Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Obrana volnomyšlenkářské levice

11 komentářů

K sepsání této úvahy mne inspiroval (kromě např. nehorázně zjednodušujících názorů některých vyučujících u nás na katedře a podobně zavádějících teorií, zcela oficiálně uvedených na stránkách o politice na francouzské wikipedii) onehdy na Britských listech a v A-kontra publikovaný rozhovor Ondřeje Slačálka s Egonem Bondym, k němuž došlo asi tři roky před Bondyho nedávnou smrtí, na téma podoby a role levice v současnosti, který mi znovu připomněl, jak propastný je rozdíl mezi různými levicovými teoriemi s ohledem na respekt práv a svobod jedince. Docela mne zamrazilo, když jsem si to dal do souvislosti s tím, jak jsem před pár měsíci v některém z minulých článků označoval levici za v podstatě jeden směr.

Mnozí lidé (např. nedávno já) vnímají spektrum politických názorů značně zkresleně, spojují k sobě ve svých představách a výrocích různé jeho části, jejichž zástupci spolu ve skutečnosti nemají společného téměř nic. Nevím, jestli je to móda nebo už tradice, jestli za to můžou media, kterým se podobné zkreslování hodí k tomu, aby se příjemci jejich informací mohli snadno identifikovat s politickými názory, implikovanými v tom, co vydávají za informace, nicméně, jak jsem se přesvědčil při vyhledávání definic níže diskutovaných termínů v různých jazycích, není to zdaleka jen problémem této země a dalších s podobnou zkušeností z uplynulých desítek let. Liberalismus bývá nezřídka kdy definován jako opak socialismu. Ekonomická politika je spojována jednoduchým způsobem se svobodou jedince. Liberál je ten, kdo chce svobodu jedince a proto chce zcela deregulovanou ekonomiku. Je pro všechna práva jedince, včetně práva na neomezené hromadění kapitálu. Socialista je ten, kdo chce ekonomiku regulovat a proto je i proti svobodě jedince. Jestliže je proti svobodě k neomezenému hromadění kapitálu, musí být i proti ostatním individuálním svobodám. Kde kdo tomu věří a bere to jako samozřejmost. Bohužel na to přistupuje i značná část levičáků, kteří tak levicovým teoriím dělají medvědí službu a odrazují od nich lidi s autonomně orientovaným smýšlením.

Jsem liberálem a socialistou a nevidím v tom rozpor, protože politické spektrum nemá dva, nýbrž minimálně čtyři konce, není to úsečka, ale plocha a liberalismus (volnomyšlenkářství) v něm nestojí proti socialismu (solidaritě). Je třeba od sebe oddělit linii názorů na ekonomickou politiku od linie názorů na svobodu jedince. Socialismus je jedním z krajích bodů té první, liberalismus té druhé linie. Protikladem socialismu je kapitalismus, protikladem liberalismu je fašismus (totalita). Čím blíž má člověk k socialismu, tím víc je pro rovnoměrné přerozdělování bohatství, čím blíže má ke kapitalismu, tím více je pro hromadění kapitálu v rukou těch, kteří ho mají nejvíce a tedy mají nejvíce moci shromažďovat další a další kapitál. Čím blíže má člověk k fašismu, tím méně respektuje práva a svobody jedince, tím více je pro jejich pošlapávání ve jménu vyšších cílů, většinou i tím víc tíhne k militarismu. Čím blíž má k liberalismu, tím víc si práv a svobod jedince cení a tím víc mu jejich potlačování vadí, většinou je i tím víc pacifistou. V tomto smyslu jsou komunisté fašistickými socialisty, konzervativní pravičáci fašistickými kapitalisty, neoliberálové či anarcho-kapitalisté liberálními kapitalisty a anarchisté či anarchosyndikalisté liberálními socialisty.

Rozhodně není pravda, že liberální socialismus (volnomyšlenkářská levice) je protimluv. Mnozí tvrdí, že když je někdo pro přerozdělování bohatství, tak z toho musí vyplývat, že je pro jeho násilné, vynucené přerozdělování, a že tedy nemůže být liberálem, protože je proti osobním svobodám těch, kterým bude část jejich bohatství odebírána. Inu, na sobě vidím, že tomu tak není. Jsem proti jakémukoliv násilí a porušování práv kohokoliv, nedovedu si představit, že bych podporoval hnutí, které by prosazovalo jako Robin Hood bohatým brát a chudým dávat se zbraní v ruce, protože absence zbraní v rukou je pro mě zásadní. Člověku nelze ublížit, protože je pořád člověkem. Jinými slovy, realizace socialismu liberální cestou nemůže spočívat v ničem jiném, než přímo v jednání konkrétních jedinců. Těžko si lze představit ideální, harmonickou společnost, která bude výsledkem násilné revoluce. Moc, která by byla v takové násilné revoluci potřebná, by v dalším vývoji jen tak sama od sebe nezanikla, spíš by se obrátila proti jiným skupinám společnosti. Znechucení lidí ze současného systému a jeho odmítání musí být tak rozšířené, aby k zásadní změně systému mohlo dojít bez násilí proti těm, kteří se sami žádného nedopustili. Liberální socialismus v mém chápání je od fašistického socialismu vzdálen minimálně stejně, jako od liberálního kapitalismu, proto mne zařazování po bok bolševiků minimálně uráží.

Výše popsané rozdělení je graficky znázorněno a rozvedeno na stránkách s výmluvným názvem Political Compass (pravda, místy lehce bulvárně laděných), kde si můžete dokonce udělat test, který po zodpovězení několika desítek otázek (osobně dost nesouhlasím se zařazením témat, která testují váš vztah k determinismu, předurčenosti skutečnosti – podle mě např. neodmítání astrologie člověka neposunuje blíže k fašismu, podobně jako ho tam neposunuje např. neodmítání víry v duši či existence dědičných biologických vlastností, ale co už) vás v tomto dvojrozměrném spektru zařadí a ukáže vám, ke kterým osobnostem máte názorově nejblíž, ke kterým nejdál a tak. Jsou tam i podnětné úvahy o tom, že stále méně lidí chodí k volbám proto, že skutečné rozdíly mezi stranami jsou menší a menší, mají k sobě v tomto spektru podstatně blíž, než dřív. Krom toho je tam i seznam skutků slavných politicky činných osobností, které jsou nějak v rozporu s populární imidží těchto osobností, třeba podpora nejrůznějších totalitních režimů Dalai Lámou, Mahátmá Gándhím, Nelsonem Mandelou apod.

Na oněch stránkách jsem (i mimo otázky testu) našel několik věcí, se kterými nemohu souhlasit: například si myslím, že totalitní režimy ve střední a východní Evropě v minulém století, jako např. ten československý, nebyly v jádru komunistické (marxistické), nešlo o realizaci socialismu ani fašistickými prostředky, ale spíše o realizaci takového nedomrlého kapitalismu fašistickými prostředky, více méně k žádnému přerozdělování bohatství ve prospěch chudých nedocházelo (relativní zlepšení jejich sociální situace proběhlo v poválečných desetiletích všude v Evropě, to nebyla zásluha totalitního režimu), sociální rozdíly mezi elitou a plebsem trvaly, levicové teorie k tomu byly jen nerealizovanou záminkou, takže tyto režimy bych zařadil blíže k Hitlerovu Německu nebo Mussoliniho Itálii.

Příznačné je, že některé evropské politické strany, třeba britská New Labour nebo slovenský Smer (v menší míře bohužel i naše ČSSD), se stylizují do liberálního socialismu, zatímco v praxi je jejich politika často řadí spíše naproti do fašistického kapitalismu. Pochopitelně je toto tvrzení značně přehnané, ve skutečnosti jsou propastné rozdíly mezi těmi, co se nacházejí ve fašisticko-kapitalistické čtvrtině blízko středu a těmi, kdo se v téže čtvrtině nacházejí blízko k extrému, jako bylo třeba Pinochetovo Chile nebo Mussoliniho Itálie; jistěže nechci vlády současných evropských pseudolevicových stran přirovnávat k těmto režimům. Kterákoliv hnutí a směry, i politicky aktivní osobnosti, které mají blízko ke středu spektra, si jsou pochopitelně navzájem blíže, než jsou k těm, kteří se nacházejí ve stejné čtvrtině blízko k extrému.

Určitě se najdou i další pozice, z nichž lze teorii dvojrozměrného politického spektra kritizovat. Pro mě osobně není toto rozdělení žádným dogmatem, použil jsem ho jen pro ilustraci, aby bylo vidět, že liberalismus není protikladem socialismu a že liberální socialismus (v důsledku anarchismus – tuto logiku jsem si z prstu nevycucal, „anarchism“ za synonymum „libertarian socialism“ považuje i Chomsky) a fašistický socialismus (marxismus, bolševismus) jsou od sebe v zásadních věcech na hony vzdáleny. Nejdůležitější pro formování mých názorů je etika. Určité chování je pro jeho důsledky v rozporu s mým svědomím, určité chování je naopak mým svědomím vyžadováno. Být fašistou (ať už socialistickým či kapitalistickým) nebo kapitalistou (ať už fašistickým či liberálním) by bylo v rozporu s mým svědomím, nevyjadřovat se k tomu též, zbývá mi jedině liberální socialismus. Být blízko ke středu by bylo kompromisem mezi mými názory a těmi, co jsou v rozporu s mým svědomím, to by bylo rovněž nepřijatelné, tedy musím být liberálním socialistou důsledně, čili anarchistou. Doufám, že tímto příspěvkem jsem konečně aspoň trochu obhájil název tohoto blogu.

Reklamy

Written by bhy

Září 28, 2007 na 3:07 pm

Zasláno do Politika

11 komentářů

Subscribe to comments with RSS.

  1. Dobrý článek. A co pak říkáš na ty, kdo se hlásí k anarchismu, ale nosí symboly spjaté s fašistickým socialismem, tedy marxismem a bolševismem? Ať už to jsou ty rudě hvězdy nebo portréty Lenina. Jsou jen na výsost zmatení nebo zastávají nějaký vlastní politický proud, který podle tebe nemůže ideově existovat? Vznikají tak potom i rozepře v řadách anarchistů? A jaký je vlastně hlavní rozdíl mezi radikálním a „liberárním“ anarchismem? Byl Jan Tleskač anarchista?

    Digi

    Září 29, 2007 at 11:03 am

  2. Co se týče rudé hvězdy, nemůžu si pomoct, ale tu považuji za symbol člověka, takže když se někdo hlásí k anarchismu a nosí rudou hvězdu, neznamená to, myslím, že si plete anarchismus s komunismem. Něco jiného jsou sovětské vlajky a portréty Lenina. Nevím, že by je nosili přímo lidé hlásící se k anarchismu, ale možné to je. Hodně lidí na západě (asi i jinde) bohužel pořád bere levicovost jen jako jakousi imidž, štylo, nesnaží se žít v souladu s tím, k čemu se jakože hlásí, takže je jim pak jedno, když se hlásí k věcem, které se navzájem vylučují. Nevím, jestli jsou navýsost zmatení; možná jsem navýsost zmaten já.

    Netvrdím, že proud, který nelze do naznačeného dvojrozměrného spektra vměstnat, nemůže ideově existovat. Existují neomarxisté, kteří se hlásí k některým aspektům marxismu, ale jsou proti roli státu v přeměně společnosti a kladou důraz mj. na ekologii a trvale udržitelný rozvoj. Rozepře v řadách anarchistů samozřejmě existují (jak kvůli rozdílům mezi jednotlivými variantami anarchismu, tak o to, jak velké tyto rozdíly jsou a zda vůbec jsou), mnoho anarchistů by se odmítlo označit za liberální socialisty, popř. by odmítlo dvojrozměrné spektrum úplně. Nemyslím, že je rozdíl mezi radikálním a liberálním anarchismem. Každý anarchismus je radikální, konzervativní anarchismus by asi byl trochu protimluv.

    bhy

    Září 30, 2007 at 9:46 am

  3. Zdar Břehy. Jak by sis představoval nenásilnou revoluci zasazenou do marastu dnešní doby, kdy nejsprávnější je nevyjadřovat svůj názor, nebo nejlépe ho vůbec nemít? Po přečtení např. novin mách chuť střílet (kvůli obsahu i formě) a přitom vím, že tím se vlastně nic pozitivního neudělám.
    Jestli něco chytrýho vymyslíš, tak tam budu taky. Fakt.

    Francek

    Říjen 5, 2007 at 8:05 pm

  4. No jo, já neříkám, že mám představu o tom, jak by měla nenásilná revoluce vypadat, bohužel. Teda doufám, že něco vymyslím časem, jakože co nejdřív. Ale spíš mám problém s násilnou podobou revoluce; jednak si nedovedu představit, jak stanovit, kde je hranice toho, co lze řešit násilím, ani jak udělat, aby se na té mezi revolucionáři shodli. Krom toho, ve společnosti, která by následovala po takové revoluci, by zřejmě chtě nechtě zůstala nějaká moc v rukou těch, kteří ji použili při revoluci, a nevím jak by se zajistilo, aby ji v nové společnosti nepoužívali k nové formě útlaku, respektive jak by se jim v tom zabránilo, kdyby se k tomu schylovalo.

    bhy

    Říjen 5, 2007 at 9:30 pm

  5. Nejsem žádnej revolucionář, ale jakto píšeš břehy tak to vypadá, že nenásilná revoluce v našich podmínkách parlamentní demokracie je možna zas a jenom.. tou ,,demokratickou,, cestou.. ne? 2/3 ve sněmovně a senátu plus president sdílející stejný názory.. změníš ústavu a lup.. Kurva ale ten problém zachování moci v rukou dotyčných lidí provádějící revoluci.. hmm.. mám jednu možnost.. first.. Přímá demokracie.. pak je to lid.. a pak by ta moc zůstala každýmu jednotlivě a bylo by jen na něm jak by s ní naložil. Pak z přímé demokracie už by to mohlo jít kamkoli. Ale upřímně– z toho bych měl strach.. viz reakce čtenářů v již zmíněných novinách.. nevím.. nemám to sám vyřešený
    ( sorry za tenhle příspěvek– vlastně má hodnotu 0 vzhledem k mé nejistotě )

    Martin

    Říjen 18, 2007 at 12:37 pm

  6. MOC.. :) .. vlastne me napadlo.. jde mít nákou formu vlády..bez výskytu uplatnění moci v nejširším slova smyslu ( moci jako možnosti donutit někoho jednat a to i proti jeho vůli..) ??? výše zmíněný , nazveme ho ,,břehyho model,,.. a když jo ( domnívám se, že musíš odpovědět positivně ) Lze najít nějakou formu ,,BYTÍ,, s absencí použití moci?? třebas jen na nejužší úrovni..? ( smýšlím tak, že pokud by se vyskytovala na nejnižší úrovni, tj. v mezilidských vztazích, musela by se nutně dřív, nebo později vyskytnout i uceleně a tedy znova formovat formu VLÁDNUTÍ..viz výše

    Martin

    Říjen 18, 2007 at 12:42 pm

  7. Ad Martin: Společnost bez moci jako takové asi existovat nemůže (záleží taky jak moc nadefinujeme – je důležitý si uvědomit, že moc má i pozitivní charakter: například moc jazyka), spíš de o to jakými mechanismy se moc vyjednávaná a jak často se dopouští násilí. vyjednávání moci na státně-centrální úrovni, kdy relativně malá skupina lidí získává velkej vliv nad životy lidí, přičemž zbytek participuje pouze účastí ve volbách, je zjevně nadměrná. Ještě větší je problém u velkejch firem, kdy je účast lidí mimo firmu limitována jen na veřejnej nátlak, kterej velký koncerny řeší PR službama. Samozřejmě společnosti se aspoň teoreticky musí řídit zákony, který se vyjednaj na státně-centrální úrovni, ale právě malej počet lidí, kteří mají na centrální úrovni vliv, se může snadno zkorumpovat lidmi z velkých firem. Tím se mocní dopouští násilí na těch méně mocnejch, ti mají pochopitelně taky svoje zástupce na centrální úrovni (odbory, ekologická lobby), ale nadměrná centralizace a tedy počet zdrojů (i symbolických), který se zde kumulujou dávají korupci opět velký prostor. Zde se podle mě vynořuje i náznak odpovědi na to kde používat násilí. používat ho tam, kde se násilí dopouštějí mocní. Ať už je to násilí spíše symbolickýho charakteru – tady je na řadě odpověď ve formě duševního osvobozování se (nezávislý umění, reinterpretace zavedenejch historickejch událostí a literárních děl, svobodný školství, zrušení mýtu krásy ap.) Fyzický násilí tam, kde je opravdu používáno fyzickýho násilí k útlaku: asanace, stavby ve veřejným zájmu, policie, armáda. asi jinak by měla vypadat revoluce v zemích zastupitelskejch demokracií, kde není zjevná cenzura a nehrozí například fyzická likvidace revoltujících členů spoečnosti a jinak v totalitních systémech, kde jde o život. Těžko usilovat o život někomu, kdo neusiluje o můj, ale zároveň i naopak. Nejpragmatičtěji to řekl Marx: „nová revoluce je možná jen jako následek nové krize. Je však také právě tak jistá jako tato krize“ – hold klasik. Hlavní problém a zároveň argument legitimující centralizovanou společnost je, jak zajistit řízení specializovaných a složitých systémů, který sou pro fungování sočasnejch společností nezbytný (a právě díky jejich fungování se děje spousta násilí – viz ničení vesnic kvůli těžbě uhlí nebo stavbě továrny na televize). Ale jiným spůsobem řízení společnosti se dá podle mě omezit násilí a donucování, který je způsobovaný samotným chodem společnosti). Svodnější řízení by přinelo asi taky snižování efektivity, ale to nás chudobný trápit nemusí protože je otázkou komu tato efektivita prospívá. pokračování příště

    Pavel

    Říjen 18, 2007 at 2:18 pm

  8. Ad Martin: Nemyslím si, že revoluce je uskutečnitelná cestou zastupitelské demokracie v rámci stávajícího systému. Zastupitelé, kteří na centrální úrovni víc než cokoliv jiného zastupují sami sebe a své vlastní zájmy (viz jejich neodvolatelnost, imunita, zvyšování platů sobě samým, agenda naprosto v rozporu s předvolební rétorikou atd. atd.), těžko budou hlasovat pro změnu systému směrem k decentralizaci, která by je připravila o jejich současnou moc a postavení, když většina z nich tam je především kvůli těmto výhodám (a systém, který jim dává takovou moc, bude do těchto funkcí zákonitě lákat lidi, kteří tam chtějí být především kvůli těmto výhodám). Takže změnu systému vyloženě ústavní cestou nevidím reálně. Nelegální revoluce (z pohledu stávajícího systému) ale rozhodně ještě nemusí být nelegitimní a násilná. Dále, ze zavedení přímé demokracie by nemuselo nutně vyplývat, že moc zůstane každému jednotlivě v jeho rukách (musí dál existovat něco jako pravidlo, jakkoliv je to klišé, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a toto pravidlo může mít v představách různých lidí tisíce různých interpretací); zůstává nedořešeno např. jak (zda vůbec, do jaké míry, od kolika procent atd.) by přímo demokraticky učiněná rozhodnutí většiny byla závazná pro zbývající menšinu, kdo, jak a pod jakými (pokud nějakými) sankcemi by tu závaznost vymáhal apod. Sám to taky nemám vyřešený, proto se snažím iniciovat tyhle diskuse.
    Vládu (v obecnějším než politologickém slova smyslu) bez možnosti donutit někoho jednat proti jeho vůli asi mít nelze. Je tedy otázka, zda je dobré mít vládu (ve smyslu silně centralizovanou moc). Spíš bych to přeformuloval, jestli lze mít moc (a jestli může fungovat společnost) bez této možnosti. Jistě je třeba nějak bránit neetickému jednání (násilí). Současný systém moci (vláda) se ale dopouští neetického jednání (násilí) v mnohem větší míře, než mu brání. Takže vyvstává otázka, jak dojít ke konsensu ohledně toho, v čem všem se vláda dopouští neetického jednání (shodnout se na definici násilí?) a proti čemu všemu je tedy legitimní se bránit v rozporu s pravidly tou vládou stanovenými (zjednodušeně v čem jsou vládou stanovená pravidla neetická).
    Ad Pavel: Souhlasím, akorát mě trápí ta potřeba konsensu na tom, co je násilí, čili proti čemu je legitimní se násilím bránit. Určitě se najde nemálo lidí, co budou tvrdit, že když tě zastaví policajt na ulici a bude tě legitimovat (protože mu budeš připadat podezřele, protože budeš mít černou mikinu s kapucí) a ty mu ty doklady musíš ukázat, jinak tě odveze na stanici, tak že to není násilí. Nebo lidí, co budou tvrdit, že když tě vystěhují z baráku, aby tam mohli těžit ropu, protože si to přeje většina zvolených zástupců obyvatel dotyčného státu, že to není násilí. Lze tyto lidi nějak přesvědčit o široké definici toho, co je to státní násilí, aniž by se sáhlo k propagandě používající stejné metody, jako používá ta pro-systémová?
    Media si dál budou vybírat, na která témata se bude diskutovat, zadávat průzkumy veřejného mínění s tendenčně formulovanými otázkami a pak zveřejňovat jejich výsledky, aby v lidech udržovali pocit, že si většina z nich myslí to, co je výhodné pro systém. Připadá mi, že výrazné omezení vlivu mainstreamových medií by v případné revoluci muselo hrát zásadní roli. Jenže nemůžeme říct, že se mainstreamová media dopouštějí fyzického násilí, takže nemůžeme snadno legitimizovat např. hození dlažební kostky do redakce lidovek, i když by to jistě bylo pěkné gesto. Takže, jde nějak lidem, co si ani nedovedou představit, že by brali informace odjinud než z mladé fronty či zpráv na nově, poskytnout alternativní informace, co by jim rozšířili obzory nad rámec jejich představ, podle kterých např. není násilí legitimovat nekonformní individua či bourat vesnice kvůli těžbě?

    bhy

    Říjen 20, 2007 at 6:21 pm

  9. HEh AD pavel i Brehy: Sorry ale nemuzu se ubranit dojmu, ze ta vse defince pojmu násilí a roblému násilí obecne se vrací krapet zpet. Coz bych od vas fakt necekal. člověk člověku vlkem.. to je to prvni co me napadne pavle kdyz si prectu ,,Fyzický násilí tam, kde je opravdu používáno fyzickýho násilí k útlaku,, anebo ,,Těžko usilovat o život někomu, kdo neusiluje o můj, ale zároveň i naopak. ,,.. T osme zpet v Mezopotámii ne?..nevim. A argumentovat tu Marxem.. frází, která se dá použít stejně jako ¨PRO tak i PROTI tomu o čem píšeš.. no nevím. Nechci tady vyřvávat do světa, že jen já mám patent na rozum.., ale na druhou stranu je sračka říkat, že nejsem kompetentní k tomu tu svuj názor psat, protoze bych i sám usoudil, ze je treba mit vic informaci atd. páč tak by to mohlo pokracovat konstantni krivkou vzhuru ( ve smyslu: Požadavky na znalosti vs. Znalosti ). myslím, že pokud uznáte právo cloveka na sebeobranu proti cizý zvůli, a pokud uznáte ze Moc ( definice viz výše ) jako objektivní kategorie vyskytující se v různých formách jednání se tu bude uplatňovat vzdycky, pak muj názor jak sem psal nahore je ten ze se zcne kdycky institucionalizovat a povede to zas zpet ke Státu jako instituce s vlastní složkou moci..a tedy zpet v lepsim pripade k nejake forme demokracie..
    Takovej věčnej koloběh.
    Co me docela ost prekvapilo, je napr Svycarsko. Ne ze bych svycarsky system povazoval za idealni, ale prece jen mam dost zdravyho ozumu abych ho posoudil jako nejliberalnejsi .. ( k tomu viz brehy a jeho clanek ). Presto po docela dlouhe diskuzi s jednim svycarem.. po te co jsem se dozvedel jak tato míra svobody byla ,,chránena,, ze kdyz kterykoli svycar pred rokem 89 jel do vychodniho bloku tak si o nem svycarska tajna sluzba zalozila spis a to TAJNE!!! nikdo nic nevedel.. provalilo se to uplnou nahodou. Kdyz tento pritel pak ten spis videl.. jak na neho bonzoval vlastni soused..( jemno teda bylo zacerneny ) a jak je museli spehovt aji doma.. No nebo jinej priklad , jen strucne.. jak pred par lety v jistym svycarskym regionu nemely zeny volebni pravo.. a jelikoz by ho zástupci ( muzsti ) nikdy neschvalili.. musel jim to ( zkracene receneo ) svycarsky ustavni soud ulozit jako povinnost.. Takovy usmevny priklad pouziti moci v ,, nejliberalnejsim,, state sveta : (

    martin

    Listopad 6, 2007 at 1:30 pm

  10. Takže jsme zpět v Mezopotámii, když se budu bránit proti tomu, že mi někdo usiluje o život? Nejde se bránit fyzickému násilí fyzickým násilím? A jak tedy? Zpět se společnost vrací naopak když se legitimizuje, že by si lidé měli nechat násilí ze strany státu líbit. Mimochodem, Marx podle mě nejsou žádný fráze, tak to může znít, jedině když posuzuješ jeho výroky vytržený z kontextu (nebo se necháváš ovlivnit některou z jeho početných dezinterpretací). Jak se dá výše citovaný výrok použít proti tomu, o čem tady píšeme? Ne každá moc (záleží na definici, co všechno za moc považuješ; není to technický termín, aby bylo jednoznačné, co znamená) se nutně musí institucionalizovat (když mám k někomu respekt, protože jedná čestně, tak má ten člověk nade mnou pak taky určitou moc; nedovedu si představit, jak by se měla institucionalizovat, vždyť je to dobrovolný mezilidský vztah) a už vůbec ne každá moc, vyskytující se v různých formách jednání, musí nutně dospět zpět ke státu. Kromě toho, existence státu většinou (aspoň posledních padesát let) nebývá zdůvodňována primárně nutností institucionalizace moci.
    Ad Švýcarsko – no a co že fízli a udavači jsou všude? To je jen další argument proti centralizované státní moci (je třeba fízlům a udavačům nevytvářet podmínky pro fungování, v decentralizované společnosti by je neměli, aspoň zdaleka ne v takové míře). To co popisuješ, že ústavní soud musel nařídit, aby ženy měly volební právo, je spíš v historickým kontextu docela výjimka, ne? (Je to důkazem spíš extrémního zápecního bůčkožroutství mužů v onom kantonu, ne nějaké zvláštní osvícenosti švýcarského ústavního soudu.) Nejsem historik, ale mám za to, že v drtivé většině případů si ženy vymohly volební právo vlastním úsilím („zdola“, ne z centra), muži co byli v té době u moci (ať už v zastupitelských sborech nebo u soudů) – čili všichni co byli v té době u moci – jim v tom (možná až na výjimky) nijak nepomohli. Mimochodem za vadu na kráse „nejliberálnějšího státu světa“ považuji jeho silnou uzavřenost imigrantům. Skutečný liberalismus je nedělitelný od internacionalismu, pro všechny lidi stejně, bez ohledu na národnost, ne?

    bhy

    Listopad 6, 2007 at 6:42 pm

  11. Ještě, že sem chodí Martin, jinak bychom se jenom plácali po zádech.

    K tomu Marxovi, použil sem to spíš pro odlehčení, ale zároveň jsem chtěl říct, že k revoluci by mělo dojít spontálně a v rámci této spontaneity by lidi rušily systémy útlaku, tak jak by bylo potřeba. Tato spontaneita, ale nemůže vypuknout bez nějaké příčiny – tedy marxovým jazykem řečeno krize. Co budou lidi v dané době považovat za útlak záleží veskrze na nich. To myslím vysvětluje tu větu o násilí, nepoužívat ho pokud je zbytečné a používat pokud není. Příklad z minulosti: Těžko říct, jak by se dal ospravedlnit bombový útok na centra moci v československu v polovině osmdesátých let a kčemu by takový útok vedl. Odpor Charty 77 byl možná až zbytečně mírný, co se požadavků týče, ale veskrze adekvátní. Byl to boj o pravdu o různé výklady světa proti jejich znasilnéní z řad stalinistickejch pohrobků. Jinej případ byl v rumunsku, kde byly lidi z opozice vražděni po desítkách. tady odboj probíhal docela (z našeho hlediska, oproti Africe prdel) násilně a skončil zabitím diktátora bez rozsudku. Takhle sem to myslel. Výše zmíněmý příklad je jen didaktickej, nejde o posuzování odboje proti bolševikům.

    Ad Břehy: Jednou ze zemí, kde si ženy volební právo zas tak dobývat nemusely je Československo (i když u ná sbyl na středoevropský poměry feminizmus silnej, pořád to bylo spíš devatenáctý století s všema jeho limitama)¨

    „Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí! Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. Proletáři všech zemí, spojte se!“ (K. Marx)

    Pavel

    Listopad 7, 2007 at 4:34 pm


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: