadesátými lety minulého století, v téže době, kdy podle jeho názoru kultura hloubky byla z mainstreamu definitivně vytlačena kulturou povrchu. Konformita a konzum, které vlastně ve velké míře existují jen posledních bratru patnáct, dvacet let (zřejmě od doby, kdy autor přestal být mladý), jsou tedy ve skutečnosti projevem rozmáhající se duševní abnormality.

Co je na této úvaze špatně? Podle mne krom toho, že je zajímavá (nejen patologicky), úplně všechno. Především každý člověk je jiný a nelze všechny lidi rozdělit do dvou skupin, navíc vymezených psychologickou definicí navzdory tomu, že se příslušnost k nim projevuje v sociálním jednání. Autorova teorie nepřipouští jedince, kteří jsou duševně zcela vyrovnaní a bezproblémoví a přesto jednají silně davově a konformně (a to bych si skoro troufal tvrdit, že taková je většina členů skoro jakékoliv společnosti) ani jedince, kteří jsou duševně do určité míry narušeni a přesto jednají navzdory směru větru podle svého hluboce vnitřního morálního přesvědčení (nevím, jaké je jejich procentní zastoupení, ale myslím, že pár takových znám). Nepřipouští, že krize identity může být částečná, že se může odehrávat jen na povrchu a hloubky se nedotýkat (jedinec často střídající délku vlasů a styl oblékání může být emočně zcela vyrovnán a eticky jednoznačně zorientován) anebo se odehrávat jen v nitru a nedotýkat se povrchu (jedinec trpící silnou hodnotovou dezorientací a citovou prázdnotou může mít naprosto jasno v tom, jak se oblékat, co poslouchat atd.). Vlastně tato teorie řadu lidí sprostě odsuzuje, protože všem kulturně a esteticky konformním jedincům přisuzuje citovou a morální vyprázdněnost, což je velmi troufalé a leckoho by to mohlo oprávněně urážet. (S nadsázkou, parodující autorův tón, se lze ptát, zda si třeba autor do zbytku společnosti neprojektuje některé vlastnosti, s nimiž je nespokojen sám u sebe.) Mimoto jistě ne každé jednání, ne každý čin je buď čistě niterný anebo čistě povrchní. Činů, které takto nelze zařadit, je evidentně požehnaně.

Dále je třeba říct, že konformita a konzum jsou sociální jevy, dotýkající se jedinců napříč od nejvyrovnanějších po nejméně vyrovnané, nezávisle na tom, kam v tomto spektru příslušný jedinec spadá. Domnívám se, že korelaci mezi duševní vyrovnaností a sociální konformitou jedince vysledovat nelze. Konformita a konzum jsou důsledkem složitých vztahů v komplexních, mnohočlenných společnostech. Jsou projevem něčeho, co existovalo u lidí vždycky. V menších, old-schoolovějších společnostech to nebylo tak nápadně viditelné, protože kultura neměla tolik prvků, aby byly rozdíly mezi jedinci, identifikujícími se s většinou těch prvků a jedinci, neidentifikujícími se s téměř žádným z nich, tak markantní a propastné. Moderní, rozsáhlé společnosti jsou nositelkami kultur o mnohem více prvcích, proto je viditelnější rozdíl mezi jedinci identifikujícími a neidentifikujícími se s většinou těch prvků. Ovšem odhlédneme-li od této viditelnosti, myslím, že rozdíl mezi konformními a nekonformními, konzumními a nekonzumními jedinci, stejně tak jako nezávislost těchto vlastností na duševní vyrovnanosti, jsou tak staré, jako jsou staré kultura a společnost samotné. Z těch desítek tisíc dochovaných starověkých hliněných tabulek, popsaných klínových písmem, se určitě najde nějaká, co popisuje i nějaké ty tehdejší buřiče. (Souvislost mezi komercializací všeho možného a rozmachem výskytu hraniční poruchy v devadesátých letech sice existovat může, ale ač to bude hulvátské, vysvětlil bych si ji když už tak spíše snahou psychologů a psychiatrů vydělat peníze „objevováním“ nových duševních poruch, které jsou pro ně konec konců zdrojem obživy.)

Autor v podstatě přiznává barvu v momentě, kdy prohlašuje, že se na dnešní středoškoláky nevydrží dívat déle než několik desítek sekund, protože mu připadají jako přízraky, jak jsou všichni do detailů stejní, aby o pár řádků níže dodal, že děti z jeho generace, ač na sobě nosily fyzicky ještě méně rozdílné oblečení, protože jiné nebylo k dispozici, tak byli v srdcích individuálně mnohem svébytnější a duševně hlubší. Inu, buď má autor výjimečnou schopnost vidět dnešním středoškolákům do jejich srdcí po několika desítkách sekund znechuceného pohledu, za což jej nelze než obdivovat, anebo, což se mi zdá pravděpodobnější, tímto celá zdánlivě hluboce filosofická úvaha klesá na úroveň demonstrace mezigeneračního neporozumění, omílané každé čtvrtstoletí už od úsvitu dějin, neporozumění, které přišlo směšné a trapné už myslitelům v době antiky. Věřte mi, že dnešní teenageři mi nepřijdou o nic víc na pohled všichni přízračně stejní a neindividuální, než dnešní důchodci. Jinými slovy, myslím, že každá generace je zhruba stejně davová, konformní a konzumní jako každá jiná, jen je to z pohledu předešlé generace jinak vidět, protože prostředky, které k tomu ta která generace má, se liší od prostředků, které k tomu měla generace předchozí. Vždyť přece naše generace prožila dětství v první polovině devadesátých let, v atmosféře největšího relativizování neřku-li negace jakýchkoliv hodnot, a přitom nelze říct, že by dnes při pohledu do některé z vysokých škol většina přítomných vypadala nebo se chovala jako stádo robotů. Pan autor by tomu asi nechtěl věřit, ale i my se na sebe někdy jen tak usmíváme a nosíme oblečení bez loga. Přece právě generace autora, jím opěvovaná generace normalizačních pionýrů a svazáků, byla právě ta generace, která když dospěla, tak zde vytvořila ono prostředí degradace a dezintegrace hodnot, se kterým se naše generace musela vyrovnávat. A našim dětem to za čtvrt století dost možná bude připadat nějak podobně.

Pro nonkonformní jedince, k nimž si zatím stále opatrně troufám se řadit, by jistě bylo pohodlné, kdyby mohli konformní většinu označit za soubor duševně nevyrovnaných jedinců, stojící v kontrastu s duševní vyrovnaností nekonformní menšiny. Duševní zdraví by tím šlo přiznat jen menšině členů společnosti, stalo by se tak čímsi elitním a celá psychologie a psychiatrie by se tak bez skrupulí mohly projevit jako snaha menšiny ovlivnit většinu (vyléčit ji z konformity). Naštěstí to tak podle všeho není. Ostatně, konformita může být i dobrá věc: teď to nebudu myslet úplně vážně, ale třeba v době, kdy jde o to revolucí svrhnout tyranskou vládu, tak se hodí, když už je revolucionářů většina, protože se k nim přidají ještě další lidé právě proto, že jsou konformní. Tuto kritiku bych uzavřel konstatováním, že je dost dobře možné, že jsem původní článek vůbec, ale vůbec nepochopil. V takovém případě poníženě prosím o laskavé uvedení problematiky na pravou míru v komentářích pod tímto příspěvkem.

Written by bhy

Říjen 25, 2007 at 8:09 pm

Zasláno do Filosofie

Soudkyně chrání rasistické policisty a nacisté chystají pochod židovským městem

33 komentářů

Britské listy dnes informovaly o rozhodnutí hradeckého krajského soudu, podle nějž se dnes již bývalí policisté Vraštil a Brousek musejí pouze písemně omluvit romské rodině Danišových, jejíž členy fyzicky napadli v jejich bytě, do něhož vnikli. Případ se stal v roce 2003. Soudkyně Adámková odůvodnila tento směšný rozsudek tím, že újma nebyla dost velká na to, aby si Danišovi zasloužili finanční odškodnění. Poškození se odvolali k vrchnímu soudu. Toto rozhodnutí potvrzuje, že u nás soudí lidé, pro něž jsou agresivní náckové v policejních uniformách přijatelnými členy společnosti, na rozdíl od jejich obětí. I v dnešní době se vám může stát, že vás pro vaši barvu pleti zmlátí příslušníci státní instituce a podpoří je v tom příslušníci jiné státní instituce.

V souvislosti s tím si říkám, že by soudci přinejmenším měli být přímo odvolatelní v referendu. Jejich rozhodnutí by měla podléhat veřejné kontrole. Neměli bychom být dále ochotni poslouchat kecy o nutnosti jejich nedotknutelnosti. Demokracii nijak nechrání. Společnost nijak nezlepšují. Život díky nim není snesitelnější. Zneužívají své moci k nadržování viníkům, kteří jim jsou sympatičtí. Udržují totalitní stereotypy. Mají asociální a neetické názory a ty se projevují v jejich rozsudcích. Společnost by se neměla nechat ukolébat představou, že tyto rozsudky bezezbytku řeší skutečné problémy. Ideálním trestem pro rasistické útočníky by bylo odmítnutí jakékoliv sociální spolupráce s nimi. V hospodě by jim nenalili, v obchodě by jim neprodali jídlo, nepustili by je do tramvaje, společnost by jim byla uzavřena. To nevyřeší žádné rozhodnutí soudu. Je nutné, aby se na takovém odmítnutí spolupráce aktivně podíleli všichni, kteří na to mají svůj názor.

Úzce se to dotýká dalšího tématu nyní probíraného též na Britských listech. Nacisté letos opět chystají provokační pochodňový pochod pražským židovským městem na výročí křišťálové noci. Očividně chtějí otestovat, zda je současná společnost ochotna takovou provokaci tolerovat. Demonstrovat, že si to mohou dovolit. Úřady opět selhaly a pochod je kvůli formální chybě povolen. V důsledku toho se proti této provokaci mobilizuje odpor. Je mi velmi sympatické spojení členů židovské obce s anarchistickými antifašisty. Domnívám se, že je naprosto nutné, aby se co největší počet lidí, kteří jsou nacisty znechuceni, účastnil akcí pro zabránění tomuto pochodu. Fyzickému násilí nacistů se nelze bránit jinak, než fyzickým násilím proti nim. Je třeba jim ukázat, že nemají mezi ostatními lidmi co dělat. Pevně věřím tomu, že se antifašistům povede chystanému pochodu zabránit, byť navzdory případné asistenci náckům ze strany policie, která je při podobných provokačních akcích již takřka tradiční.

Nacistické a fašistické organizace sice v tomto státě nemají velkou otevřenou podporu veřejnosti, ale mnohem více jedinců, než kolik jich nacisty přímo podporuje, nosí tyto agresivní názory ve svých hlavách. Jsou proto potenciálními sympatizanty popř. i členy těchto organizací, kdyby přišlo na věc a náckové začali nějak aktivněji verbovat nové duše do svých řad. Nelze před tím zavírat oči. Antifašistické hnutí potřebuje řádově větší podporu veřejnosti, potřebuje oslovovat nerozhodnuté, aby tito nebyli polapeni druhou stranou.

Written by bhy

Říjen 24, 2007 at 11:49 am

Zasláno do Společnost