Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Archive for Červenec 2007

Kde to vlastně žiju?

2 komentáře

V paneláku, kde jsem bydlel zatím většinu života, to vypadalo už jako úplné maximum co do množství bývalých udavačů mezi sousedy a jejich drzosti. Když mi lidé říkali, že bydlím na Lesné, abych se tam nakonec opravdu odstěhoval, nedokázal jsem si představit dům se stejným složením obyvatel, kde by však v jednom vchodě bylo osmkrát více bytů, a teď v takovém domě bydlím. Vchodové dveře se mají zamykat od sedmi večer do sedmi ráno, někteří je zamykají i v průběhu dne, i na dva západy, i když je nadohled další osoba mířící do vchodu, což je téměř vždy, vzhledem k počtu obyvatel domu, kteří všichni musí tím jedním vchodem procházet. U zadního vchodu se nachází čtyři kontejnery na odpadky, z nichž se většinou line smrad, protože zůstavají pootevřené, protože kdyby je někdo zavřel nadoraz, tak by je důchodci nemohli otevřít. I přes ten neuvěřitelný puch se u zadního vchodu na lavičkách přes den vyskytují posedávající důchodci a nadávají kolemjdoucím ještě ostřeji, než za jiných okolností, protože ví, že v tom smradu se nikdo nebude zastavovat, aby na ně reagoval.

Větština poschodí má stále oficiálně své důvěrníky, bývalé desítkáře, kteří považuji za povinnost nájemníků se s nimi kamarádit. Ve snaze osobně se potkat s každým, kdo na jejich patře bydlí, se nezastaví před ničím. Stojí u okna a hlídají, kdo z patra vchází do domu, a pak vychází z bytu náhodou zrovna tehdy, když jde nic netušící nájemník od výtahu ke dveřím svého bytu, aby se ho mohli začít vyptávat na věci, jako kde studuje nebo pracuje, kam pojede na dovolenou, a vůbec jim to nepřijde zvláštní a strašně se diví, když na to někteří nájemníci reagují nevrle. Někdy jen tak sedím doma, něco neškodného dělám, a pochvíli si uvědomím, že z chodby jsou už delší dobu slyšet šouravé kroky sem a tam, sem a tam, to desítkářka hlídá a snaží se nachytat někoho konkrétního, koho už dlouho neměla příležitost se na něco zeptat. Když slyší z bytu cinkání klíčů, stáhne se do takové části chodby, aby to vypadalo, že nevinně vychází ze svého bytu. Poznat se to dá tak, že když otevřu dveře, tak ona prostě zůstane stát na svém kraji chodby a stojí tam tak dlouho, třeba pět minut, dokud nevyjdu z bytu nebo zase nezavřu. Někdy, když se konkrétní partaj, kterou je třeba inspektovat, neukazuje na chodbě už opravdu dlouho, neváhá desítkářka na chodbě prostě jen tak stát a zírat na vchodové dveře, třeba hodinu, dvě.

Trvalo mi docela dlouhou dobu, než mi došlo, že se paranoidních představ o sousedech nezbavím jinak, než že si empiricky ověřím jejich pravdivost. Byl jsem šokován, když jsem zpozoroval, že převážně nešlo o moje stíhy, když jsem uviděl kukátkem desítkářku zírat na moje dveře a byla tam i po hodině, když jsem se šel podívat znova. Ta samá, co se ani nesnažila nijak zakrýt, že na mě čekala na lavičce před domem a pak za mnou vystartovala k výtahu, aby se mě mohla zeptat, jestli už vím, kam pojedu na dovolenou. Protože už nejsou národní výbory, je nejisté, kam chodí udavači takto získané informace o životech lidí hlásit. Domnívám se, že výbor společenství vlastníků může být složen z bývalých stranických funkcionářů, jejich chování by tomu odpovídalo. V zimě jeden z výboru čas od času stojí pod domem a dalekohledem kontroluje, které byty nemají zavřená okna a nechávají tak utíkat teplo ze stoupaček. Nájemníci bytů, jejichž okna jsou otevřena delší dobu, bývají telefonicky kontaktováni a když se nehlásí, je jim za asistence hasičů násilím otevřen byt a okna zavřena v jejich nepřítomnosti. Oficiálně zdůvodněno to je strachem o to, že se nájemníkovi něco stalo, když nereaguje na telefon.

To, že důchodci berou chodby jako společenské místnosti a hodiny se tam spolu vybavují tou svou uřvanou, nedoslýchavou intonací, takže to musí všichni přítomní na patře poslouchat, místo aby šli do bytu jednoho z nich, už ani není hodné pozastavování se. A ne že by mluvili o normálních věcech, tedy o věcech, které jsou normální pro důchodce, třeba o nemocech. Baví se zásadně o tom, kdo jim vadí, a to třeba tím, že vypadá divně, že rychle chodí, že nezdraví, že je mladý, že dokáže zamčít tak rychle, že ho nestihnou začít otravovat, a to říkám zcela vážně. Zkrátka člověk je jim vystaven i když sedí v klidu u sebe doma. Předseda výboru společenství vlastníků, nebo co to je, neumí vůbec mluvit normálně a nepřetržitě křičí, kdykoliv něco říká, takže druhá strana má pocit, že je jí neustále nadáváno. A nejen druhá strana, protože stačí, aby mluvil kdekoliv v domě a je to slyšet kdekoliv v domě. Třeba někomu něco říká dole na plácku u těch kontejnerů a v šestém patře, při přivřeném okně, je mu rozumět každé slovo. Dole na nástěnce, kde se ve všech oznámeních zásadně používá výrazu „nájemník“ místo „vlastník“ a „podnájemník“ místo „nájemník“, trvale visí poděkování výboru všem, kteří nejsou lhostejní a všímají si dění v domě kolem sebe.

A někteří nedůchodcovští sousedi nejsou o moc lepší. Poslouchají hlasitě puštěné stupidní televizní pořady (čím debilnější, tím hlasitěji), hlasitě puštěnou tupou, rytmickou hudbu (idem), kouříce hnusné, neznačkové cigarety s oblibou hlasitě telefonují na balkoně (skoro furt od doby, co objevili skype), aby všichni museli znát detaily z jejich života (kdo se kde opil a nezvládl dojít domů), mluví čím méně arikulovaně a čím heslovitěji, tím hlasitěji a jejich dítě, které už jinak umí normálně mluvit, se zřejmě z nedostatku normálních kamarádů často rádo baví vydáváním hlasitých, neartikulovaných skřeků. A tihle všichni si připadají normálnější, než někdo, kdo žije sám a chodí po chodbě rychle.

Co to je za logiku? Člověk se snaží být nenápadný a neupozorňovat na sebe, od druhých nežádá totéž, žádá pouze respektování toho, že to dělá a místo toho je jeho snaha o nenápadnost důvodem pomluv a útoků na soukromí. Možná jsem úplně mimo ohledně souvislosti s udavačskou kulturou minulého režimu, možná se zde prostě náhodou sešlo příliš mnoho příliš tupých lidí na jednom místě. Pokud jste v podobné situaci, radím vám, jediná možnost je nijak jim v ničem neustupovat. Když se s vámi budou chtít bavit o něčem osobním, slušně odmítněte, jinak se jich už nikdy nezbavíte. Nemůžou vám nic, snaha o nenápadnost a vyhledávání soukromí nejsou trestné.

František Halas, ten co podle něj bolševici pojmenovali toto náměstí a tajili, že byl v mládí anarchistou (jak ironické), se musí při pohledu na soužití těchto lidí obracet v hrobě.

Reklamy

Written by bhy

Červenec 31, 2007 at 11:36 am

Zasláno do Společnost

Osvobodit se od sobectví

28 komentářů

Prostředí, v němž se člověk pohybuje, formuje jeho osobnost nejen takovými přímými způsoby, kdy je zjevné, že jedinec za své případné problémy nemůže, jako že z něj udělá duševně a sociálně patologický případ třeba pro obyčejnou řečovou vadu, kterou většina jeho okolí pro svoji tupost explicitně netoleruje, ale i zdánlivě bezvýznamnými, drobnými, na první pohled neutrálními reakcemi na jeho chování, kdy jedincovo okolí v dobré víře, že se snaží mu neublížit, dává jeho nepříjemným vlastnostem jejich nekritizováním prostor pro růst. Nechme stranou více i méně zjevné rodinné důvody jedincova egocentrismu a postavme jej do situace, kdy je mu – přes všechny jeho snahy umlčet nebo aspoň oslabit svůj rozum – najednou z ničeho nic odkryta iluzornost jeho dosud celoživotního pohledu na svoje jednání a svoji zodpovědnost za jeho důsledky, kdy vidí, že jeho zdánlivě racionálně založený dojem o tom, že je spíše dobrým než špatným člověkem, byl trapně jednoduchými mechanismy udržovaným sebeklamem. Myslel si, že je v pořádku dělat to, co dělal, protože lidé viděli, že to dělá a viděli, že je přesvědčen, že je to v pořádku, a tak by ho v zájmu pravdy jistě upozornili, kdyby to v jejich očích, dokonce i podle kritérií, která jedinec sám hlásal, v pořádku nebylo. A když ho neupozorňovali a on nejasně tušil, že jejich hodnocení jeho činů je podstatně negativnější, než dávají najevo, tak místo aby je obdivoval a vážil si jich pro jejich výjimečnou shovívavost a toleranci, místo aby je bral jako vzory pro korekci svého jednání, neváhal obviňovat je ze lži a pokrytectví. Oni mu zase nemohli plně říct, jakým dojmem to působí a smyčka se tak postupně utahovala. Jaké jsou jedincovy možnosti být dobrým člověkem, když činy, které dříve automaticky považoval za jednoznačně dobré, byly před jeho svědomím zdiskreditovány tváří v tvář jejich důsledkům?

Není to vina nikoho dalšího, nikoho zvenku. Jestliže v téže situaci zareagují dva jedinci různě, jeden z nich se poctivě zamyslí nad možnými důsledky své reakce a podle toho ji – bez ohledu na svůj osobní prospěch – uzpůsobí tak, aby přinesla obecně co nejvíce dobra a co nejméně zla, zatímco druhému se nechce k poctivému zamyšlení sbírat síly a pudově uhne před hrozícím náporem duševní práce ve prospěch okamžitého, hmatatelného prožitku primitivní příjemnosti, pak nelze ani s vynaložením všech sil nijak rozumně obhájit, že bylo v jakémkoliv smyslu lepší rozhodnutí druhého z nich. Neohlížejme se nyní na to, zda předtím nezvratné biologické a psychologické faktory neumožňovali jedinci jednat ze svobodné vůle, protože na to není samozřejmá odpověď. (Je třeba zdůraznit, že neurologie dosud nepokročila tak daleko, aby bylo možné jednoznačně říct, že svobodná vůle závisí na biologických podmínkách, tzn. např. že je dost možná nesmysl, i z čistě materiálního hlediska, aby vliv omamné látky byl považován za polehčující okolnost při nemorálním jednání apod.) Důležitější v této úvaze je, že teď už jedinec jednoznačně svobodnou vůli má, nyní už vidí před sebou průzračně (aspoň relativně průzračně proti tomu, co viděl dřív), jako na dlani, řetězce důsledků svých činů a má možnost si vybrat, zda se dál chovat instinktivně, tedy zle, nebo zda silou potlačit instinkt ve prospěch rozumu, tedy se chovat dobře. Tyto dvě možnosti jsou takové, jaké jsou, protože jedinec dobře ví, že čím více dokáže potlačit své emoce, tím společenštěji a morálněji bude jednat a naopak, čím větší dá svým emocím průchod, tím bude jeho chování asociálnější a horší.

Paradoxní je, že k realizaci té správné varianty potřebuje jedinec sílu, kterou umí získat jedině kontaktem s lidmi. Čím méně se nimi stýká, tím méně sil má k chování podle svého přesvědčení. Jenže stýkat se lidmi nikoliv pro jejich dobro, ale pro vlastní prospěch (získání síly), je nemorální. Lidi nelze nikdy brát jako prostředky k čemukoliv, i když jim to nijak neuškodí, i když je to pro jednoznačně dobrou věc, pořád je to nečisté, protože to není přímo pro ně, není to přímo ve prospěch těch, na nichž se toho chování (i když je to jen třeba jeden telefonát) jedinec dopouští. Většina lidí není v takové situaci, jako jedinec, proto nepotřebují kontakt tak nutně jako on, a zbývá mu pořád ta nejistota, že jim tím kontaktem nic nedal, že si jen vzal. Není ironické, a pořád stejně sobecké, aby si od nich něco bral proto, aby pak měl sílu jim něco dávat? Je to tak trochu začarovaný kruh, a navíc to navzdory sebevědomému umístění tohoto textu do příslušné kategorie není žádná filosofie, neboť autor těchto řádků zná jen jediného jedince, o němž ví, že je v popsané situaci, a tím je autor těchto řádků. Takže nakonec ani tento text nemá čtenářům něco dát, nýbrž si od nich jeho autor jen bere, bere si jejich pozornost, aby pomohl sobě tím, že se vykecá. Fuj.

Written by bhy

Červenec 13, 2007 at 1:16 pm

Zasláno do Filosofie