Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Archive for Duben 2009

Zmrdi

24 komentářů

Vždycky jsem si myslel, že situace, kdy v třicátých letech minulého století ulicemi středoevropských měst pochodovaly průvody SA-manů, se nemůže opakovat. Tehdejší občany jsem považoval tak trochu za sraby. Utíkali se schovat do nejbližšího průjezdu, aby nemuseli před průvodem stát v pozoru. Málo koho napadlo se nepodřídit, na pochodující třeba plivnout, nechat se zmlátit, ale aspoň jim to tím trochu zkomplikovat. Též jsem si říkal, že přece museli existovat např. jedinci, nezvratně umírající na rakovinu, kteří neměli co ztratit: proč nikdo z nich nestřílel po pochodujících nacistech z okna samopalem? Zkrátka jsem měl představu, že dnes jsou lidé nasranější a zároveň schopnější tvarovat svoji nasranost rozumem. Na přelomu tisíciletí (po odeznění postpseudorevolučního boomu) nácků v brněnských ulících zásluhou militantní antifašistické akce ubylo. Nedovedl jsem si představit, že by jejich počet vzrostl tolik, že by na to antifa nestačila. Ekonomická krize je možná definitivní v tom smyslu, že ukončí část iluzí, pod jejichž vlivem jsme formovali svůj světonázor.

Devadesátá léta u nás i jinde ve vykořisťovatelské části světa byla takovým rájem ve skleníku. Že když po monarchii přišla demokracie, tak dřív či později musí po demokracii přijít anarchie a světový mír, jsem v patnácti, před deseti lety, bral více méně jako hotovou věc. Spojení hmotného blahobytu a politických svobod dosáhlo hypertrofovaného stavu maximální míry podloženého pocitu celkového bezpečí a pohody atd., který neexistoval nikdy předtím a z ekologických důvodů pravděpodobně nebude existovat ani nikdy potom. My jsme v tom chlévě s koryty po celé délce zdí vyrůstali a nic jiného neznáme (babička v letech 1968 i 1989 vždy začala dělat zásoby na válku, dnes se to snad ještě pořád zdá jako legrace, tak uvidíme), proto budeme v existenciální prdeli už když začnou selhávat komunikační sítě a ti šťastnější z nás vlastní rukou ukončí svůj život dřív, než se začne v ulicích střílet. (Autor těchto řádků nenašel odvahu prohnat si hlavu kulí ani v momentech, kdy to bylo vyloženě nabíledni, takže k sobě tuto naději nechová a otevírá se před ním růžová perspektiva, jak na smrtelné posteli v křečích nemoci z ozáření vypráví vnoučatům, co to byly ty počítače, sociální stát, mír atd.)

Na prvního máje na jednu hodinu odpoledne je na brněnské náměstí svobody svolaná a řádně nahlašená demonstrace a následný pochod neonacistů z národního odporu a dělnické strany. Došlo k tomu nečekaně. Není tomu dlouho, co představitelé těchto organizací tvrdili, že zde letos nic nebude. Antifašistická akce se nezdá být připravená. Všichni budou na dlouho avizovaných, spíš kulturních než převážně politických akcích v Praze. (Mimochodem, tam vystoupí i kanadská legenda Propagandhi, jejíž texty mne před lety ovlivnily v radikálním environmentalismu, vegetariánství ap., tak je docela paradoxní, že sem přiletěli letadlem – resp. předpokládám že nepřipluli na lodi – v němž za jeden let spálíte víc kyslíku, než v autě za celý život.) Marně jsem hledal, podle všeho není v Brně nahlášená žádná protiakce, centrum bude uzavřeno, neonacisté budou pochodovat s naprostým klidem, všichni jejich aktivní odpůrci, dá-li se jim tak říkat, budou v Praze. Jediná další akce je na moraváku mýtink KSČM v dopoledních hodinách. Nemám dojem, že bychom to mohli tak nechat. Co s tím uděláme?

Na straně neonacistů stojí policie, která jejich pochodům asistuje a zajišťuje klidný průběh a naopak brání protidemonstracím, opakovaně fyzicky útočí na antifašisty a perzkuuje je. Na straně neonacistů stojí úředníci magistrátu, kteří vyzývají občany, aby zůstali doma a nikam nechodili, popř. se chovali jako by se nic nedělo (nabízí se asociace se záběry z prvního dne protektorátu, kde si maloburžousti válí šunky na plovárně úplně stejně jako o den dřív), některé magistráty dokonce varují před postihem ty, kteří by chtěli narušovat průběh řádně nahlášených neonacistických demonstrací. Na straně neonacistů stojí i mainstreamová media, která používáním neutrálního výrazu „extremista“ hází antifašisty do jednoho pytle s neonacisty, prezentují je jako stejně nebezpečné pro zachování normálního fungování společnosti a zcela ignorují zásluhy prvních v boji proti druhým. Na straně neonacistů stojí i pravicoví politilogové, kteří pro novináře a policajty škatulku „extremismu“ vymysleli, vyargumentovali a opatřili puncem odbornosti. I kdyby hardcore nácků bylo jen tisíc a z nich jen dvě stě ochotných bojovat se zbraní v ruce, pořád je to situace, proti níž by se stát nebo systém v jakémkoliv slova smyslu, je-li jeho cílem udržení soudržnosti společnosti, měl rozhodně postavit, ne ji formálně odmítat a prakticky podporovat (a tím utvářet dojem své bezvýznamnosti). Policie, úředníci magistrátu, mainstreamoví novináři a pravicoví politologové, ti všichni jsou kolaboranty a po případné občanské (nebo nejen občanské) válce, kterou tu nácci vyvolají a eventuálně prohrají, by k výše jmenovaným takto mělo být přistupováno.

Mám dojem, že v době nástupu nacismu v třicátých letech minulého století byli ti nejspořádanější, nejserióznější, nejměšťáčtější pupkatí bůčkožrouti také největšími kolaboranty a rovněž mám dojem, že v tomto ohledu se dnes situace opakuje. Kdyby to bylo jediným výrazným problémem společnosti, navrhoval bych něco jako denacifikaci státní správy a vůbec všech vlivných institucí: schválit zákon, že republika je antifašistický stát atd., na jehož základě pak všichni policisté, úředníci, novináři i politologové, jimž by byla prokázána (byť verbální) spolupráce s neonacisty, by byli doživotně zbaveni veřejných funkcí a vůbec možnosti vlivu na společnost (vč. např. práce učitele, spisovatele apod.) a možností se o ně ucházet. Bohužel, sešlo se nám to všechno tak pěkně, že instituce modernity dnes mají dost starostí samy se sebou a něco podobně efektivního od nich (možná už nikdy) nemůžeme očekávat. Nezdá se, že by za daných podmínek zbývalo něco jiného, než proti neonacistům (a vyžádá-li to situace, též proti kolaborantům) bojovat individuálními útoky. (Nabušit se, vstoupit do antify atd.) Je to hnus. Ani nevím, jestli je tohle spíš optimistický nebo spíš pesimistický závěr.

Written by bhy

Duben 29, 2009 at 12:49 pm

Zasláno do Společnost