Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Archive for Červenec 2009

Elektronické fízlování pokračuje

3 komentáře

Electronic Frontier Foundation je organizace bojující proti omezování svobod uživatelů komunikačních sítí. V posledních letech vedla desítky kampaní, díky nimž se např. nijak výrazně neprosadilo DRM („digital rights management“, podle odpůrců „digital restricitions management“), tj. technologie, které by umožnily např. aby uživatel zaplatil za tři přehrání mp3 souboru (přečtení knihy v pdf apod.) a ten se potom zablokoval, nešel už znova přehrát a aby to nešlo nijak obejít (tj. bylo implementováno na úrovni operačního systému atd.). Měsíční zpravodaje této organizace ukazují, že velký bratr nikdy nespí. Viz např.

  • Podle názoru federálního soudce v Seattlu není IP adresa osobní údaj, takže firmy mohou data o nich shromažďovat (soud v New Jersey má jiný názor a taky EU má jiný názor).
  • Facebook a Twitter spolupracují se všemi státními režimy na pronásledování tak či onak nepohodlných jedinců a skupin. V Kalifornii Facebook zablokoval komunikaci skupiny lidí, vyměňujících si informace o tom, kde sehnat marihuanu pro lékařské účely a jejich osobní data předal úřadům (ne že by s tím úřady něco nadělaly, protože nabízet marihuanu pro lékařské účely je v Kalifornii legální; Facebook se asi takhle úřadům prostituuje, demonstruje svoji využitelnost tímto způsobem). V Íránu Twitter předává režimu data o jeho odpůrcích, svých uživatelích. Největší hnus je, že si tyto „sociální sítě“ (vím, ani desatero uvozovek nezakryje, jak prasácky informatikové redukují obsahy společenskovědních pojmů; mimochodem, ony to právě vzhledem k přísné centralizaci vlastně „sociální sítě“ nejsou) dělají reklamu mimo jiné právě na tom, jakým jsou nástrojem demokracie. V Íránu je úřady schválně neblokují, nechávají lidi je využívat, aby o nich tak tajné služby mohly získávat informace. Dopad těchto sítí na demokracii je přesně opačný, než je proklamováno. Představte si, že vám někdo nabídne technologii pro domlouvání akcí proti administrativě a pak tu technologii užívá k předávání informací administrativě o vás. Pokud si myslíte, že tyto sítě pomáhají demokracii, zamyslete se znova. Je mnohem lepší používat klasické, neutrální, decentralizované technologie, jako email, webová diskusní fóra (popř. IRC, jabber), kde je vysledování odesílatele náročnější a tajné služby to nemají jako na dlani. Pro skutečně důvěrné informace používejte anonymizační síť Tor, ta doopravdy pomáhá bojovníkům za demokracii v totalitních režimech. Módní „sociální sítě“ jsou z revolučního hlediska vlkem v rouše beránčím.
Reklamy

Written by bhy

Červenec 24, 2009 at 11:12 am

Zasláno do Společnost

Zasraní deterministé

leave a comment »

Ráno mi zhnusil mimo jiné tento článek na BL. Autor začíná:

Jedním ze způsobů, jak dosáhnout určitý „zisk“ (což však nemusí být nutně zisk hmotný, tedy peníze a majetek, ale může jím být vyšší míra moci nebo pocit respektování okolím), je ovlivnění jednání a chování druhých. Politika ze své podstaty na tomto principu staví své postupy a je nutné se s tím smířit.

No nestříleli byste, když to čtete? Co to proboha je za kecy? Vyhledal si pán, co slovo politika znamená? Proč by podstatou politiky měl být zisk majetku nebo moci pomocí ovlivňování chování druhých? To je podstatou toho, že je někdo svině. Když je něco v patologickém stavu, je třeba usilovat o uvedení toho do normálního stavu, nikoliv přehodnotit svá měřítka a uznat patologický stav za normální. Ale s podstatou správy věcí veřejných toto nemá co dělat, je to úplně jiný problém. Poslední část věty je opravdu odporná. Ne, není nutné se s tím smířit, naopak, je nutné se zbavit deterministů, kteří tvrdí, že je nutné se s něčím smířit. Smířit se se zlem je vždy zlo. Je sice možné, že malé procento společnosti, které zastává nejvyšší vedoucí a rozhodovací funkce, se zhruba kryje s malým procentem společnosti, které trpí úplnou absencí výčitek svědomí (jak tvrdí Koukolík ve Vzpouře deprivantů, viz výtah, úryvek), ale je-li tomu tak, pak je to sakra něco, co je povinností člověka změnit (najít mechanismy, jak dostat deprivanty z politiky atd.), ne se s tím smířit. Fuj, takhle mě rozčilovat, takhe po ránu.

Written by bhy

Červenec 13, 2009 at 10:07 am

Zasláno do Politika

Rozděl a panuj

3 komentáře

Překvapuje mě, že nikoho zatím nenapadlo (pokud jsem dobře hledal), že za nynějším děním kolem vyklizení squatu Milada a následného medializovaného nalezení náhradního bydlení squatterům ministrem Kocábem by docela dobře mohla být snaha vnést rozpory dovnitř vrstev společnosti, které by v případě své jednotnosti mohly časem představovat opozici vůči volnotržní ideologii moci.

Vysokoškoláci u nás jsou názorově orientovaní převážně pravicově, ale žijí si zatím poměrně dost levicově, společnost jim zatím na jejich způsob života přispívá aspoň tím, že jim platí vzdělání. Kdyby toto skončilo a vysokoškolské vzdělání bylo prezentováno úplně jako služba, kterou si člověk musí platit jako kteroukoliv jinou službu (k čemuž to směřuje – těšme se, jak budeme obhajovat žádosti o granty na sociologický či antropologický výzkum před pupkatýma fotrama z čezu, škodovky a vodafonu), někteří studenti by mohli názorově obrátit a přidat se k těm, komu fašizující maloměšťáci říkají socky. Aby nic podobného studenty nenapadlo, je potřeba, aby si squattery hnusili. Odtud stokrát opakované lži o hromadách výkalů a použitých jehel na zahradě Milady atd. a ani bych se vůbec nedivil, kdyby největší bordel mezi squattery dělali nastrčení provokatéři, jako tomu bývá na demonstracích. (Mediální poselství pro střední třídu je jasné: „vy se celý život snažíte ze všech sil dělat všechno co nejvíc normálně a musíte za bydlení platit, zatímco nějací alternativci se o nic podobného nesnaží a bydlení mají zadarmo od ministra. To je tak nespravedlivé, že je ve vašem zájmu s nimi zatočit.“ To ale není to hlavní, o co v této věci jde.)

Pokračováním snahy o vnášení rozporů do řad potenciálních odpůrců systému je nastěhování squatterů do bytového domu a rozšíření zprávy, že stávající nájemníci se tím cítí ohroženi a berou to jako součást snah majitele domu o jejich vyštvání pryč. Vždyť nájemníci, na něž je vyvíjen majitelem domu nátlak, aby se vystěhovali, jsou nejpřirozenějšími spojenci squatterů, jsou na stejné straně sporu, jestli je důležitější právo na střechu nad hlavou nebo právo disponovat prázdným barákem. A měl jsem dojem, že v méně nenormálních zemích, než je tato, se to i tak bere (že squatteři jsou spojenci nájemníků ohrožovaných majiteli ve věci práva na bydlení).

Třeba to žurnalistickým astroturferům (v žoldu těch a těch, však to znáte) nevyjde a squatteři se s ostatními nájemníky na Truhlářské skamarádí, když ti druzí poznají, kolik z jejich postoje ke squatterům bylo ovlivněno mediální masáží. Mimochodem, podprahové záběry v reklamě byly zakázány před padesáti lety. Kdy se „zakáže“ (ve smyslu „bude obecně považováno za neetické“), v reklamě a zejména ve zprávách a v mezilidské komunikaci vůbec, používání dalších psychologických metod, kognitivního podmiňování atd., které člověku vnucují názor podprahově, bez jeho vědomí, aniž by se k němu mohl kriticky postavit?

Written by bhy

Červenec 9, 2009 at 9:49 am

Zasláno do Společnost

Víra

leave a comment »

Když se mě někdo ptá, jestli jsem věřící nebo atheista (pravda, poslední dobou jsem se na to nejčastěji ptal já sám sebe), pořád mi připadá, že je nutné upřesnit, jaké vymezení obou pojmů máme na mysli, jinak je otázka úplně nesmyslná a oba pojmy ani nemusí být v rozporu. Text, který jsem na to téma napsal před několika lety, kde v podstatě obhajuji agnosticismus, i když tvrdím, že to není agnosticismus, je zoufale zastaralý a neodráží následný myšlenkový vývoj autora, který se dnes na ten text už ani nemůže podívat.

Spor mezi theismem a atheismem může existovat jednak v ontologické rovině. Ontologická realita, skutečnost v nejširším slova smyslu (to, co je), byla podle theismu stvořena. Co stvořilo stvořitele se neřeší, ten prostě je (představuje obecnější kategorii než časoprostor, takže řešit jeho vznik je irelevantní, nic ho stvořit nemuselo, když časoprostor je až po něm). Podle některých variant teorie stvořitel realitu pouze stvořil a dál už jejím procesům dal volný průchod, podle jiných ji spoluurčuje, zasahuje do ní, podle ještě jiných ji zcela determinuje. (Bondy má pro ty varianty různá poetická pojmenování jako „impotentní hodinář“ apod.) V každém případě není důvod tyto teorie přijmout, protože to, na co aspirují, a sice vysvětlit, proč něco je, kde se to vzalo, nesplňují. Totéž, co můžeme přisoudit stvořiteli, můžeme totiž přisoudit rovnou samotné ontologické realitě a máme to jednodušší. Ontologická realita (podle autorova skromného názoru) vznikla sama ze sebe. Čas a prostor jsou až jedněmi z konkrétních kvalit ontologické reality. Jestliže ontologická realita je obecnější než tyto konkrétní kvality, nemusíme řešit otázku jejího vzniku (ty její roviny, kde existuje vznik a zánik, jsou až po ní samotné), podobně jako ji nemusíme řešit u stvořitele, a pak nepotřebujeme ani toho stvořitele. Jinými slovy, jestliže uznáme, že vznikl časoprostor (že vlastně vznikla možnost vzniku něčeho z něčeho), pak je zbytečně vykonstruované nepřiznat tuto možnost přímo ontologické realitě a místo toho postulovat něco, co tuto možnost (na rozdíl od chudinky ontologické reality) má a tu realitu stvořilo. Prostě ty důkazy s prvním hybatelem apod. jsou dost mimo. Proč by tím prvním hybatelem nemohlo být něco na začátku té reality místo něčeho mimo ni? Na druhou stranu, celý tento argument předpokládá, že má nějaký smysl dávat přednost jednodušším vysvětlením (méně vykonstruovaným, s menším počtem postulátů) před složitějšími. (Pokud nemá, tak jako bych nic neřekl.) Tak jako tak ale nejsem přesvědčen, že bych měl věřit tomu, že ontologická realita sama vzniknout nemohla a že ji stvořilo něco, co samo vzniknout mohlo, spíše než tomu, že mohla rovnou sama vzniknout. Věřím té druhé možnosti, protože používá tutéž logiku jako ta první možnost, jen ji používá důsledněji, tedy jestliže je bůh něco, co stvořilo (popř. spoluurčuje atd.) realitu v nejširším slova smyslu, jsem ontologický atheista.

Vedle toho je tu zcela jiná otázka, úplně jiný spor, který s tím dosud popsaným sporem bývá spojován poměrně neprávem, otázka – dovoluji si pateticky pojmenovat – mravního theismu (Bondy pro odlišení používá termín „antiatheismus“). Ten spočívá v tom, že věřím, že existuje dobro a zlo, že existuje etika, že je něco, na základě čeho člověk jedná správně a nejedná nesprávně a jakkoliv v tom dělá chyby, pořád to brání řekněme vítězství zla, pořád to jistí, aby dobro mělo navrch. Tady hraje roli subjektivní předporozumění. Sice může přijít kdokoliv (biolog, psycholog, historik, sociolog, antropolog) a snažit se vysvětlit etiku empiricky, jako výsledek vědecky popsatelných procesů, v rámci toho či onoho svého oblíbeného redukcionismu, může mít strašně vychytanou argumentaci a fanaticky nadšené příznivce (kteří se budou hodit každému režimu, o jehož svržení pro jeho nemorálnost budou lidé usilovat, což může taky lecco vypovídat o skutečné motivaci dotyčných „vědců“), ale nikdy nepopíše povahu subjektivního předporozumění v celku, nikdy nedokáže, že je jen výsledkem biologických a/nebo společensko-ekonomických tlaků a ničím víc. Víru v to, že je ono předporozumění něčím víc, nelze empiricky dekonstruovat resp. nelze takovou dekonstrukci dokázat. Zde je vhodné ještě odbočit k ontologii a podotknout, že nikoliv etika, ale naopak naše mechanicko-materialistické (hodinářsko-hmotařské) chápání reality, v němž neprokazatelné je přívěskem prokazatelného, možné přívěskem nutného, je výsledkem působení společensko-ekonomických podmínek. Etika vůbec nemusí být, jak se v naší civilizaci zdá, závislá na tom, aby lidi měli dost času a klidu na přemýšlení o tom, jak se k sobě mají chovat. V některých buddhistických textech máme, řečeno naším jazykem, paralelní vesmíry, z nichž některé jsou uspořádány primárně jinak než fyzikálně, např. eticky. (Pikantní je, že současná „fyzika“, která už omezenost na karteziánsko-newtonovské paradigma dávno spláchla do kanalizace dějin, této představě spíš přikyvuje. I v evropské filosofii byly, zatím spíš neúspěšné, pokusy vymezit etiku ve stylu matematiky, jako axiomatický systém vět odvozených z jiných vět.)

Čili, věřím že je dobro v člověku. Jestli pochází z jedince nebo společnosti nebo vztahu obou je už (v tomto kontextu) vedlejší věc. Je proto zcela legitimní, když se autor těchto řádků nebo kdokoliv hlásí k mravními theismu (antiatheismu) a současně k ontologickému atheismu. (Opravdu není třeba být etymologickými puristy a tvrdit, že by se dobru v člověku mělo říkat „bůh“, aby tu sedělo pojmenování theismus.) Není v tom žádná nesrovnalost, naopak, nesrovnalost je v neupřesněné otázce „jsi věřící nebo atheista?“; jsem mravní věřící a ontologický atheista.

Jak to souvisí s anarchismem? Lidé, co otázku mravního a ontologického atheismu spojují, to většinou berou tak, že ontologický bůh je garantem mravního dobra. Ti, co věří morálně a ne ontologicky, jako autor těchto řádků, tohle považují za alibismus. Garantem mravního dobra je samo to mravní dobro. Nic jiného, než etika, nepřiměje člověka jednat eticky. Když se bojí, že ho bůh potrestá, a jen proto nedělá neetické věci, ze strachu, ne z přesvědčení, jinak by mu to bylo u prdele, nemá to s etikou nic společného; pak už je to spíš normální konformismus, jako když někdo něco nedělá, protože se bojí, že by ho pomlouvaly sousedky. Vztah anarchismu a autority (podle autorova názoru) není takový, že by anarchismus a priori autoritou pohrdal. Anarchismus odmítá vnucenou autoritu, odmítá aby vláda lidem něco zakázala, neodmítá aby si lidé něco zakázali sami (tam budou samozřejmě obrovské rozpory, nakolik si něco může sám zakázat jenom jedinec a nakolik má v tomto autoritu kolektiv/komunita apod., o těchto rozporech naštěstí tento text není, ale některý další by být měl, budu na to myslet). To lze ve vztahu k povaze morálních norem interpretovat tak, že anarchista může být mravně věřící a ontologicky atheista. Věří v dobro a věří v to, že autorita, co ho „nutí“ v zájmu toho dobra jednat, je v něm samotném (popř. v jeho interakci se společností, ale prostě ne někde mimo, odkud by ji musel přijmout). Zda může být anarchista i ontologicky věřící je zajímavá otázka. Jistě, jsou takoví, spíš jde o to, jesli to dává smysl. Podle mě moc ne, protože hledání garance mravních norem mimo sebe je zbavováním se odpovědnosti a anarchismus (a jakákoliv důsledná demokracie) předpokládá a potřebuje maximálně sebeodpovědného člověka.

Ale to je jen taková pokusná úvaha, možná jsem úplně mimo. Ontologicky věřícím anarchistům jejich víru ani názory neberu, ostatně sám jsem v minulosti věřil mnohem okatěji rozporným tezím (např. když jsem se v sedmnácti hlásil k buddhismu a současně k rastafariánství, tj. v podstatě k sionismu a protibělošskému rasismu, ale to jen tak pro zajímavost). Mimochodem, tento text se samozřejmě nezabývá ontologicky věřícími mravními atheisty, protože o takových nevím a nevím jak bych si jejich názory měl představit (satanismus? existuje to vůbec doopravdy? v problematice sekt jde primárně o úplně jiné věci, než filosofické zázemí jejich teorií). Taky se nezabývá celkově nevěřícími, co nevěří v morální dobro v žádné jeho podobě, různými darwinisty a nihilisty a podobným odpadem. Tito jsou irelevantní a bude jim to dáno pocítit, ať už tak či onak, ať už dřív nebo později.

Written by bhy

Červenec 6, 2009 at 2:45 pm

Zasláno do Filosofie