Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Archive for Srpen 2007

Petice sobců a ignorantů

2 komentáře

Vedení BBC, nejstaršího a zřejmě nejrespektovanějšího veřejnoprávního média na světě, před časem učinilo velmi kontroverzní rozhodnutí o dostupnosti valné části archivu pořadů BBC výhradně ve formátu iPlayer, který je opatřen softwarovou ochranou proti kopírování dat a funguje pouze na platformě Windows. Toto rozhodnutí vyvolalo vlnu ostré kritiky: z řad dříve loajálních příznivců BBC se ozývá, že se tato zaprodala Microsoftu a že takový postup je diskriminační. Objevila se nejprve emailová konference a kolem ní pak celé aktivistické hnutí, jehož přívrženci argumentují, že všichni plátci koncesionářského poplatku mají stejné právo na dostupnost pořadů, které si platí a že to vždycky (zejména tehdy, když se rozhodli k placení poplatku) fungovalo tak, že pro vlastní potřebu mohli na pásky pořizovat kopie pořadů zcela neomezeně: Free The BBC. BBC reagovala, že ochrana proti kopírování je použita kvůli požadavkům třetích stran, BBC o tom sama nemůže rozhodnout, neboť nevlastní autorská práva ke všemu, co kdy odvysílá. Na to odpověděli mluvčí hnutí tak, že je povinností BBC, aby vyjednala s třetími stranami podmínky tak, aby nebyly pro diváky a posluchače diskriminační, když ti platí všichni stejně, a zrodil se požadavek, aby BBC pozastavila provoz archivu, minimálně dokud nebude zajištěno, aby fungoval i na menšinově zastoupených operačních systémech.

Není nutné si hnutí těchto aktivistů jakkoliv idealizovat. Mnozí z nich se potřebují vykřičet, hledají příležitosti pro své radikálně levicové komentáře (asi jako já), ale na problematice jim v hloubce nezáleží. Mnohým nejde ani tak o levicové myšlenky, jako o snahu shazovat cokoliv, co nějak reprezentuje západní civilizaci. Proto onehdy když vysílání BBC, aniž by to nějak souviselo s tématem, bylo vykázáno z FM kmitočtů v Rusku, se v emailové konferenci někteří exponenti hnutí předháněli v tvrzeních, jak není na západě o nic větší svoboda projevu, než v Rusku, a jak je BBC stejně propagandistická, jako oficiální ruská média, což je brutální nesmysl a pokud si to tito lidé skutečně myslí, pak nechápu, proč se angažují za to, aby byl široce dostupný archiv BBC, který jim stejně k ničemu nebude, jestliže informace v něm neuznávají jako pravdivé. Organizátor hnutí se podepisuje do emailů jako soudruh, na druhou stranu není to jen profesionální ideolog, zabýval se již dříve problematikou svobody projevu a to poměrně objektivním a důsledným způsobem, můžete si to najít na googlu. Není ani nutné tvrdit, že BBC vždycky říká pravdu a nic než pravdu. Multikulturalismus, v souladu s nímž dává stejně prostoru všem názorům včetně těch nechutných, bez ohledu na jejich etický obsah, je zase jen ideologií. Krom toho nevím, jak je to s různými národními redakcemi BBC. Ta česká, než ji nakonec naštěstí zrušili, aby nekazila BBC dobré jméno, byla ve srovnání s britským vysíláním orientována silně doprava. Ale přes to všechno je BBC zdaleka to nejlepší, co máme. Když nebude její vysílání dostupné na nediskriminační bázi, zbude nám už asi jen Al Jazeera.

Nicméně výsledkem aktivit tohoto hnutí bylo, že BBC skutečně odložilo spuštění služby, běžící pouze na Windows a neumožňující kopírovat data. Bylo by to šlo považovat za úspěch, kdyby se neobjevila petice lidí s opačným názorem: iPlayer-NOW (skutečný manifest ignorantství, stojí za shlédnutí: „For reasons unknown to the rest of us […]“). Ten by se dal shrnout tak, že když už je služba technicky připravená, pak není důvod, aby většina lidí, kterým nevadí závislost na Windows ani nemožnost kopírování, byla ochuzena o své okamžité pohodlí kvůli nějaké menšině, bojující za principy. Ani u těchto lidí nechápu, proč chtějí poslouchat BBC. Jestliže BBC má určité hodnoty, stojí za určitým požadavkem spravedlnosti, který se projevuje když už v ničem jiném tak minimálně symbolicky ve férovém přístupu ke koncesionářům, tak zcela v rozporu s tím je tvrzení, že já chci poslouchat něco, protože já na to mám počítač a nezajímá mě, kdo další si může dovolit to poslouchat. Takovým lidem bych doporučil spíš Fox News nebo naše čétéčko, kde jistě najdou dostatek kydů o vyvolenosti sobě podobných, ale oni si místo toho usurpují médium, které bylo původně jednoznačně určeno všem. Asi už jsem z toho nervozní, ale přijde mi to skoro, jako kdyby milionáři organizovali petici proti bezplatné akutní zdravotní péči a argumentovali tak, že oni přeci mají na to si ji zaplatit a proč by tedy měla být zdarma kvůli nějakým jiným lidem.

Asi začíná nějaká nová doba, asi nás čekají petice a demonstrace sobců a ignorantů proti spravedlnosti a hodnotám. Asi se neměla levice při svých kampaních chovat tolik schematicky. Pravice teď okopírovala formu a vyplnila ji svým netolerantním obsahem. V souvislosti s tím si vzpomínám na názory Herberta Marcuse, který tvrdil, že volná soutěž politických idejí je nespravedlivá vůči levici, protože pravice si z principu vždycky bude moci dovolit nákladnější prezentaci své teorie a bude při ní moci používat prostředky, které levice považuje za neetické.

Reklamy

Written by bhy

Srpen 22, 2007 at 3:01 pm

Zasláno do Společnost

Pár poznámek k politickému spektru

2 komentáře

Přemýšlel jsem, co se v posledních, dejme tomu, sedmi letech změnilo více, zda mé politické názory či politické názory většiny té části společnosti, s níž přicházím do kontaktu. Sice jsem tradičně nedošel k jednoznačné odpovědi, ale všiml jsem si jednoho snad lehce povzbudivého detailu, že totiž už není třeba, abych charakterizoval své politické názory složitým výrazem, kombinujícím názvy hned několika ideologií. Zatímco před pár lety bylo třeba říct, že jsem environmentalistický, pacifistický, feministický, anarchistický socialista, nebo tak něco, dnes si v určitých kruzích vystačím, když řeknu, že jsem demokrat nebo levicový demokrat a už to řada lidí považuje za nemoderně politicky korektní. Inu, pravice se radikalizovala, ta konzervativní se úžeji propojila s tou liberální, a odpůrci environmentalismu, pacifismu a feminismu se nyní logicky stávají i odpůrci demokracie, protože jim došlo, jak křečovitě krkolomná je jejich snaha nějak své představy s demokracií skloubit a tím je prodat široké veřejnosti. Vzhledem k tomu, že zásadním rozdílem mezi levicí a pravicí je právě důraz na spravedlnost a potlačení práva silnějšího na levici a důraz na právo silnějšího a zbytečnost spravedlnosti na pravici, bylo jen otázkou času, kdy skutečná pravice přizná barvu a dá najevo, že pro manažerský převrat se demokracie nehodí.

Je třeba nenechat se zmást tím, že levice i pravice operují s pojmem svobody. Zapomeňme na kompas politické orientace, kde je vlevo levice, vpravo pravice, nahoře totalita a dole svoboda, který má vsugerovat, že levicoví a pravicoví liberálové mají v názorech kvantitativně stejně blízko, jako konzervativní a liberální pravičáci. Není tomu tak, protože svoboda v chápání pravice je téměř opakem jejího chápání na levici. Jedná se o jiné rozdělení, než v případě pozitivní a negativní svobody, což s levicí a pravicí spojují většinou jen ekonomové a je to dost zavádějící. Podle nich je v podání levice svoboda svobodou k něčemu a v podání pravice svobodou od něčeho. Ve skutečnosti to může být i naopak, protože na levici je svoboda chápána jako to, čeho lidé dosahují po odstranění práva silnějšího ovládat slabší, které když ve společnosti přestane existovat, tak bude skutečně svobodná, je to tedy svoboda od práva silnějšího, zatímco na pravici je svoboda chápána jako svoboda k neregulovanému vykonávání práva silnějšího nad slabšími, tedy svoboda k právu silnějšího. V každém případě nemá smysl používat pojem svobody při rozlišování levice a pravice, neboť obě strany jej považují za svůj a chápou jej více méně opačně.

Mám to dnes svým způsobem mnohem jednodušší, neboť mé názory, aniž bych na nich něco zásadního měnil a zejména aniž by se k nim většina společnosti stala tolerantnější a otevřenější, byly bez mého přičinění překlasifikovány z radikálních a extremistických na politicky korektní. Většinou ti samí lidé, co z konzervativně pravicových pozic dříve kritizovali mé vidění světa jako požadující příliš mnoho změn, ho nyní v podstatě z týchž pozic, jen nyní překlasifikovaných na liberálně pravicové, kritizují jako požadující příliš málo změn, příliš rozsáhlé setrvávání na nepotřebných humanistických principech. Jaký je vlastně rozdíl mezi konzervativní a liberální pravicí? Představitelé té druhé varianty by nám možná dopřáli legalizaci homosexuálních sňatků a konzumace konopných drog, což je asi tak všechno, kromě rozdílů historických, jako že konzervativní pravice vznikla z řad kléru a liberální z řad velkokapitalistů, což je v současnosti zcela irelevantní, zejména proto, že se obě síly svorně shodují ve světonázoru a v centrálních bodech nesouhlasu s levicí, jako je odpor k přímé vládě lidu a k regulaci moci silnějších ve prospěch slabších.

Takže když konzervativní pravice kritizuje levici jako příliš radikální a liberální pravice jako ne dost radikální, jedná se pouze o účelové zneužívání toho výrazu, propagandistické pozlátko, iluzi plurality, která má zakrýt široké názorové i organizační spojení obou pravicových tradic, spojení ve prospěch prosazování práva silnějšího proti levicovým ideálům ať už ochrany životního prostředí či lidských práv, demokracie, humanismu a pacifismu. Zastáncům skutečné levice (tedy nikoliv té, která za poutavými slogany schovává přebarvený kapitalismus) nezbývá než se probrat a vzmužit, všímat si toho co se děje a něco proti tomu dělat. Je třeba nejen snažit se současné uspořádání světa měnit k lepšímu, ale i bránit tomu, aby je nejrůznější pohrobci kolonialismu měnili zpět k horšímu.

Written by bhy

Srpen 20, 2007 at 1:39 pm

Zasláno do Politika

Free software závisí na kapitalismu

leave a comment »

Už před časem jsem se na těchto stránkách bránil spojování konceptu free softwaru s myšlenkami anarchismu a poukazoval na nedůslednost takových úvah. Tvrdil jsem tehdy, že jediný model, slučitelný s anarchistickými ideály, je public domain, tedy vzdát se jakýchkoliv nároků na vymáhání dodržování autorských práv, a že softwarové licence copyleftového typu jsou spíše sociálně-demokratické a licence typu BSD spíše liberálně-demokratické, konec konců obě eventuálně využívají ve větší či menší míře donucovacích prostředků právního státu. Nyní musím zajít ještě dál a konstatovat, že v dnešní době už je jakékoliv spojování softwarových licenčních modelů s idealistickými politickými ideologiemi jen naivně nostalgickým sněním.

Abych nebyl pochopen špatně, samozřejmě je pravda, že politický aspekt zde, jako všude, existuje. Free software je demokratičtější, poskytuje uživateli práva a svobody, které mu jiný software neposkytuje, čímž reguluje případně nespravedlivý tržní vztah mezi autorem a uživatelem, v němž by autor měl příliš mnoho práv a uživatel příliš málo. Podobně jako u daní nebo předpisů na ochranu práv zaměstnanců a životního prostředí se jedná o demokratickou regulaci negativních důsledků volného trhu. Je tedy zcela legitimní prohlašovat, že chci používat jen free software, protože chci, aby byl vztah mezi mnou a autorem mnou používaného softwaru vyrovnaný, nechci aby byl jednostranně výhodný pro autora a jednostranně nevýhodný pro mě. Je však zcela nesprávné prohlašovat, že chci používat jen free software, protože je v souladu s mým tím či oním radikálně protikapitalistickým (anarchistickým, socialistickým) přesvědčením. Není. Jedná se vždy o primárně tržní vztah, jen do různé míry regulovaný.

Podívejme se, jak dnes free software vzniká. Kdybychom počítali každý samostatný projekt jako stejně velkou jednotku, mohli bychom snad tvrdit, že většina free softwaru pořád vzniká tradičním, komunitním způsobem, dobrovolnou spoluprací hrstky nehierarchicky organizovaných nadšenců. Počítáme-li však jako větší jednotku software, sestávající z většího množství kódu, používaný větším množstvím lidí, pak se situace dramaticky mění a můžeme konstatovat, že ty větší, známější, rozšířenější a úspěšnější freesoftwarové projekty, které měly nezastupitelný podíl na rozšíření freesoftwarových operačních systémů, jsou v posledních letech financovány takřka výhradně nadnárodními korporacemi (rozuměj obchodními společnostmi), jejich kód je vyvíjen zaměstnanci těchto korporací a vývoj se ubírá směrem, určovaným těmi korporacemi. Jediným motivem je pochopitelně zisk, jinak by to korporace nedělaly. Ony se ani z principu té instituce nemohou věnovat dobročinnosti, akcionáři by pak ťukajíce si na čelo odešli jinam. Jestliže je vedlejším důsledkem více práv a svobod pro uživatele, pak je to jenom vedlejším důsledkem, o který jim nejde, na který kašlou. Z jejich strany máme záruku, že jim vždy půjde o zisk. Nemáme žádnou záruku takového typu, že vedlejším důsledkem toho vždy bude free software, nebo něco jinak výhodného pro jinou stranu. Korporace se z principu nikdy nemohou chovat eticky. Zisk je pro ně vždy nad vším ostatním a to je vždy neetické. Nemorální jednání, s prospěšnými vedlejšími důsledky, je stále stejně nemorální. Že nám v současnosti korporace financují free software je dočasným důsledkem souhry náhod, ne nějakého obratu k veřejně prospěšné firemní politice.

Free software není obecně etická teorie, přenositelná kamkoliv jinam. Týká se konkrétních věcí, operuje s konkrétními termíny, označujícími konkrétní věci z prostředí informačních technologií, zabývá se právy a svobodami ne všech bytostí, ale jen úzkých sociálních skupin (autorů a uživatelů softwaru). Celý koncept závisí na fyzické existenci počítačů, bez nich by celá myšlenka neměla smysl a ani by nevznikla. Nemá smysl předstírat, že mluvíme o něčem víc, než o nástrojích. Jakýkoliv počítač, na nějž lze nějaký free software nainstalovat, je složen z komponent, vyrobených nadnárodními korporacemi v zemích s levnou pracovní silou a nedostatečnými předpisy na ochranu práv zaměstnanců a životního prostředí. Počítač není o nic ekologičtější, než to, co mu předcházelo. Spočítejte si, kolik zdrojů se spotřebuje k výrobě jedné papírové knihy, a kolik zdrojů se spotřebuje k pohánění stolního počítače, než si na něm tutéž knihu přečtete v elektronické podobě. Jakýkoliv dnes použitelný počítač přispívá k ničení životního prostředí a k rozevírání nůžek mezi kvalitou života v bohatých a chudých zemích, podobně jako jakýkoliv jiný složitější mezinárodně distribuovaný výrobek.

Člověk se může rozhodnout, zda se na tom bude anebo nebude podílet. Může si říct, že nemá (sílu, důvod, cokoliv) na to, aby se proti tomu postavil, a že se bude snažit jednat slušně a správně aspoň v rámci této kultury. Nebo si může důsledně říct, že tohle se jeho jménem dít nebude, odejít do lesů a žít jako nomád a poustevník, zcela mimo vztahy se systémem. A může buď jedno nebo druhé, nic mezitím neexistuje. Neexistuje nic jako kompromis mezi jednáním v rozporu se svědomím a jednáním v souladu se svědomím, neboť jakékoliv jednání, které není v souladu se svědomím, je s ním v rozporu. Pokud si toto čtete jinak, než z ručního opisu uhlíkem na recyklovaném papíře, pravděpodobně jste se, stejně jako já, rozhodli věci jako počítač používat. Pokud jste jako já idealističtí humanisté, negativní aspekty tohoto rozhodnutí vám musí být zjevné.

Nebudu nikomu vstupovat do svědomí. Za sebe mohu konstatovat, že jsem se řadu let plamenně bil za free software, viděl jsem používání počítače s free softwarem jako v souladu se svým svědomím a používání počítače s non-free softwarem jako v rozporu se svým svědomím (a beztak jsem většinou dělal i to druhé, zatímco jsem hlasitě obhajoval to první). Ukázalo se, že jako v dalších věcech jsem dokázal své svědomí zmanipulovat. Celou tu dobu jsem se dokázal vyhýbat uvědomění si, že obě varianty, podle mých dřívějších názorů stojící zcela v protikladu, mají to nejzásadnější společné. Závisí na počítačích, které tím, že extrémně zefektivňují některé činnosti za cenu extrémní spotřeby přírodních zdrojů, symbolizují absurditu dnešní doby, v níž nejenže musí hospodářství stále růst, ale musí růst stále rychleji. Jestliže se navzdory ideálům rozhodnu pro pohodlí počítač používat, je to tak obrovský krok, že to, jak licencovaný software na něm budu mít, je už opravdu, mírně řečeno, vedlejší. To, že některé ideje freesoftwarového hnutí byly ovlivněny některými idejemi anarchismu a levice, nemění nic na tom, že především free software závisí na počítačích a počítače závisí na kapitalismu, ani na pokrytectví těch, kteří před tímto faktem zavírají oči.

V souvislosti s tím mě napadá, který ze svých takzvaných ideálů jsem doopravdy úplně dodržel. Že nikdy nepojedu osobním autem se spalovacím motorem jsem porušil hned po několika měsících. Vegetariánství jsem se dočasně vzdal na detoxu v době regenerace organismu po letech alkoholismu. Obojí bylo čistě z důvodu pohodlí. Tak nevím. Skoro jako by to vypadalo, že člověk si má stanovovat takové morální zábrany, o nichž ví, že se v nich dokáže držet. To je ale hrůza. Copak se člověk nemůže snažit být lepším, než je? A když se mu to nedaří, je to větší selhání, než kdyby se o to ani nepokusil? A co to vůbec je, pokoušet se chovat nějak, když mi to nejde a výsledek je stejný, jako kdybych se nepokoušel? Co z toho kdo bude mít, že jsem se snažil, nebo si aspoň myslel, že se snažím? Nikdo nic.

Written by bhy

Srpen 15, 2007 at 3:03 pm

Zasláno do Společnost

Autorská práva k hudbě zaniknou

leave a comment »

Úvahu na toto téma bych pravděpodobně měl začít velmi zeširoka, obecně, až filosoficky. Zřejmě bych se měl zeptat, co to vůbec hudba je a proč existuje, ale ono je to ve skutečnosti mnohem víc otázek, než jenom dvě. Záměrně se dopouštím závažné terminologické nepoctivosti, neboť obecně považuji za hudbu přesně to, o čem tento příspěvek nebude. Chci předeslat, že zde se budu zabývat výhradně hudbou neklasickou, písňovou, chcete-li populární, pakliže vás neurazí, že tam počítám i všechnu hudbu takzvaně alternativní. Rovněž předpokládám, že většinu hudby, kterou kdy kdo vymyslel, nestojí za to poslouchat pro naprostou absenci jakékoliv originality, a že za poslech stojí jen menšina existující hudby. Pokud s tím čtenář nesouhlasí a byla mu k poslechu příjemná všechna hudba, co kdy slyšel (vč. hudby v televizních reklamách apod.), pak asi nemá cenu, aby četl dál, a to možná nejen tento text. Všimněte si, že pro účely mého argumentu není nutné přesné vymezení, čili třeba jestli do toho, o čem budu mluvit, patří nebo nepatří tekkno, tím se vůbec nezatěžuji a nechávám čtenáře představit si to tak, aby mu to dávalo větší smysl.

Písně můžou nebo nemusí něco sdělovat, zhruba však vždy jde, podobně jako u jiných druhů umění, o vyvolání emoce estetického prožitku u posluchače, jemuž je poslech hudby příjemný a vyhledává jej, eventuálně o přenos nějaké myšlenky, jejíž dopad je díky asociaci s estetickým prožitkem silnější. Hudba zřejmě je kulturní potřebou civilizovaného člověka, vzniká všude nezávisle na sobě, navíc se přenáší i mezi jinak nesmiřitelnými subkulturami. Člověk si opakovaně slyšené písně snadno zapamatuje, stávají se součástí jeho vědomí a součástí jeho vidění světa, pojí se k jeho sociálním rolím. Texty těch písní mohou sdělovat třeba velmi banální pravdy, které jsou však díky fixaci na estetický prožitek nedílnou součástí jedincova přesvědčení. To, že se mi píseň líbí a zapamatuji si ji, abych ji eventuálně někdy někde reprodukoval, je zcela automatické, není to otázka vůle a ani není důvod, aby byla, není možné mít výčitky svědomí z toho, že nosím nějakou píseň v hlavě a občas si ji pobrukuji, protože tím nelze nikomu uškodit.

V industrializované měšťácké společnosti, kde většina lidí není většinu času na vysokých dávkách LSD (ponechávám stranou, zda je to dobrá společnost), se lidé shodují, že dva různé jevy nejsou jeden a tentýž jev. Hudba není zboží. Jsou věci, které mohu vyrobit a ony pak budou hmotně existovat jen na jednom místě, nebudou nikdy na více místech současně, když je dám nějaké místo, odeberu je tím z toho původního místa a naopak. Takové věci mohu prodávat, kupovat, mohou mi je ukrást a já je mohu získat zpět, můžu je zavřít do sklepa a nikdy nikomu neukázat a podobně. Hudba taková není. Může být popsána nebo zaznamenána na hmotném médiu, ale to médium samo o sobě hudbou není. Z toho, co jsem naznačil ve druhém odstavci, lze odvodit, že hudba je spíše kulturní institucí, prvkem civilizace, souborem vzorců chování, a jako takovou ji tedy nelze mít, vlastnit, tak jako nelze vlastnit např. řeč, zdravení, mytí se, manželství, kriminalitu atd. Mohu vlastnit věc, kterou vyrobím, nemohu ale vlastnit myšlenkové pochody a pocity lidí tou věcí vyvolané, ani jejich chování a činy, vyvolané těmi myšlenkovými pochody a pocity. Jakékoliv snahy vlastnit něco, co je rozpostřeno do vědomí a sociálního chování lidí, např. hudbu, jsou tedy snahami ovládat jejich city, myšlení a chování a tak je brutálně zbavovat nejzákladnějších svobod. Představme si třeba, že bych v tomto textu použil nějaký novotvar a pak bych si nárokoval poplatky za použití onoho novotvaru jinými autory. Anebo bych začal chodit v modře pruhovaném triku a vybíral bych poplatky od všech, co se rozhodli onu módu napodobit. Považoval bych tak za své vlastnictví nejen své výtvory, ale i vlivy těch výtvorů na lidské city a myšlení a na společnost, a dokonce i výsledky těchto vlivů. Nemyslím, že je to příjemná představa. Nemyslím si ani, že je do důsledku uskutečnitelná, protože kdyby všichni považovali za své vlastnictví výsledky vlivů svých výtvorů u všech lidí (a rekurzivně výsledky vlivů těch výsledků atd.), každý by několikanásobně vlastnil city, myšlení a chování každého.

Písně mohou být lepší nebo horší. S přibývajícím množstvím lidí a vztahů mezi nimi vzrůstá i počet těch, co si myslí, že mají talent společnost písněmi obohacovat, přestože jejich skutečné schopnosti jsou takové, že se o ně publikum nezajímá. Samozřejmě nemůže nikdo nikoho nutit, aby poslouchal hudbu, která se mu nelíbí a tak je logické, že se takoví lidé neprosadí, že si musí najít jiný smysl života. Nebylo by rozumné, aby ve společnosti existovaly mechanismy ke vnucování nekvalitní hudby lidem, kteří už ji odmítli. Neexistuje žádný oprávněný nátlak, abych realizoval sociální instituce nějakým přesně definovaným způsobem, např. nikdo mi nediktuje, zda si mám obléct dřív kalhoty nebo košili, stačí, když nakonec vyjdu na ulici s obojím. Nošení oblečení, stejně jako poslech hudby, udržují společnost v chodu. Diktovat, jakou hudbu má či nemá člověk poslouchat, je totéž, jako diktovat, v jakém pořadí se má člověk oblékat. Obojí člověka odcizuje od svobodné vůle být součástí oné instituce, protože mu bere možnost dělat při institucionalizovaném chování vlastní rozhodnutí. Instituce, kterou členové společnosti udržují dobrovolně, je jistě funkčnější, než instituce, kterou udržují z donucení.

Sociální instituce na chvíli opusťme a představme si následující analogii: dejme tomu, že velká skupina lidí se považuje za schopné zedníky, přestože by nedokázali ani položit dvě cihly vedle sebe. Společnost odmítne jejich zednické služby. Oni se s tím ale nesmíří, založí si svaz a posléze nátlakovou skupinu, která prosadí zákon, podle nějž všichni zedníci v zemi, pokud se chtějí věnovat řemeslu, musí vstoupit do onoho svazu, protože kdyby někde pracovali jako zedníci a nebyli přitom členy svazu, hrozily by jim vysoké pokuty a ostrakizace. Ti skuteční zedníci k tomu přijdou jako slepí k houslím, oni se nikde sdružovat nechtěli, ale teď musí. A pokud si někde, nedej bože, postavíte zeď vlastními silami, členové svazu na vás přijdou a za asistence policie vám ji rozmlátí.

Samozřejmě můžete ihned namítnout, že co to melu, když zedničina je konkrétní profese, nikoliv sociální instituce ve smyslu těch výše uvedených. Bohužel však řada, ne-li většina hudebníků se vidí právě takto. To, co dělají, považují za řemeslo, které je zbytek společnosti nucen považovat za svým způsobem prestižní, bez ohledu na kvalitu konkrétní podoby. Znáte ty lidi, co se od táboráků a z hospod proskřehotali až do nahrávacích studií a vyšlo jim jedno ničím nezajímavé album, z něhož zisk zhruba tak akorát pokryl náklady. Kolik z těch lidí by bylo ochotno si ještě někdy přiznat, třeba právě u toho ohně nebo v hospodě, že většina přítomných prostě teď není zvědavá na jejich vystoupení, protože má vyšší požadavky? Už jsem je viděl i instinktivně děkovat po samozvaném vystoupení, aniž by jediný posluchač jedinkrát zatleskal nebo jinak projevil uznání. A čím méně talentu mají, tím více se potřebují chránit před tím, aby jim to bylo dáváno najevo, protože status hudebníka je to jediné, co mají navíc oproti sobě rovným od táboráků a z hospod. Organizovat se ve svazech, které stírají rozdíly mezi kvalitní a nekvalitní hudbou tím, že ji všechnu posuzují ne jako hudbu, nýbrž čistě jako vlastnictví jejích autorů či interpretů, je ideální pro jejich sebepotvrzení. Už nikdo nemůže říct, že jsou špatnými hudebníky, to už není důležité, protože jsou všichni stejně dobrými vlastníky. Hudebníci takto sdružení přestávají být hudebníky, jejich dílo už není hudbou, nýbrž jen zbožím. Jako takoví by se neměli hudebníky nazývat, protože logicky uvažující část veřejnosti to mate. Je nepoctivé, když se vůči někomu, kdo se vždy snaží vyjadřovat se jasně, někdo vyjadřuje záměrně nejasně, aby druhého vmanipuloval do iluze, že poslouchá hudbu, když konzumuje zboží, což jsou vzhledem k výše uvedenému vymezení věci navzájem se vylučující (hudba je jiná sociální instituce, než konzum, udržuje společnost jiným způsobem). Odnáší to především skuteční hudebníci, ti, co nehrají pro peníze, protože když nejsou členy svazu, lidé z prostředí organizace koncertů je považují za nedůvěryhodné až podezřelé. Kult vzájemného ujišťování se o kvalitě díla rádoby hudebníků, zastupovaných svazem, se projevuje i v zákonném požadavku nahlásit svazu každou, jakoukoliv veřejnou hudební produkci, v němž se odráží neschopnost členů svazu si představit, že kvalitní hudba existuje mimo jejich řady. V případě nenahlášení hrozí pokuty, jejichž výše se odvozuje z odhadu, ke kolika dílům byla během produkce vzhledem k její délce porušena autorská práva.

Nabízí se otázka, proč se současným stavem vůbec něco dělat, když se proti němu skoro nikdo nebouří. Inu, aby se společnost nerozpadla, je některé její instituce potřeba zachovávat. Když zanikne instituce hudby a to, čemu se bude hudba říkat, bude jen součástí ritualizovaného konzumu, zmizí ty funkce, o nichž jsem se zmiňoval na začátku, ohrozí to úroveň civilizace, posune to společnost další kus od být k mít. Proto myslím, že je třeba, aby lidé před komercializací hudby nezavírali oči a žádali od těch, co se považují za hudebníky, aby se jednoznačně vyjádřili, zda jsou hudebníci anebo obchodníci, zda tvoří hudbu anebo produkují zboží, zda to, co dělají, máme poslouchat anebo si to kupovat, zda je to jakožto kulturní instituce všech anebo jakožto majetek jen jejich. Pokud jsou hudebníci a tvoří hudbu, kterou máme poslouchat a která je všech, tak se pak nesmí zlobit, když s ní budeme jako s hudbou nakládat, tedy např. ji bez jejich vědomí šířit kopiemi i reinterpretací mezi další lidi, používat kousky z ní v jiné hudbě atd. Pokud jsou obchodníci a produkují zboží, které si musíme koupit, protože je jejich majetkem, tak by měli vysvětlit, co se nám to vlastně snaží prodat, když hudbu jako takovou prodávat nelze. Prodávají nám hudební nosiče? Aha, takže ty se potom stávají naším majetkem a můžeme si s nimi dělat, co chceme? Ne? Takže se nám snaží prodat zboží, které nebude ani po koupi naším majetkem? Proč bychom si takové zboží měli kupovat? Poslouchejme radši hudbu. Kopie nemůže být krádež, nelze ukrást něco, co po objevení se na jiném místě zůstává i na původním místě. Autorská práva aplikovaná na tuto situaci jsou vlastně právy hudebníků vlastnit nejen své dílo, ale i naše city, myšlení a chování, jsou-li tím dílem ovlivněny. Taková práva nelze nijak rozumně zdůvodnit, jejich obecná uskutečnitelnost je, jak jsem se snažil ukázat, logicky vyloučena a je nutné je zrušit, protože pravidla fungování společnosti nemohou být založena na snaze o dosahování nepochybně nemožných cílů.

Autor těchto řádků nyní jistě bude obviněn, že by nechal hudebníky zemřít hlady na dlažbě. Jestliže nebudou mít systémem autorských práv zajištěnu obživu, společnost o ně přijde. Konec konců, někteří dnes slavní spisovatelé a skladatelé v době, kdy je autorská práva nechránila, skutečně hlady zemřeli. Bylo to ovšem ve společnosti, kde lidé umírali hlady docela často, a to i lidé pro společnost mnohem významnější, prostě proto, že společnost nebyla tolik vyspělá a dopustila to. Svědčí to tedy o tehdejším stavu společnosti, nedosahujícím v mnohém toho současného, nikoliv o nutnosti udělit autorům právo vlastnit naše city, myšlení a chování. Dnes by ve vyspělých zemích neměl umírat hlady nikdo, v podstatě ani ten, kdo si jako životní filosofii zvolí nikdy nehnout prstem. (Bylo by to velmi nemorální ze strany těch, co si jako životní filosofii zvolili žít v přepychu mnohonásobně přesahujícím jejich potřeby.) Proto nevidím problém v tom, aby hudebníci, které společnost bere opravdu jako hudebníky a chce poslouchat jejich hudbu, byli společností živeni z dobrovolných příspěvků posluchačů. Dobrovolných proto, protože nikdy nelze nikomu říct: buď budeš tuhle hudbu poslouchat a zaplatíš, nebo nezaplatíš a nebudeš ji poslouchat. Bylo by to v rozporu s definicí hudby, poslech hudby je kulturní instituce. Ti, co chtějí prodávat zboží, nechť mu neříkají hudba, nechť nežádají žádné peníze z těch příspěvků a ať tedy prodávají zboží, které budou mít, dokud si je někdo nekoupí a pak je bude mít zase ten, kdo si je koupí, ne oni. Samozřejmě se budou nadále, tak jako dnes, vydávat obchodníci za hudebníky, proto by se o tom, kdo bude považován za hudebníka a dostávat podíl z příspěvků od posluchačů, rozhodovalo nějak přímo demokraticky, zřejmě i za účasti těch, kdo se na příspěvcích nepodílí. Zda by se rozdělovalo rovným dílem, nebo podle umělecké úrovně dotyčného, posuzované těmi, kdo se na příspěvcích podílí, nebo i těmi, kdo se na nich nepodílí, to už jsou technické detaily na další diskusi. V každém případě by to situaci vyrovnalo. Eliminovalo by to jak nebezpečně rozsáhlou moc autorů nad životy posluchačů, tak i sobecky cynický nezájem některých posluchačů o osudy autorů hudby, kterou poslouchají.

Pro realizaci této vize není třeba pořádat nějaké revoluce, spojené s teatrálním odstupováním od mezinárodních smluv atd. Úspěšnost současného systému je založena na tom, že příliš málo kriticky přistupujeme k tomu, co posloucháme, příliš často se necháváme strhnout k poslechu něčeho, co se nám nelíbí, protože to poslouchají všichni v našem okolí, z nichž většině by se to taky nelíbilo, nebýt řetězového efektu. Pokud se budeme chovat méně davově a při výběru hudby se více spoléhat na vlastní vkus, nemusí se podnikat žádné radikální kroky, protože komerční rádoby hudba, založená posledního čtvrt století na křečovitém odmítání změny zažitého standardu, zanikne tím, že si na sebe nevydělá, když ji přestanou financovat všichni ti, kterým se nelíbí. Vidím to na příkladu své matky, která poslouchá dechovku, country a operety, z čehož bych nic nevydržel poslouchat ani pár vteřin, a přesto mě to velice těší, protože vím, že kdyby k tomu, co budou poslouchat, přistupovali takto individuálně a nonkonformně všichni, položil by se současný hudební průmysl, i se svým nehorázným zasahováním do životů lidí, během několika měsíců. Proto říkám: neposlouchejme to, co poslouchat nechceme, šiřme skutečnou hudbu bez ohledu na výhrůžky institucí, které s ní nemají nic společného a upozorňujme na prospěšnost tohoto přístupu druhé. Uvidíme, že nutnost nového, spravedlivějšího systému vztahů mezi autory hudby a jejími posluchači se velmi rychle stane evidentní.

Written by bhy

Srpen 2, 2007 at 1:41 pm

Zasláno do Společnost