Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Kulturně-sociální konformita a konzum nejsou projevy duševní poruchy

2 komentáře

Dřív jsem dobře nerozuměl tomu, proč jsou někteří lidé tolik alergičtí na vysvětlování sociálních jevů psychologickými příčinami, ale jeden článek, na nějž jsem byl čistě náhodou upozorněn, když jsem si jednomu člověku stěžoval na svoji krizi identity, mi pomohl tuto vysazenost pochopit. Jsem nepoučitelný, nenechal jsem se odradit stylově postmoderními titulky jednotlivých částí článku, z nichž přímo čiší potřeba směšovat a syntetizovat více či méně nesouvisející myšlenky a teorie (např. najdeme zde Ježíše a Marxe v jednom odstavci, v dalších částech jsou následováni – hádejte kým, správně – Freudem). Možná jsem jen trapný suchar a celý článek byl míněn jako parodie (a že v tomto žánru je co parodovat). Tak trochu v to doufám.

Autor nám za pomoci citací z analýzy idejí, obsažených v jednom normalizačním seriálu, podsouvá, že existuje předěl mezi jednáním vycházejícím z hlubokého nitra člověka a jednáním vycházejícím pouze ze starosti o povrch. Podává to jako dvě škatulky: každé jednání lze zařadit buď jako z nitra, nebo jako povrchní. Pro autora z toho navíc vyplývá, že každý člověk, pokud není přímo duševně nemocen, je buď takový nebo onaký, jedná buď v souladu se svým nitrem anebo v souladu se starostí o povrch. Mravní zákon v srdci objektů staví autor do protikladu s podle něj postmoderní vírou ve svět jako hru povrchů (ačkoliv typicky postmoderní je spíš jeho analýza; ostatně on má ten termín asi více významů, že).

V současné společnosti se podle něj vyskytuje stále více a více jedinců, kteří preferují hru povrchů před hluboce niterným jednáním (respektive nejsou toho druhého schopni a neví že a proč by měli, protože ani nechápou, o co jde). Onu povrchnost vysvětluje jako projev určité duševní narušenosti, které říká hraniční osobnost. Pacienti s touto poruchou, způsobenou zejména problematickým, nevyrovnaným vztahem k rodičům v dětství (konkrétně nedostatečnou, nezdařenou internalizací vztahu s matkou), jednají navenek normálně, pročež je nelze označit v původním smyslu za duševně choré, ale všechny morální normy a běžné emoce mají jen naučené, hrají je, necítí je hluboce v sobě, tak jak by bylo normální. Z toho vyplývá termín „hraniční porucha“ – tito jedinci jsou jakoby na hranici duševního zdraví a vyšinutosti. A právě proto, že hluboko v sobě nemají své jednoznačné, uchopitelné já, se kterým by se mohli identifikovat, identifikují se s moderními trendy, které okolní dominantní kultura klade na jejich bedra. Tedy např. když je v módě punková kultura (styl, imidž), identifikují se s punkovou kulturou (stylem, imidží), když je v módě hiphopový styl, identifikují se s hiphopovým stylem atd. Pro autora je tato konformita, toto konzumní chování, projevem právě výše popsané hraniční poruchy. Totiž jedinci, kteří mají problém se trvale identifikovat se svým hlubokým nitrem, si tuto potřebu nahrazují identifikací s oněmi módními trendy. Proto jsou snadnou obětí reklamy. Proto z nich mají radost marketingová oddělení, jejichž cílem je přesvědčit lidi, že si potřebují kupovat nesmysly. Podle autora není náhoda, že lidé trpící hraniční poruchou byli zaznamenáni ve zvýšeném počtu v ordinacích psychologů a psychiatrů právě počínaje devadesátými lety minulého století, v téže době, kdy podle jeho názoru kultura hloubky byla z mainstreamu definitivně vytlačena kulturou povrchu. Konformita a konzum, které vlastně ve velké míře existují jen posledních bratru patnáct, dvacet let (zřejmě od doby, kdy autor přestal být mladý), jsou tedy ve skutečnosti projevem rozmáhající se duševní abnormality.

