Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Archive for the ‘Filosofie’ Category

Co si myslíte o Sternovi?

leave a comment »

Popularizátor povrchních analogií ve společenských vědách vydal další dílko, v němž tentokrát srovnává ochotu neprivilegovaných smířit se s kapitalismem s touhou po Egu, jímž „subjektivita (…) uzmula území Id“. Delší ukázku si můžete přečíst na BL pod kouzelně intelektuálně bulvárním titulkem Odcizení, kojenec a Lenin. Bylo by asi jedno, kdyby tam konstatoval nějakou systémovou podobnost, která může být náhodná (asi jako když ubývání společné slovní zásoby dvou oddělivších se jazyků má stejný model, jako poločas rozpadu radioaktivních prvků, aniž by kdokoliv tvrdil, že jeden ze dvou dějů je podstatou nebo určením druhého), nicméně text vyznívá jasně tak, že nejde o náhodnou podobnost, nýbrž příčinnou souvislost (touha po Egu vysvětluje úspěch kapitalismu u obětí jeho nespravedlivosti). Co myslíte, je to snůška kydů, nebo na tom něco je?

(Trochu jsem váhal, jestli příspěvek zařadit do kategorie „filosofie“, nebo do abecedně sousední kategorie „blbosti“. Možná to ještě změním.)

Reklamy

Written by bhy

Září 23, 2009 at 10:39 am

Zasláno do Filosofie

Víra

leave a comment »

Když se mě někdo ptá, jestli jsem věřící nebo atheista (pravda, poslední dobou jsem se na to nejčastěji ptal já sám sebe), pořád mi připadá, že je nutné upřesnit, jaké vymezení obou pojmů máme na mysli, jinak je otázka úplně nesmyslná a oba pojmy ani nemusí být v rozporu. Text, který jsem na to téma napsal před několika lety, kde v podstatě obhajuji agnosticismus, i když tvrdím, že to není agnosticismus, je zoufale zastaralý a neodráží následný myšlenkový vývoj autora, který se dnes na ten text už ani nemůže podívat.

Spor mezi theismem a atheismem může existovat jednak v ontologické rovině. Ontologická realita, skutečnost v nejširším slova smyslu (to, co je), byla podle theismu stvořena. Co stvořilo stvořitele se neřeší, ten prostě je (představuje obecnější kategorii než časoprostor, takže řešit jeho vznik je irelevantní, nic ho stvořit nemuselo, když časoprostor je až po něm). Podle některých variant teorie stvořitel realitu pouze stvořil a dál už jejím procesům dal volný průchod, podle jiných ji spoluurčuje, zasahuje do ní, podle ještě jiných ji zcela determinuje. (Bondy má pro ty varianty různá poetická pojmenování jako „impotentní hodinář“ apod.) V každém případě není důvod tyto teorie přijmout, protože to, na co aspirují, a sice vysvětlit, proč něco je, kde se to vzalo, nesplňují. Totéž, co můžeme přisoudit stvořiteli, můžeme totiž přisoudit rovnou samotné ontologické realitě a máme to jednodušší. Ontologická realita (podle autorova skromného názoru) vznikla sama ze sebe. Čas a prostor jsou až jedněmi z konkrétních kvalit ontologické reality. Jestliže ontologická realita je obecnější než tyto konkrétní kvality, nemusíme řešit otázku jejího vzniku (ty její roviny, kde existuje vznik a zánik, jsou až po ní samotné), podobně jako ji nemusíme řešit u stvořitele, a pak nepotřebujeme ani toho stvořitele. Jinými slovy, jestliže uznáme, že vznikl časoprostor (že vlastně vznikla možnost vzniku něčeho z něčeho), pak je zbytečně vykonstruované nepřiznat tuto možnost přímo ontologické realitě a místo toho postulovat něco, co tuto možnost (na rozdíl od chudinky ontologické reality) má a tu realitu stvořilo. Prostě ty důkazy s prvním hybatelem apod. jsou dost mimo. Proč by tím prvním hybatelem nemohlo být něco na začátku té reality místo něčeho mimo ni? Na druhou stranu, celý tento argument předpokládá, že má nějaký smysl dávat přednost jednodušším vysvětlením (méně vykonstruovaným, s menším počtem postulátů) před složitějšími. (Pokud nemá, tak jako bych nic neřekl.) Tak jako tak ale nejsem přesvědčen, že bych měl věřit tomu, že ontologická realita sama vzniknout nemohla a že ji stvořilo něco, co samo vzniknout mohlo, spíše než tomu, že mohla rovnou sama vzniknout. Věřím té druhé možnosti, protože používá tutéž logiku jako ta první možnost, jen ji používá důsledněji, tedy jestliže je bůh něco, co stvořilo (popř. spoluurčuje atd.) realitu v nejširším slova smyslu, jsem ontologický atheista.

Vedle toho je tu zcela jiná otázka, úplně jiný spor, který s tím dosud popsaným sporem bývá spojován poměrně neprávem, otázka – dovoluji si pateticky pojmenovat – mravního theismu (Bondy pro odlišení používá termín „antiatheismus“). Ten spočívá v tom, že věřím, že existuje dobro a zlo, že existuje etika, že je něco, na základě čeho člověk jedná správně a nejedná nesprávně a jakkoliv v tom dělá chyby, pořád to brání řekněme vítězství zla, pořád to jistí, aby dobro mělo navrch. Tady hraje roli subjektivní předporozumění. Sice může přijít kdokoliv (biolog, psycholog, historik, sociolog, antropolog) a snažit se vysvětlit etiku empiricky, jako výsledek vědecky popsatelných procesů, v rámci toho či onoho svého oblíbeného redukcionismu, může mít strašně vychytanou argumentaci a fanaticky nadšené příznivce (kteří se budou hodit každému režimu, o jehož svržení pro jeho nemorálnost budou lidé usilovat, což může taky lecco vypovídat o skutečné motivaci dotyčných „vědců“), ale nikdy nepopíše povahu subjektivního předporozumění v celku, nikdy nedokáže, že je jen výsledkem biologických a/nebo společensko-ekonomických tlaků a ničím víc. Víru v to, že je ono předporozumění něčím víc, nelze empiricky dekonstruovat resp. nelze takovou dekonstrukci dokázat. Zde je vhodné ještě odbočit k ontologii a podotknout, že nikoliv etika, ale naopak naše mechanicko-materialistické (hodinářsko-hmotařské) chápání reality, v němž neprokazatelné je přívěskem prokazatelného, možné přívěskem nutného, je výsledkem působení společensko-ekonomických podmínek. Etika vůbec nemusí být, jak se v naší civilizaci zdá, závislá na tom, aby lidi měli dost času a klidu na přemýšlení o tom, jak se k sobě mají chovat. V některých buddhistických textech máme, řečeno naším jazykem, paralelní vesmíry, z nichž některé jsou uspořádány primárně jinak než fyzikálně, např. eticky. (Pikantní je, že současná „fyzika“, která už omezenost na karteziánsko-newtonovské paradigma dávno spláchla do kanalizace dějin, této představě spíš přikyvuje. I v evropské filosofii byly, zatím spíš neúspěšné, pokusy vymezit etiku ve stylu matematiky, jako axiomatický systém vět odvozených z jiných vět.)

Čili, věřím že je dobro v člověku. Jestli pochází z jedince nebo společnosti nebo vztahu obou je už (v tomto kontextu) vedlejší věc. Je proto zcela legitimní, když se autor těchto řádků nebo kdokoliv hlásí k mravními theismu (antiatheismu) a současně k ontologickému atheismu. (Opravdu není třeba být etymologickými puristy a tvrdit, že by se dobru v člověku mělo říkat „bůh“, aby tu sedělo pojmenování theismus.) Není v tom žádná nesrovnalost, naopak, nesrovnalost je v neupřesněné otázce „jsi věřící nebo atheista?“; jsem mravní věřící a ontologický atheista.

Jak to souvisí s anarchismem? Lidé, co otázku mravního a ontologického atheismu spojují, to většinou berou tak, že ontologický bůh je garantem mravního dobra. Ti, co věří morálně a ne ontologicky, jako autor těchto řádků, tohle považují za alibismus. Garantem mravního dobra je samo to mravní dobro. Nic jiného, než etika, nepřiměje člověka jednat eticky. Když se bojí, že ho bůh potrestá, a jen proto nedělá neetické věci, ze strachu, ne z přesvědčení, jinak by mu to bylo u prdele, nemá to s etikou nic společného; pak už je to spíš normální konformismus, jako když někdo něco nedělá, protože se bojí, že by ho pomlouvaly sousedky. Vztah anarchismu a autority (podle autorova názoru) není takový, že by anarchismus a priori autoritou pohrdal. Anarchismus odmítá vnucenou autoritu, odmítá aby vláda lidem něco zakázala, neodmítá aby si lidé něco zakázali sami (tam budou samozřejmě obrovské rozpory, nakolik si něco může sám zakázat jenom jedinec a nakolik má v tomto autoritu kolektiv/komunita apod., o těchto rozporech naštěstí tento text není, ale některý další by být měl, budu na to myslet). To lze ve vztahu k povaze morálních norem interpretovat tak, že anarchista může být mravně věřící a ontologicky atheista. Věří v dobro a věří v to, že autorita, co ho „nutí“ v zájmu toho dobra jednat, je v něm samotném (popř. v jeho interakci se společností, ale prostě ne někde mimo, odkud by ji musel přijmout). Zda může být anarchista i ontologicky věřící je zajímavá otázka. Jistě, jsou takoví, spíš jde o to, jesli to dává smysl. Podle mě moc ne, protože hledání garance mravních norem mimo sebe je zbavováním se odpovědnosti a anarchismus (a jakákoliv důsledná demokracie) předpokládá a potřebuje maximálně sebeodpovědného člověka.

Ale to je jen taková pokusná úvaha, možná jsem úplně mimo. Ontologicky věřícím anarchistům jejich víru ani názory neberu, ostatně sám jsem v minulosti věřil mnohem okatěji rozporným tezím (např. když jsem se v sedmnácti hlásil k buddhismu a současně k rastafariánství, tj. v podstatě k sionismu a protibělošskému rasismu, ale to jen tak pro zajímavost). Mimochodem, tento text se samozřejmě nezabývá ontologicky věřícími mravními atheisty, protože o takových nevím a nevím jak bych si jejich názory měl představit (satanismus? existuje to vůbec doopravdy? v problematice sekt jde primárně o úplně jiné věci, než filosofické zázemí jejich teorií). Taky se nezabývá celkově nevěřícími, co nevěří v morální dobro v žádné jeho podobě, různými darwinisty a nihilisty a podobným odpadem. Tito jsou irelevantní a bude jim to dáno pocítit, ať už tak či onak, ať už dřív nebo později.

Written by bhy

Červenec 6, 2009 at 2:45 pm

Zasláno do Filosofie

Právo na nezávislost na přírodě

3 komentáře

V souvislosti s parlamentním hlasováním o zrušení, částečném zrušení nebo ponechání neetických poplatků ve zdravotnictví se objevily úvahy na téma práva na zdraví, jímž je kritika poplatků z morálních pozic často zdůvodňována. Právo na zdraví existuje např. podle OSN (http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=543), neexistuje podle názoru českých pravicových komentátorů, označujících se apolitické realisty, avšak papouškujících nezdůvodněnou mantru o nutnosti reforem (http://blisty.cz/art/44937.html), což by mohlo otázku zdánlivě řešit, ale je to složitější.

Mám za to, že právo na zdraví by mělo být chápáno jako součást práva na nezávislost na přírodě. Např. stejně jako by možnost člověka rozhodovat se, podílet se na kultuře a civilizaci atd. (prostě žít v řekněme nadbiologickém slova smyslu), neměla ovlivnit skutečnost, že má cukrovku nebo je na vozíku, nemělo by ji ovlivnit ani to, že žije na vrcholu skály uprostřed pouště na pustém ostrově. V obou případech člověka omezují živly v bytí člověkem, jestliže není celosvětově v chodu nějaké rozhraní, které by ho od živlů odstínilo a umožnilo každé rozumné bytosti rovnou možnost realizace svobody (součástí nebo snad i základnou tohoto rozhraní by asi měl být systém univerzálních lidských práv).

Jestliže však formulujeme toto „mělo by to tak být“ jako „každý má právo, aby to tak bylo“, dostaneme se k problému, jak toto právo vymáhat. Nemá-li být jen formální, musí zřejmě být nějaký stav, nebo není-li ten stav, musí docházet k aktivitě směrem k nastolení toho stavu, na druhé straně, na straně toho, co je objekt z pohledu člověka, majícího ono právo. Platilo by to nejen o nezávislosti na přírodě, ale o všech lidských právech, jsou-li nějaká, která pod nezávislost na přírodě nespadají, což nyní nechám stranou. Jejich vymahatelnost, zdá se, je podmínkou toho, aby lidská práva mohla být onou základnou rozhraní, odstiňujícího člověka od živlů. Tedy, ta vymahatelnost práva, které je na straně subjektu, by musela mít podobu jedině povinnosti na straně objektu chovat se tak, aby byl dosažen stav, kdy je právo na straně subjektu naplněno. Čili teoreticky všichni musí dělat něco kvůli mně. Není to zvláštní? Není to na straně subjektu spíš takový špatně skrývaný outsourcing zodpovědnosti? Ovšem, ten subjekt nemusím být jenom já, ale kdokoliv. Z pohledu kohokoliv musí všichni dělat něco kvůli němu. Všichni musíme dělat něco kvůli komukoliv, což už zní podstatně přijatelněji. Tak jak to je, máme všichni morální povinnost chovat se tak, aby byl dosažen stav, kdy nikdo nebude závislý na přírodě? Není to lepší formulace, než egoisticky působící „mám právo na něco“? Anebo je obojí blbost?

Written by bhy

Leden 29, 2009 at 1:43 pm

Zasláno do Filosofie

Existuje a má existovat sociologie etiky?

2 komentáře

V jednom z normálním lidem (takže ani mně, když mi zrovna nehrabe) nepochopitelných záchvatů jakési bezdůvodné kombinace zoufalství a naivity jsem se snažil vyhledat empirická data o tom, kolik procent lidí činí životní rozhodnutí jsouce motivováni penězi, kolik jsouce motivování sexem, kolik jsouce motivování společenským postavením, kolik jsouce motivování kombinací peněz, sexu a společenského postavení, popř. kolik promile jsouce motivováni etickými normami, není-li to pod hranicí statistické chyby. Zjistil jsem, že na českém internetu se slovní spojení „sociologie etiky“ vůbec nevyskytuje a „sociologie morálky“ (což už ale nemusí být přesně to, co jsem chtěl) se vyskytuje jen v sylabech univerzitních předmětů, katalozích knihoven a dalších bezmyšlenkovitých útržcích.

Existuje kniha „Ethics and the Sociology of Morals“ od Émila Durkheima. Četli jste ji někdo? Pokud vůbec byla přeložena do češtiny, kulturní veřejnost to přede mnou tají. Anglická verze není nikde ke stažení, ani jako torrent, ani úryvky, ani recenze, analýzy, nic. Možná mi jen nasranost brání hledat efektivněji.

Sylabus předmětu „Sociální zájmy a morální kódy v antickém Řecku“ na FI MU (http://is.muni.cz/predmety/predmet.pl?fakulta=1433;obdobi=2362;kod=VV029) si klade otázku: „Není ‚sociologie morálky‘ redukcionismem a relativismem?“ Jsa jen sylabem předmětu, nesnaží se o odpověď (otázka je součástí takového toho seznamu s tečkami na začátcích řádků, jakkoliv se to k tématu nehodí).

Jakýsi rádoby výtah z knihy Modernita a holocaust od Zygmunta Baumana na jakémsi studentském webu PF UK (http://www.vakobobri.cz/request.php?470) končí pesimistickou tezí, opět graficky upravenou jako bod seznamu: „Tradiční sociologie morálky potřebuje zásadní revizi. Největším nesmyslem [je], že morální chování se rodí z činnosti společnosti a je udržováno činností společenských institucí, že společnost je v podstatě humanizujícím, umravňujícím nástrojem. Silné morální pudy mají předspolečenský původ, společnost možnost nemorálního chování ve skutečnosti spíše zvětšuje.“ (Autor výtahu zřejmě má co skrývat, když text poskytuje místo univerzálního html v diskriminačním doc.) To by znamenalo, že maloměšťáctví je zlo z přesně opačného důvodu, než jsem si celý život myslel!

Nenašel jsem k tématu nic, co by mělo hodnotný obsah. Ani statistická data k tomu, kolik procent lidí nejsou zmrdi, ani argumentaci, proč by mělo nebo nemělo mít smysl snažit se něco podobného zjišťovat. Jak by takový průzkum probíhal? Přijdete s dotazníkem k člověku na ulici a položíte mu otázku: podle jakého imperativu činíte významná životní rozhodnutí? a) peníze, b) sex, c) společenské postavení, d) kombinace a),b), b),c), a),c) nebo a),b),c), e) etické normy. Kolik procent vám co odpoví? To by šlo rovnou dělat průzkum, kolik lidí lže: „Dobrý den, jsme z CVVM, můžeme se vás na něco zeptat? Mluvíte obvykle pravdu?“ Je to k smíchu, ale není tentýž problém u všech průzkumů veřejného mínění? Jakými metodami se v těchto průzkumech koriguje tendence lidí machrovat před sběratelem dat dáváním nepravidivých, ale uznávanějších odpovědí? Před volbami někteří „odborníci“ upozorňují, že výsledky „extremistických“ stran budou o něco lepší, než se zdálo z průzkumů, protože voliči své politicky nekorektní sympatie před sociology skrývají. Není to zvláštní? Neměly by spíš už metody těch průzkumů toto nějak zohledňovat a korigovat? Nelze např. právě v rozdílu mezi výsledky průzkumů a voleb spatřovat indikátor toho, kolik procent lidí v průzkumech lže?

Written by bhy

Leden 29, 2009 at 1:32 pm

Zasláno do Filosofie

Dobročinnost

86 komentářů

Prý nemám dávat zbytečné peníze, které na nic pro sebe nepotřebuji, na dobročinné účely, protože by to pak vytvářelo dojem, že celkový nedostatek prostředků na tyto účely není třeba řešit systémově, protože se o jejich financování postarají bohatí jednotlivci. Tento vytvořený dojem by byl samozřejmě zavádějící, protože když chybí prostředky na naprosto základní věci, na nichž závisí fungování společnosti (integrace různě znevýhodněných lidí atd.), zatímco někteří žijí ve stále se rozrůstajícím blahobytu, jehož mezí nelze dohlédnout, tak je zřejmě něco špatně s organizací takové společnosti a nestačí problém řešit po individuálních případech.

Je to relevantní argument, ale zamyslel bych se nad tím, co je menší zlo, jsem-li v roli toho bohatého jednotlivce a to ve fázi, kdy už ty peníze prostě mám, kdy už nemůžu vrátit čas a odmítnout jejich přijetí. Buď si můžu pořídit něco konzumního pro sebe (jak jsem řekl, potřebné věci už mám, takže by to bylo něco nepotřebného) a zvýšit tak svůj blahobyt, zvýšit tak rozdíl mezi životním standardem mne, který ho už mám vysoký a těch, kteří jej mají nízký a prohloubit tak nespravedlnost (protože jsem ty peníze nedostal za nic, co bych považoval za přínos pro společnost, žádná spravedlnost v mém vlastnictví těch peněz není). Anebo je odevzdat někam, kde vidím, že zjevně chybí, vlivem nespravedlivého uspořádání společnosti. Tím se nůžky o něco málo sevřou, mé nespravedlivě vysoké prostředky se o něco sníží a nespravedlvě nízké prostředky potřebných se o něco zvýší. Abych minimalizoval možný efekt vytváření iluze, že je vlastně všechno více méně v pořádku, vysvětlím příjemci svůj názor na uspořádání společnosti a udělám maximum pro to, abych v něm onu iluzi nevytvářel. Není to ideální řešení, není to tak kvalitní řešení jako usilovat o změny uspořádání společnosti k lepšímu, tak aby takové indiviuální přesuny peněz (zdráhám se použít slova dar, protože implikuje, že původně patřily dárci, což je podle mě sporné, když, jak jsem uvedl výše, jsem si je nijak spravedlivě nezasloužil) nebyly potřebné. Myslím, že můžu o takové změny systému usilovat paralelně s dílčími přesuny peněz ve prospěch potřebných, že se tyto dvě aktivity nevylučují společensko-politicky ani morálně.

Nejde mi o léčení si výčitek svědomí (těch se ani zbavovat nechci, protože vím, že si zasloužím je mít), nebudu si osobně připadat lépe, nedělám takovou věc kvůli svému pocitu. Jsa součástí systému, který kritizuji, ale na kterém se tak jako tak podílím (ať už s penězi zacházím ve svůj prospěch či v prospěch jiných), budu si vždycky připadat blbě. Z určitého úhlu pohledu se člověk podílí na systému jakoukoliv činností kromě provádění revoluce, tzn. nemohl by dělat skoro nic, aby se na něm nepodílel. Jde o to, co bude mít méně špatné důsledky pro dobro společnosti. Jistě to vědět nemůžu, ale domnívám se, že napáchám méně zla, když se vedle snah o změnu systému budu snažit i o zlepšování kvality života konkrétních lidí na individuální bázi.

Written by bhy

Prosinec 26, 2007 at 4:38 pm

Zasláno do Filosofie

Kulturně-sociální konformita a konzum nejsou projevy duševní poruchy

2 komentáře

Dřív jsem dobře nerozuměl tomu, proč jsou někteří lidé tolik alergičtí na vysvětlování sociálních jevů psychologickými příčinami, ale jeden článek, na nějž jsem byl čistě náhodou upozorněn, když jsem si jednomu člověku stěžoval na svoji krizi identity, mi pomohl tuto vysazenost pochopit. Jsem nepoučitelný, nenechal jsem se odradit stylově postmoderními titulky jednotlivých částí článku, z nichž přímo čiší potřeba směšovat a syntetizovat více či méně nesouvisející myšlenky a teorie (např. najdeme zde Ježíše a Marxe v jednom odstavci, v dalších částech jsou následováni – hádejte kým, správně – Freudem). Možná jsem jen trapný suchar a celý článek byl míněn jako parodie (a že v tomto žánru je co parodovat). Tak trochu v to doufám.

Autor nám za pomoci citací z analýzy idejí, obsažených v jednom normalizačním seriálu, podsouvá, že existuje předěl mezi jednáním vycházejícím z hlubokého nitra člověka a jednáním vycházejícím pouze ze starosti o povrch. Podává to jako dvě škatulky: každé jednání lze zařadit buď jako z nitra, nebo jako povrchní. Pro autora z toho navíc vyplývá, že každý člověk, pokud není přímo duševně nemocen, je buď takový nebo onaký, jedná buď v souladu se svým nitrem anebo v souladu se starostí o povrch. Mravní zákon v srdci objektů staví autor do protikladu s podle něj postmoderní vírou ve svět jako hru povrchů (ačkoliv typicky postmoderní je spíš jeho analýza; ostatně on má ten termín asi více významů, že).

V současné společnosti se podle něj vyskytuje stále více a více jedinců, kteří preferují hru povrchů před hluboce niterným jednáním (respektive nejsou toho druhého schopni a neví že a proč by měli, protože ani nechápou, o co jde). Onu povrchnost vysvětluje jako projev určité duševní narušenosti, které říká hraniční osobnost. Pacienti s touto poruchou, způsobenou zejména problematickým, nevyrovnaným vztahem k rodičům v dětství (konkrétně nedostatečnou, nezdařenou internalizací vztahu s matkou), jednají navenek normálně, pročež je nelze označit v původním smyslu za duševně choré, ale všechny morální normy a běžné emoce mají jen naučené, hrají je, necítí je hluboce v sobě, tak jak by bylo normální. Z toho vyplývá termín „hraniční porucha“ – tito jedinci jsou jakoby na hranici duševního zdraví a vyšinutosti. A právě proto, že hluboko v sobě nemají své jednoznačné, uchopitelné já, se kterým by se mohli identifikovat, identifikují se s moderními trendy, které okolní dominantní kultura klade na jejich bedra. Tedy např. když je v módě punková kultura (styl, imidž), identifikují se s punkovou kulturou (stylem, imidží), když je v módě hiphopový styl, identifikují se s hiphopovým stylem atd. Pro autora je tato konformita, toto konzumní chování, projevem právě výše popsané hraniční poruchy. Totiž jedinci, kteří mají problém se trvale identifikovat se svým hlubokým nitrem, si tuto potřebu nahrazují identifikací s oněmi módními trendy. Proto jsou snadnou obětí reklamy. Proto z nich mají radost marketingová oddělení, jejichž cílem je přesvědčit lidi, že si potřebují kupovat nesmysly. Podle autora není náhoda, že lidé trpící hraniční poruchou byli zaznamenáni ve zvýšeném počtu v ordinacích psychologů a psychiatrů právě počínaje devadesátými lety minulého století, v téže době, kdy podle jeho názoru kultura hloubky byla z mainstreamu definitivně vytlačena kulturou povrchu. Konformita a konzum, které vlastně ve velké míře existují jen posledních bratru patnáct, dvacet let (zřejmě od doby, kdy autor přestal být mladý), jsou tedy ve skutečnosti projevem rozmáhající se duševní abnormality.

Co je na této úvaze špatně? Podle mne krom toho, že je zajímavá (nejen patologicky), úplně všechno. Především každý člověk je jiný a nelze všechny lidi rozdělit do dvou skupin, navíc vymezených psychologickou definicí navzdory tomu, že se příslušnost k nim projevuje v sociálním jednání. Autorova teorie nepřipouští jedince, kteří jsou duševně zcela vyrovnaní a bezproblémoví a přesto jednají silně davově a konformně (a to bych si skoro troufal tvrdit, že taková je většina členů skoro jakékoliv společnosti) ani jedince, kteří jsou duševně do určité míry narušeni a přesto jednají navzdory směru větru podle svého hluboce vnitřního morálního přesvědčení (nevím, jaké je jejich procentní zastoupení, ale myslím, že pár takových znám). Nepřipouští, že krize identity může být částečná, že se může odehrávat jen na povrchu a hloubky se nedotýkat (jedinec často střídající délku vlasů a styl oblékání může být emočně zcela vyrovnán a eticky jednoznačně zorientován) anebo se odehrávat jen v nitru a nedotýkat se povrchu (jedinec trpící silnou hodnotovou dezorientací a citovou prázdnotou může mít naprosto jasno v tom, jak se oblékat, co poslouchat atd.). Vlastně tato teorie řadu lidí sprostě odsuzuje, protože všem kulturně a esteticky konformním jedincům přisuzuje citovou a morální vyprázdněnost, což je velmi troufalé a leckoho by to mohlo oprávněně urážet. (S nadsázkou, parodující autorův tón, se lze ptát, zda si třeba autor do zbytku společnosti neprojektuje některé vlastnosti, s nimiž je nespokojen sám u sebe.) Mimoto jistě ne každé jednání, ne každý čin je buď čistě niterný anebo čistě povrchní. Činů, které takto nelze zařadit, je evidentně požehnaně.

Dále je třeba říct, že konformita a konzum jsou sociální jevy, dotýkající se jedinců napříč od nejvyrovnanějších po nejméně vyrovnané, nezávisle na tom, kam v tomto spektru příslušný jedinec spadá. Domnívám se, že korelaci mezi duševní vyrovnaností a sociální konformitou jedince vysledovat nelze. Konformita a konzum jsou důsledkem složitých vztahů v komplexních, mnohočlenných společnostech. Jsou projevem něčeho, co existovalo u lidí vždycky. V menších, old-schoolovějších společnostech to nebylo tak nápadně viditelné, protože kultura neměla tolik prvků, aby byly rozdíly mezi jedinci, identifikujícími se s většinou těch prvků a jedinci, neidentifikujícími se s téměř žádným z nich, tak markantní a propastné. Moderní, rozsáhlé společnosti jsou nositelkami kultur o mnohem více prvcích, proto je viditelnější rozdíl mezi jedinci identifikujícími a neidentifikujícími se s většinou těch prvků. Ovšem odhlédneme-li od této viditelnosti, myslím, že rozdíl mezi konformními a nekonformními, konzumními a nekonzumními jedinci, stejně tak jako nezávislost těchto vlastností na duševní vyrovnanosti, jsou tak staré, jako jsou staré kultura a společnost samotné. Z těch desítek tisíc dochovaných starověkých hliněných tabulek, popsaných klínových písmem, se určitě najde nějaká, co popisuje i nějaké ty tehdejší buřiče. (Souvislost mezi komercializací všeho možného a rozmachem výskytu hraniční poruchy v devadesátých letech sice existovat může, ale ač to bude hulvátské, vysvětlil bych si ji když už tak spíše snahou psychologů a psychiatrů vydělat peníze „objevováním“ nových duševních poruch, které jsou pro ně konec konců zdrojem obživy.)

Autor v podstatě přiznává barvu v momentě, kdy prohlašuje, že se na dnešní středoškoláky nevydrží dívat déle než několik desítek sekund, protože mu připadají jako přízraky, jak jsou všichni do detailů stejní, aby o pár řádků níže dodal, že děti z jeho generace, ač na sobě nosily fyzicky ještě méně rozdílné oblečení, protože jiné nebylo k dispozici, tak byli v srdcích individuálně mnohem svébytnější a duševně hlubší. Inu, buď má autor výjimečnou schopnost vidět dnešním středoškolákům do jejich srdcí po několika desítkách sekund znechuceného pohledu, za což jej nelze než obdivovat, anebo, což se mi zdá pravděpodobnější, tímto celá zdánlivě hluboce filosofická úvaha klesá na úroveň demonstrace mezigeneračního neporozumění, omílané každé čtvrtstoletí už od úsvitu dějin, neporozumění, které přišlo směšné a trapné už myslitelům v době antiky. Věřte mi, že dnešní teenageři mi nepřijdou o nic víc na pohled všichni přízračně stejní a neindividuální, než dnešní důchodci. Jinými slovy, myslím, že každá generace je zhruba stejně davová, konformní a konzumní jako každá jiná, jen je to z pohledu předešlé generace jinak vidět, protože prostředky, které k tomu ta která generace má, se liší od prostředků, které k tomu měla generace předchozí. Vždyť přece naše generace prožila dětství v první polovině devadesátých let, v atmosféře největšího relativizování neřku-li negace jakýchkoliv hodnot, a přitom nelze říct, že by dnes při pohledu do některé z vysokých škol většina přítomných vypadala nebo se chovala jako stádo robotů. Pan autor by tomu asi nechtěl věřit, ale i my se na sebe někdy jen tak usmíváme a nosíme oblečení bez loga. Přece právě generace autora, jím opěvovaná generace normalizačních pionýrů a svazáků, byla právě ta generace, která když dospěla, tak zde vytvořila ono prostředí degradace a dezintegrace hodnot, se kterým se naše generace musela vyrovnávat. A našim dětem to za čtvrt století dost možná bude připadat nějak podobně.

Pro nonkonformní jedince, k nimž si zatím stále opatrně troufám se řadit, by jistě bylo pohodlné, kdyby mohli konformní většinu označit za soubor duševně nevyrovnaných jedinců, stojící v kontrastu s duševní vyrovnaností nekonformní menšiny. Duševní zdraví by tím šlo přiznat jen menšině členů společnosti, stalo by se tak čímsi elitním a celá psychologie a psychiatrie by se tak bez skrupulí mohly projevit jako snaha menšiny ovlivnit většinu (vyléčit ji z konformity). Naštěstí to tak podle všeho není. Ostatně, konformita může být i dobrá věc: teď to nebudu myslet úplně vážně, ale třeba v době, kdy jde o to revolucí svrhnout tyranskou vládu, tak se hodí, když už je revolucionářů většina, protože se k nim přidají ještě další lidé právě proto, že jsou konformní. Tuto kritiku bych uzavřel konstatováním, že je dost dobře možné, že jsem původní článek vůbec, ale vůbec nepochopil. V takovém případě poníženě prosím o laskavé uvedení problematiky na pravou míru v komentářích pod tímto příspěvkem.

Written by bhy

Říjen 25, 2007 at 8:09 pm

Zasláno do Filosofie

Osvobodit se od sobectví

28 komentářů

Prostředí, v němž se člověk pohybuje, formuje jeho osobnost nejen takovými přímými způsoby, kdy je zjevné, že jedinec za své případné problémy nemůže, jako že z něj udělá duševně a sociálně patologický případ třeba pro obyčejnou řečovou vadu, kterou většina jeho okolí pro svoji tupost explicitně netoleruje, ale i zdánlivě bezvýznamnými, drobnými, na první pohled neutrálními reakcemi na jeho chování, kdy jedincovo okolí v dobré víře, že se snaží mu neublížit, dává jeho nepříjemným vlastnostem jejich nekritizováním prostor pro růst. Nechme stranou více i méně zjevné rodinné důvody jedincova egocentrismu a postavme jej do situace, kdy je mu – přes všechny jeho snahy umlčet nebo aspoň oslabit svůj rozum – najednou z ničeho nic odkryta iluzornost jeho dosud celoživotního pohledu na svoje jednání a svoji zodpovědnost za jeho důsledky, kdy vidí, že jeho zdánlivě racionálně založený dojem o tom, že je spíše dobrým než špatným člověkem, byl trapně jednoduchými mechanismy udržovaným sebeklamem. Myslel si, že je v pořádku dělat to, co dělal, protože lidé viděli, že to dělá a viděli, že je přesvědčen, že je to v pořádku, a tak by ho v zájmu pravdy jistě upozornili, kdyby to v jejich očích, dokonce i podle kritérií, která jedinec sám hlásal, v pořádku nebylo. A když ho neupozorňovali a on nejasně tušil, že jejich hodnocení jeho činů je podstatně negativnější, než dávají najevo, tak místo aby je obdivoval a vážil si jich pro jejich výjimečnou shovívavost a toleranci, místo aby je bral jako vzory pro korekci svého jednání, neváhal obviňovat je ze lži a pokrytectví. Oni mu zase nemohli plně říct, jakým dojmem to působí a smyčka se tak postupně utahovala. Jaké jsou jedincovy možnosti být dobrým člověkem, když činy, které dříve automaticky považoval za jednoznačně dobré, byly před jeho svědomím zdiskreditovány tváří v tvář jejich důsledkům?

Není to vina nikoho dalšího, nikoho zvenku. Jestliže v téže situaci zareagují dva jedinci různě, jeden z nich se poctivě zamyslí nad možnými důsledky své reakce a podle toho ji – bez ohledu na svůj osobní prospěch – uzpůsobí tak, aby přinesla obecně co nejvíce dobra a co nejméně zla, zatímco druhému se nechce k poctivému zamyšlení sbírat síly a pudově uhne před hrozícím náporem duševní práce ve prospěch okamžitého, hmatatelného prožitku primitivní příjemnosti, pak nelze ani s vynaložením všech sil nijak rozumně obhájit, že bylo v jakémkoliv smyslu lepší rozhodnutí druhého z nich. Neohlížejme se nyní na to, zda předtím nezvratné biologické a psychologické faktory neumožňovali jedinci jednat ze svobodné vůle, protože na to není samozřejmá odpověď. (Je třeba zdůraznit, že neurologie dosud nepokročila tak daleko, aby bylo možné jednoznačně říct, že svobodná vůle závisí na biologických podmínkách, tzn. např. že je dost možná nesmysl, i z čistě materiálního hlediska, aby vliv omamné látky byl považován za polehčující okolnost při nemorálním jednání apod.) Důležitější v této úvaze je, že teď už jedinec jednoznačně svobodnou vůli má, nyní už vidí před sebou průzračně (aspoň relativně průzračně proti tomu, co viděl dřív), jako na dlani, řetězce důsledků svých činů a má možnost si vybrat, zda se dál chovat instinktivně, tedy zle, nebo zda silou potlačit instinkt ve prospěch rozumu, tedy se chovat dobře. Tyto dvě možnosti jsou takové, jaké jsou, protože jedinec dobře ví, že čím více dokáže potlačit své emoce, tím společenštěji a morálněji bude jednat a naopak, čím větší dá svým emocím průchod, tím bude jeho chování asociálnější a horší.

Paradoxní je, že k realizaci té správné varianty potřebuje jedinec sílu, kterou umí získat jedině kontaktem s lidmi. Čím méně se nimi stýká, tím méně sil má k chování podle svého přesvědčení. Jenže stýkat se lidmi nikoliv pro jejich dobro, ale pro vlastní prospěch (získání síly), je nemorální. Lidi nelze nikdy brát jako prostředky k čemukoliv, i když jim to nijak neuškodí, i když je to pro jednoznačně dobrou věc, pořád je to nečisté, protože to není přímo pro ně, není to přímo ve prospěch těch, na nichž se toho chování (i když je to jen třeba jeden telefonát) jedinec dopouští. Většina lidí není v takové situaci, jako jedinec, proto nepotřebují kontakt tak nutně jako on, a zbývá mu pořád ta nejistota, že jim tím kontaktem nic nedal, že si jen vzal. Není ironické, a pořád stejně sobecké, aby si od nich něco bral proto, aby pak měl sílu jim něco dávat? Je to tak trochu začarovaný kruh, a navíc to navzdory sebevědomému umístění tohoto textu do příslušné kategorie není žádná filosofie, neboť autor těchto řádků zná jen jediného jedince, o němž ví, že je v popsané situaci, a tím je autor těchto řádků. Takže nakonec ani tento text nemá čtenářům něco dát, nýbrž si od nich jeho autor jen bere, bere si jejich pozornost, aby pomohl sobě tím, že se vykecá. Fuj.

Written by bhy

Červenec 13, 2007 at 1:16 pm

Zasláno do Filosofie