Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Archive for Listopad 2008

Anarchismus a komunismus usilují o totéž

44 komentářů

Je s podivem, jak dalece posunutých významů se dostává výrazům, zavedeným s dobrým úmyslem, v ústech jedinců, snažících se vylhat ze své morální odpovědnosti. Jak bych rád vysvětlil jinde, podstatou člověka je (samozřejmě velmi zjednodušeně řečeno) jeho schopnost svobodně se rozhodovat ke správnému jednání a z ní plynoucí povinnost se takto rozhodovat (neboť kdyby se člověk rozhodoval k nesprávnému, sobeckému, zvířecímu jednání, svoji podstatu, tj. samu onu schopnost svobodně se rozhodovat, by tím postupně zrušil a zdegeneroval by zpět na zvíře, vrátil by se zcela do říše nutnosti), svědomí každého jedince by mu tedy mělo velet být aktivistou dobra, usilovat o měnění světa k lepšímu, což v našich (současných evropských) podmínkách implikuje zájem o politiku, protože navzdory vytrvalému házení klacků pod nohy občanům ze strany vrchnosti se jedná o nejfunkčnější (či aspoň nejméně nefunkční) mechanismus zdokonalování skutečnosti. Jestliže je někdo pohodlný a v rámci svého egoismu pohodlí preferuje před odpovědností, není pro něj nic snazšího, než si velkohubě deklarované ignoranství racionalizovat lží, že politika je svinstvo, že s tím nic nejde dělat, že zcela legitimním přístupem je zaujetí pozice mrtvého brouka nebo pštrosa s hlavou v písku, že vrcholem angažovanosti je planě nadávat u stolu v hospodě, aby se další den ráno zase mohl přetvařovat a hrbit před vrchností, jako to hrdinně dělaly generace jeho prastrýčků už od třicetileté války. Je velmi smutné vidět, jak tito zápecní bůčkožrouti drze parazitují na nejrůznějších dobových ideálech, z nichž mnohé hlásají cíle, které jsou s pasivitou těchto myšlenkových příživníků v přímém rozporu. A tak se děje, že i anarchismus, usilující o vytvoření takové společnosti, jejíž vznik a fungování se neobejde bez individuální participace většiny jejích členů, si berou do úst právě tito kavárenští tlachalové, stavějící na odiv svůj nezájem o věci veřejné. Uzurpují si tento nejnerezignovanější myšlenkový směr jako symbol své rezignace. Anarchismus se takto zneužit stává frází v arzenálu jejich plků vedle primitivního antikomunismu, antifeminismu atd. Od lidí, prohlašujících ze anarchisty, lze pak slyšet i takové kydy, jako že stejně jedno, kdo je u vlády, pokud to nejsou fašisti nebo komunisti. Jsou hrdí na to, že nevolí. Radují se z nízké volební účasti. Ještě si to se zamyšleným výrazem vzájemně odkývají a poplácají se po zádech.

Rád bych se ohradil proti empirickému vyvracení zde předložené teze. Netvrdím, že se termíny používají vždy nebo většinou tak, jak je používám já. (Politologové, ekonomové, diplomaté a další představitelé buržoazních pavěd, kteří za peníze daňových poplatníků zkoumají, jak je efektivněji ovládat, vykořisťovat a vyvražďovat, už propašovali na wikipedii vedle původní marxistické definice komunismu i svoji orwellovskou definici komunismu, podle níž jde o totalitní systém vlády, kde jedna strana ovládá státem vlastněné výrobní prostředky. Jejich úspěch neznamená, že mají pravdu.) Tvrdím, že některé termíny má smysl používat v určitých významech a v jiných významech je používat smysl nemá. Předpokládejme, že výraz kniha se používá pro označování svazku listů, popsaných textovými informacemi. Mluvím-li o knize v tomto významu, v kontextu, v němž je podstatou a účelem této knihy textová informace na jejích listech, má smysl mluvit o knize, mluvím o knize jako o knize. Pakliže mám knihu, kterou bych v životě nepřečetl a používám ji např. pod nohou postele jako tlumič vrzání (ve snaze nedostat se do pomluv závistivých sousedů), nemá dále smysl mluvit o knize (jde mi o vysvětlení principu; netvrdím, že nelze empiricky doložit situace, kdy to smysl má). Používám ji jako podložku a tlumič, jde o podložku a tlumič, že to původně byla kniha (listy textových informací) je málo relevantní. Proto nemá smysl mluvit ani o anarchismu v jiném významu, než jako o anarchismu, nemá smysl mluvit o anarchismu jako o hospodské pasivitě, zápecním bůčkoužroutství atd., když pro tyto jevy máme trefnější výrazy. Proto nepovažuji empiricky doložené definice mnou užívaných termínů, lišící se od mých definic těchto termínů, za něco, co by mé definice, vycházející důsledně z podstaty označovaného jevu a účelu jeho označování, relativizovalo nebo snad vyvracelo.

Řekněme tedy, že anarchismus je politicko-filozofický názor, podle nějž je třeba zlepšit situaci člověka odstraněním nadvlády člověka nad člověkem, kterážto je nemorální, neboť omezuje svobodu, tj. svobodu rozhodovat se ke správnému jednání. Výsledná společnost, kde tato nadvláda nebude existovat, bude anarchistická. A dejme tomu, že komunismus je (ekonomicko-)politicko-filozofický názor, považující za potřebné zlepšit situaci člověka odstraněním vykořisťování člověka člověkem (kteréžto je nemorální, neboť omezuje svobodu, tj. svobodu rozhodovat se ke správnému jednání). Výsledná společnost, kde toto vykořisťování nebude existovat, bude komunistická. Nejen paralela je zřejmá. Nejenže oba směry leží na radikální levici (levice v politické rovině vyjadřuje to, co je v sociální rovině pokrok; pokrok v sociální rovině vyjadřuje to, co je v morální rovině dobro, o tom podrobněji jinde), že oba jsou součástmi socialismu, který zase je, stejně jako demokracie (v anarcho-komunistické společnosti bude samozřejmě přímá demokracie, kecy papalášů o nedemokratičnosti jedné nebo obou těchto levicových teorií jsou motivovány obavou o koryto), součástí humanismu, společně s myšlenkou lidských práv, založenou na kategorickém imperativu, že musím jednat vždy tak, aby maxima mé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobec­ného zákonodárství (Kant), což rovněž jasně svědčí o místě obou názorových směrů v evropské myšlenkové tradici, založené na axiomu, že to, co má být, je více, než to, co je. Jediný rozdíl totiž je v důrazu na různé aspekty toho, co má být překonáno (když zde dále mluvím o překonání nebo odstranění, mám na mysli překonání odstraněním nebo odstranění překonáním, viz Aufhebung u Hegela a Marxe). Anarchismus se soustředí na mocenský aspekt (vrchnost diktuje všem lidem, co smí dělat), komunismus na hospodářský (vrchnost si přivlastňuje produkty práce všech lidí), jinak usilují v podstatě o totéž, jsou různými vyjádřeními téhož, proto nejenže kdo zastává jedno, nemůže odmítat druhé, nýbrž kdo zastává jedno, musí zastávat i druhé, jinak by si protiřečil. Důsledný anarchista je komunista a naopak, anarchistická společnost bude muset být komunistická a naopak, překonání mocenské nadvlády člověka nad člověkem (odstranění vlády vrchnosti nad lidmi) je nemyslitelné bez překonání hospodářského vykořisťování člověka člověkem (bez odstranění přivlastňování produktů práce všech lidí vrchností) a naopak.

Jedinci, kteří se hlásí k anarchismu definovaném kompatibilně s mojí definicí, ale ostře odmítají komunismus s poukazem na hrůznost totalitních režimů sovětského typu, podobně jako jedinci, kteří se hlásí ke komunismu definovaném kompatibilně s mojí definicí, avšak odmítají anarchismus jako něco negujícího hodnoty, morálku, zodpovědnost, jsou zcela mimo, jelikož jeden z výrazů ve dvojici definují svým přesvědčením, svým ideálem, zatímco druhý definují empiricky doloženým zlem, které si přivlastnilo původně prakticky zcela opačně míněný výraz (anarchismus usiluje o dobro, označovat jím zlo je matoucí, když mluvím o komunismu jako o dobru; komunismus usiluje o dobro, označovat jím zlo je matoucí, když mluvím o anarchismu jako o dobru). Navíc, pokud anarchista, odmítající komunismus, nebo komunista, odmítající anarchismus, pod to, k čemu se hlásí, počítá jen to, co si pod tím představuje, zatímco pod to, co odmítá, počítá vše, čemu kdo kdy tak říkal, dojde k tomu, že pod svojí definici toho, co odmítá, bude muset počítat i vzájemně rozporné ideologie (např. anarcho-primitivismus a anarcho-kapitalismus nemají společného zhola nic, krom toho, že bývají obě nesmyslně zařazovány pod anarchismus a že jsou v podstatě pravicové, tj. reakční, zlé, protilidské, neetické atd.) a při zdůvodňování toho, co mu na odmítané teorii vadí, bude muset vypočítávat vzájemně se vylučující argumenty. U nás tímto velkým problémem trpí obě organizace, které ve svých názvech nesou názvy příslušných teorií, čímž způsobují rozštěpení zdejší radikální levice, pomáhají tím pravici a jakkoliv je to snad sociologicky nepravděpodobné, vůbec bych se nedivil, kdyby významné části členských základen KSČM a ČSAF tvořili pravicoví agenti, pracující na konzervaci tohoto bezúčelného a škodlivého rozštěpení, což by současně vysvětlovalo, proč představitelé těchto organizací často mluví, jako by tyto měly kořeny někde úplně jinde (v římské říši nebo v pralese).

I ti, kteří se dokáží tohoto myšlenkového zkratu vyvarovat a snaží se o srovnání obou názorových směrů jako názorových směrů, propadají snadno do zajetí falešných protikladů, jako že anarchismus usiluje o mírumilovnou, zatímco komunismus o násilnou změnu poměrů, že anarchismus respektuje jedince, zatímco komunismus je kolektivistický, že anarchismus je proti státu, zatímco komunismus stát používá a potřebuje, že anarchismus je proti systému a komunismus je jen další systém, a všechno jsou to stejné blbosti. Změna poměrů bude taková, aby v ní lidé byli cíli, ne účely. Sebeobrana dobra proti zlu bude taková, aby zlo nemohlo nad dobrem zvítězit. Popravy diktátorů můžou být nevyhnutelné. Podmínkou politické vyspělosti je morální vyspělost. Společnost nemůže fáze svého vývoje přeskakovat. Zavádět komunismus tam, kde dosud nebyl ani kapitalismus, nelze, stejně jako nelze zavádět přímou demokracii tam, kde dosud nebyla ani zastupitelská. S rozdílem mezi anarchismem a komunismem to nemá nic společného. Jakkoliv bude v anarcho-komunistické společnosti stát překonán, v dnešních poměrech je silný sociální stát pokrokovějším přístupem k lidem, než malý darwinistický stát, nechávající lidi v područí nadnárodních korporací. Systém bude i v anarchistické (komunistické) společnosti, bude to systém dobra, lze být proti zlu, ne proti systému. Rád bych věděl, kolik anarchistů, kteří jsou proti systému, by s čistým svědomím raději šlo na demonstraci s nácky proti systému, než na demonstraci s komunisty proti náckům. Individualismus versus kolektivismus (nebo liberalismus versus socialismus) je nejfalešnější rozpor ze všech. Jedinec potřebuje společnost a společnost potřebuje jedince, jedince nelze definovat ani myslet bez společnosti, ani společnost nelze definovat ani myslet bez jedince. Hranici, kde končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého, musí být možné stanovit univerzálně (což není v žádném rozporu s tím, že je sociálně konstruována). Morální povinností jedince je jednat správně nejen v osobním, ale i ve společenském a nejen ve společenském, ale i v politickém životě. Anarchismus a komunismus (a samozřejmě feminismus, v němž analogicky s anarchistickým odstraněním mocenského útlaku a s komunistickým odstraněním hospodářského útlaku dochází k odstranění genderového útlaku, ale o tom jinde) v korektním slova smyslu jsou optimálními vyjádřeními této povinnosti a principů jejího naplňování.

Written by bhy

Listopad 21, 2008 at 3:35 pm

Zasláno do Politika