Co je na této úvaze špatně? Podle mne krom toho, že je zajímavá (nejen patologicky), úplně všechno. Především každý člověk je jiný a nelze všechny lidi rozdělit do dvou skupin, navíc vymezených psychologickou definicí navzdory tomu, že se příslušnost k nim projevuje v sociálním jednání. Autorova teorie nepřipouští jedince, kteří jsou duševně zcela vyrovnaní a bezproblémoví a přesto jednají silně davově a konformně (a to bych si skoro troufal tvrdit, že taková je většina členů skoro jakékoliv společnosti) ani jedince, kteří jsou duševně do určité míry narušeni a přesto jednají navzdory směru větru podle svého hluboce vnitřního morálního přesvědčení (nevím, jaké je jejich procentní zastoupení, ale myslím, že pár takových znám). Nepřipouští, že krize identity může být částečná, že se může odehrávat jen na povrchu a hloubky se nedotýkat (jedinec často střídající délku vlasů a styl oblékání může být emočně zcela vyrovnán a eticky jednoznačně zorientován) anebo se odehrávat jen v nitru a nedotýkat se povrchu (jedinec trpící silnou hodnotovou dezorientací a citovou prázdnotou může mít naprosto jasno v tom, jak se oblékat, co poslouchat atd.). Vlastně tato teorie řadu lidí sprostě odsuzuje, protože všem kulturně a esteticky konformním jedincům přisuzuje citovou a morální vyprázdněnost, což je velmi troufalé a leckoho by to mohlo oprávněně urážet. (S nadsázkou, parodující autorův tón, se lze ptát, zda si třeba autor do zbytku společnosti neprojektuje některé vlastnosti, s nimiž je nespokojen sám u sebe.) Mimoto jistě ne každé jednání, ne každý čin je buď čistě niterný anebo čistě povrchní. Činů, které takto nelze zařadit, je evidentně požehnaně.

Dále je třeba říct, že konformita a konzum jsou sociální jevy, dotýkající se jedinců napříč od nejvyrovnanějších po nejméně vyrovnané, nezávisle na tom, kam v tomto spektru příslušný jedinec spadá. Domnívám se, že korelaci mezi duševní vyrovnaností a sociální konformitou jedince vysledovat nelze. Konformita a konzum jsou důsledkem složitých vztahů v komplexních, mnohočlenných společnostech. Jsou projevem něčeho, co existovalo u lidí vždycky. V menších, old-schoolovějších společnostech to nebylo tak nápadně viditelné, protože kultura neměla tolik prvků, aby byly rozdíly mezi jedinci, identifikujícími se s většinou těch prvků a jedinci, neidentifikujícími se s téměř žádným z nich, tak markantní a propastné. Moderní, rozsáhlé společnosti jsou nositelkami kultur o mnohem více prvcích, proto je viditelnější rozdíl mezi jedinci identifikujícími a neidentifikujícími se s většinou těch prvků. Ovšem odhlédneme-li od této viditelnosti, myslím, že rozdíl mezi konformními a nekonformními, konzumními a nekonzumními jedinci, stejně tak jako nezávislost těchto vlastností na duševní vyrovnanosti, jsou tak staré, jako jsou staré kultura a společnost samotné. Z těch desítek tisíc dochovaných starověkých hliněných tabulek, popsaných klínových písmem, se určitě najde nějaká, co popisuje i nějaké ty tehdejší buřiče. (Souvislost mezi komercializací všeho možného a rozmachem výskytu hraniční poruchy v devadesátých letech sice existovat může, ale ač to bude hulvátské, vysvětlil bych si ji když už tak spíše snahou psychologů a psychiatrů vydělat peníze „objevováním“ nových duševních poruch, které jsou pro ně konec konců zdrojem obživy.)

Autor v podstatě přiznává barvu v momentě, kdy prohlašuje, že se na dnešní středoškoláky nevydrží dívat déle než několik desítek sekund, protože mu připadají jako přízraky, jak jsou všichni do detailů stejní, aby o pár řádků níže dodal, že děti z jeho generace, ač na sobě nosily fyzicky ještě méně rozdílné oblečení, protože jiné nebylo k dispozici, tak byli v srdcích individuálně mnohem svébytnější a duševně hlubší. Inu, buď má autor výjimečnou schopnost vidět dnešním středoškolákům do jejich srdcí po několika desítkách sekund znechuceného pohledu, za což jej nelze než obdivovat, anebo, což se mi zdá pravděpodobnější, tímto celá zdánlivě hluboce filosofická úvaha klesá na úroveň demonstrace mezigeneračního neporozumění, omílané každé čtvrtstoletí už od úsvitu dějin, neporozumění, které přišlo směšné a trapné už myslitelům v době antiky. Věřte mi, že dnešní teenageři mi nepřijdou o nic víc na pohled všichni přízračně stejní a neindividuální, než dnešní důchodci. Jinými slovy, myslím, že každá generace je zhruba stejně davová, konformní a konzumní jako každá jiná, jen je to z pohledu předešlé generace jinak vidět, protože prostředky, které k tomu ta která generace má, se liší od prostředků, které k tomu měla generace předchozí. Vždyť přece naše generace prožila dětství v první polovině devadesátých let, v atmosféře největšího relativizování neřku-li negace jakýchkoliv hodnot, a přitom nelze říct, že by dnes při pohledu do některé z vysokých škol většina přítomných vypadala nebo se chovala jako stádo robotů. Pan autor by tomu asi nechtěl věřit, ale i my se na sebe někdy jen tak usmíváme a nosíme oblečení bez loga. Přece právě generace autora, jím opěvovaná generace normalizačních pionýrů a svazáků, byla právě ta generace, která když dospěla, tak zde vytvořila ono prostředí degradace a dezintegrace hodnot, se kterým se naše generace musela vyrovnávat. A našim dětem to za čtvrt století dost možná bude připadat nějak podobně.

Pro nonkonformní jedince, k nimž si zatím stále opatrně troufám se řadit, by jistě bylo pohodlné, kdyby mohli konformní většinu označit za soubor duševně nevyrovnaných jedinců, stojící v kontrastu s duševní vyrovnaností nekonformní menšiny. Duševní zdraví by tím šlo přiznat jen menšině členů společnosti, stalo by se tak čímsi elitním a celá psychologie a psychiatrie by se tak bez skrupulí mohly projevit jako snaha menšiny ovlivnit většinu (vyléčit ji z konformity). Naštěstí to tak podle všeho není. Ostatně, konformita může být i dobrá věc: teď to nebudu myslet úplně vážně, ale třeba v době, kdy jde o to revolucí svrhnout tyranskou vládu, tak se hodí, když už je revolucionářů většina, protože se k nim přidají ještě další lidé právě proto, že jsou konformní. Tuto kritiku bych uzavřel konstatováním, že je dost dobře možné, že jsem původní článek vůbec, ale vůbec nepochopil. V takovém případě poníženě prosím o laskavé uvedení problematiky na pravou míru v komentářích pod tímto příspěvkem.

Reklamy

Written by bhy

Říjen 25, 2007 na 8:09 pm

Zasláno do Filosofie

2 komentáře

Subscribe to comments with RSS.

  1. To je vážně prdel ten jeho článek, hlavně jak odsuzuje postmodernu přitom ten jeho článek je typicky postmoderní blábolení. Ježíš, Marx Freud všichni na jedný lodi proti plytkosti a duševí hraničnosti.
    Dobrej nápad, to že důchodci sou stejně šedivý, jak mládežníci. Zajímalo by mě, co by řekl na článek nadávající na konformitu a manipulovateknost lidí mezi čtyřiceti a padesáti mixnul to světovejma myslitelama (dokonce Bodrillardem ten je hodně cool) a vydedukoval z toho povahu světa.

    Zrovna to jeho použití Marxe mi přijde hodně diletantský nebo aspoň násilný

    pavel

    Říjen 29, 2007 at 1:06 pm

  2. Anti-globalizační výzva proti nadměrnému konzumu ve výborném filmu, který vás určitě zaujme.

    Nejlepší film Jeden svět on-line můžete vidět od dnešního dne na http://www.ceskatelevize.cz/specialy/jedensvet2008/celovecerni-filmy/6

    „McDonald’s, Burger King, McDonald’s, Burger King, když jsem se vrátila na Kubu, měla jsem 80 kilo!”

    Konzum (Surpluss)
    Švédsko, 2003, 52 minut
    Režie: Erik Gandini

    Hlas Fidela Castra vypráví o konzumu, zatímco mladí anarchisté v ženevských ulicích ničí luxusní butiky. George W. Bush z obřího billboardu na newyorském Time Square znovu a znovu opakuje: „Budeme žít v novém světě, ve kterém lidé nenakupují“. Manipulace s obrazem a zvukem, neustálé opakování klíčových tezí a celých sekvencí, asociativní skladba a střih do rytmu dynamické hudby Konzum paradoxně (ale zcela vědomě) přibližují reklamě. Ideovým východiskem filmu (natáčeného přes tři roky v osmi zemích světa) je tvrzení, že 20% populace spotřebovává 80% zdrojů planety Země. Tvůrci ale nezastávají žádné snadné stanovisko: Fidela Castra usvědčuje přídělový systém a hlad na Kubě, antiglobalizačního guru a radikálního filosofa primitivismu Johna Zerzana jeho vlastní romantismus. V humorném, formálně nesmírně hravém, ovšem velmi znepokojivém dokumentu si také poslechneme fanatického šéfa Microsoftu Stevena A. Ballmera, devatenáctiletého švédského milionáře Svanteho, kubánskou fanynku amerického fastfoodu Taniu a položíme si otázku, zda nás moderní technologie opravdu osvobozuje. Žít prostý a naplňující život bez excesivního konzumu – chceme to? Dokážeme to?

    Aleš

    Únor 11, 2008 at 10:02 am


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: