Anarchism Blog

Snůška planých protestů proti nesmyslnosti světa

Autorská práva k hudbě zaniknou

leave a comment »

Úvahu na toto téma bych pravděpodobně měl začít velmi zeširoka, obecně, až filosoficky. Zřejmě bych se měl zeptat, co to vůbec hudba je a proč existuje, ale ono je to ve skutečnosti mnohem víc otázek, než jenom dvě. Záměrně se dopouštím závažné terminologické nepoctivosti, neboť obecně považuji za hudbu přesně to, o čem tento příspěvek nebude. Chci předeslat, že zde se budu zabývat výhradně hudbou neklasickou, písňovou, chcete-li populární, pakliže vás neurazí, že tam počítám i všechnu hudbu takzvaně alternativní. Rovněž předpokládám, že většinu hudby, kterou kdy kdo vymyslel, nestojí za to poslouchat pro naprostou absenci jakékoliv originality, a že za poslech stojí jen menšina existující hudby. Pokud s tím čtenář nesouhlasí a byla mu k poslechu příjemná všechna hudba, co kdy slyšel (vč. hudby v televizních reklamách apod.), pak asi nemá cenu, aby četl dál, a to možná nejen tento text. Všimněte si, že pro účely mého argumentu není nutné přesné vymezení, čili třeba jestli do toho, o čem budu mluvit, patří nebo nepatří tekkno, tím se vůbec nezatěžuji a nechávám čtenáře představit si to tak, aby mu to dávalo větší smysl.

Písně můžou nebo nemusí něco sdělovat, zhruba však vždy jde, podobně jako u jiných druhů umění, o vyvolání emoce estetického prožitku u posluchače, jemuž je poslech hudby příjemný a vyhledává jej, eventuálně o přenos nějaké myšlenky, jejíž dopad je díky asociaci s estetickým prožitkem silnější. Hudba zřejmě je kulturní potřebou civilizovaného člověka, vzniká všude nezávisle na sobě, navíc se přenáší i mezi jinak nesmiřitelnými subkulturami. Člověk si opakovaně slyšené písně snadno zapamatuje, stávají se součástí jeho vědomí a součástí jeho vidění světa, pojí se k jeho sociálním rolím. Texty těch písní mohou sdělovat třeba velmi banální pravdy, které jsou však díky fixaci na estetický prožitek nedílnou součástí jedincova přesvědčení. To, že se mi píseň líbí a zapamatuji si ji, abych ji eventuálně někdy někde reprodukoval, je zcela automatické, není to otázka vůle a ani není důvod, aby byla, není možné mít výčitky svědomí z toho, že nosím nějakou píseň v hlavě a občas si ji pobrukuji, protože tím nelze nikomu uškodit.

V industrializované měšťácké společnosti, kde většina lidí není většinu času na vysokých dávkách LSD (ponechávám stranou, zda je to dobrá společnost), se lidé shodují, že dva různé jevy nejsou jeden a tentýž jev. Hudba není zboží. Jsou věci, které mohu vyrobit a ony pak budou hmotně existovat jen na jednom místě, nebudou nikdy na více místech současně, když je dám nějaké místo, odeberu je tím z toho původního místa a naopak. Takové věci mohu prodávat, kupovat, mohou mi je ukrást a já je mohu získat zpět, můžu je zavřít do sklepa a nikdy nikomu neukázat a podobně. Hudba taková není. Může být popsána nebo zaznamenána na hmotném médiu, ale to médium samo o sobě hudbou není. Z toho, co jsem naznačil ve druhém odstavci, lze odvodit, že hudba je spíše kulturní institucí, prvkem civilizace, souborem vzorců chování, a jako takovou ji tedy nelze mít, vlastnit, tak jako nelze vlastnit např. řeč, zdravení, mytí se, manželství, kriminalitu atd. Mohu vlastnit věc, kterou vyrobím, nemohu ale vlastnit myšlenkové pochody a pocity lidí tou věcí vyvolané, ani jejich chování a činy, vyvolané těmi myšlenkovými pochody a pocity. Jakékoliv snahy vlastnit něco, co je rozpostřeno do vědomí a sociálního chování lidí, např. hudbu, jsou tedy snahami ovládat jejich city, myšlení a chování a tak je brutálně zbavovat nejzákladnějších svobod. Představme si třeba, že bych v tomto textu použil nějaký novotvar a pak bych si nárokoval poplatky za použití onoho novotvaru jinými autory. Anebo bych začal chodit v modře pruhovaném triku a vybíral bych poplatky od všech, co se rozhodli onu módu napodobit. Považoval bych tak za své vlastnictví nejen své výtvory, ale i vlivy těch výtvorů na lidské city a myšlení a na společnost, a dokonce i výsledky těchto vlivů. Nemyslím, že je to příjemná představa. Nemyslím si ani, že je do důsledku uskutečnitelná, protože kdyby všichni považovali za své vlastnictví výsledky vlivů svých výtvorů u všech lidí (a rekurzivně výsledky vlivů těch výsledků atd.), každý by několikanásobně vlastnil city, myšlení a chování každého.

Písně mohou být lepší nebo horší. S přibývajícím množstvím lidí a vztahů mezi nimi vzrůstá i počet těch, co si myslí, že mají talent společnost písněmi obohacovat, přestože jejich skutečné schopnosti jsou takové, že se o ně publikum nezajímá. Samozřejmě nemůže nikdo nikoho nutit, aby poslouchal hudbu, která se mu nelíbí a tak je logické, že se takoví lidé neprosadí, že si musí najít jiný smysl života. Nebylo by rozumné, aby ve společnosti existovaly mechanismy ke vnucování nekvalitní hudby lidem, kteří už ji odmítli. Neexistuje žádný oprávněný nátlak, abych realizoval sociální instituce nějakým přesně definovaným způsobem, např. nikdo mi nediktuje, zda si mám obléct dřív kalhoty nebo košili, stačí, když nakonec vyjdu na ulici s obojím. Nošení oblečení, stejně jako poslech hudby, udržují společnost v chodu. Diktovat, jakou hudbu má či nemá člověk poslouchat, je totéž, jako diktovat, v jakém pořadí se má člověk oblékat. Obojí člověka odcizuje od svobodné vůle být součástí oné instituce, protože mu bere možnost dělat při institucionalizovaném chování vlastní rozhodnutí. Instituce, kterou členové společnosti udržují dobrovolně, je jistě funkčnější, než instituce, kterou udržují z donucení.

Sociální instituce na chvíli opusťme a představme si následující analogii: dejme tomu, že velká skupina lidí se považuje za schopné zedníky, přestože by nedokázali ani položit dvě cihly vedle sebe. Společnost odmítne jejich zednické služby. Oni se s tím ale nesmíří, založí si svaz a posléze nátlakovou skupinu, která prosadí zákon, podle nějž všichni zedníci v zemi, pokud se chtějí věnovat řemeslu, musí vstoupit do onoho svazu, protože kdyby někde pracovali jako zedníci a nebyli přitom členy svazu, hrozily by jim vysoké pokuty a ostrakizace. Ti skuteční zedníci k tomu přijdou jako slepí k houslím, oni se nikde sdružovat nechtěli, ale teď musí. A pokud si někde, nedej bože, postavíte zeď vlastními silami, členové svazu na vás přijdou a za asistence policie vám ji rozmlátí.

Samozřejmě můžete ihned namítnout, že co to melu, když zedničina je konkrétní profese, nikoliv sociální instituce ve smyslu těch výše uvedených. Bohužel však řada, ne-li většina hudebníků se vidí právě takto. To, co dělají, považují za řemeslo, které je zbytek společnosti nucen považovat za svým způsobem prestižní, bez ohledu na kvalitu konkrétní podoby. Znáte ty lidi, co se od táboráků a z hospod proskřehotali až do nahrávacích studií a vyšlo jim jedno ničím nezajímavé album, z něhož zisk zhruba tak akorát pokryl náklady. Kolik z těch lidí by bylo ochotno si ještě někdy přiznat, třeba právě u toho ohně nebo v hospodě, že většina přítomných prostě teď není zvědavá na jejich vystoupení, protože má vyšší požadavky? Už jsem je viděl i instinktivně děkovat po samozvaném vystoupení, aniž by jediný posluchač jedinkrát zatleskal nebo jinak projevil uznání. A čím méně talentu mají, tím více se potřebují chránit před tím, aby jim to bylo dáváno najevo, protože status hudebníka je to jediné, co mají navíc oproti sobě rovným od táboráků a z hospod. Organizovat se ve svazech, které stírají rozdíly mezi kvalitní a nekvalitní hudbou tím, že ji všechnu posuzují ne jako hudbu, nýbrž čistě jako vlastnictví jejích autorů či interpretů, je ideální pro jejich sebepotvrzení. Už nikdo nemůže říct, že jsou špatnými hudebníky, to už není důležité, protože jsou všichni stejně dobrými vlastníky. Hudebníci takto sdružení přestávají být hudebníky, jejich dílo už není hudbou, nýbrž jen zbožím. Jako takoví by se neměli hudebníky nazývat, protože logicky uvažující část veřejnosti to mate. Je nepoctivé, když se vůči někomu, kdo se vždy snaží vyjadřovat se jasně, někdo vyjadřuje záměrně nejasně, aby druhého vmanipuloval do iluze, že poslouchá hudbu, když konzumuje zboží, což jsou vzhledem k výše uvedenému vymezení věci navzájem se vylučující (hudba je jiná sociální instituce, než konzum, udržuje společnost jiným způsobem). Odnáší to především skuteční hudebníci, ti, co nehrají pro peníze, protože když nejsou členy svazu, lidé z prostředí organizace koncertů je považují za nedůvěryhodné až podezřelé. Kult vzájemného ujišťování se o kvalitě díla rádoby hudebníků, zastupovaných svazem, se projevuje i v zákonném požadavku nahlásit svazu každou, jakoukoliv veřejnou hudební produkci, v němž se odráží neschopnost členů svazu si představit, že kvalitní hudba existuje mimo jejich řady. V případě nenahlášení hrozí pokuty, jejichž výše se odvozuje z odhadu, ke kolika dílům byla během produkce vzhledem k její délce porušena autorská práva.

Nabízí se otázka, proč se současným stavem vůbec něco dělat, když se proti němu skoro nikdo nebouří. Inu, aby se společnost nerozpadla, je některé její instituce potřeba zachovávat. Když zanikne instituce hudby a to, čemu se bude hudba říkat, bude jen součástí ritualizovaného konzumu, zmizí ty funkce, o nichž jsem se zmiňoval na začátku, ohrozí to úroveň civilizace, posune to společnost další kus od být k mít. Proto myslím, že je třeba, aby lidé před komercializací hudby nezavírali oči a žádali od těch, co se považují za hudebníky, aby se jednoznačně vyjádřili, zda jsou hudebníci anebo obchodníci, zda tvoří hudbu anebo produkují zboží, zda to, co dělají, máme poslouchat anebo si to kupovat, zda je to jakožto kulturní instituce všech anebo jakožto majetek jen jejich. Pokud jsou hudebníci a tvoří hudbu, kterou máme poslouchat a která je všech, tak se pak nesmí zlobit, když s ní budeme jako s hudbou nakládat, tedy např. ji bez jejich vědomí šířit kopiemi i reinterpretací mezi další lidi, používat kousky z ní v jiné hudbě atd. Pokud jsou obchodníci a produkují zboží, které si musíme koupit, protože je jejich majetkem, tak by měli vysvětlit, co se nám to vlastně snaží prodat, když hudbu jako takovou prodávat nelze. Prodávají nám hudební nosiče? Aha, takže ty se potom stávají naším majetkem a můžeme si s nimi dělat, co chceme? Ne? Takže se nám snaží prodat zboží, které nebude ani po koupi naším majetkem? Proč bychom si takové zboží měli kupovat? Poslouchejme radši hudbu. Kopie nemůže být krádež, nelze ukrást něco, co po objevení se na jiném místě zůstává i na původním místě. Autorská práva aplikovaná na tuto situaci jsou vlastně právy hudebníků vlastnit nejen své dílo, ale i naše city, myšlení a chování, jsou-li tím dílem ovlivněny. Taková práva nelze nijak rozumně zdůvodnit, jejich obecná uskutečnitelnost je, jak jsem se snažil ukázat, logicky vyloučena a je nutné je zrušit, protože pravidla fungování společnosti nemohou být založena na snaze o dosahování nepochybně nemožných cílů.

Autor těchto řádků nyní jistě bude obviněn, že by nechal hudebníky zemřít hlady na dlažbě. Jestliže nebudou mít systémem autorských práv zajištěnu obživu, společnost o ně přijde. Konec konců, někteří dnes slavní spisovatelé a skladatelé v době, kdy je autorská práva nechránila, skutečně hlady zemřeli. Bylo to ovšem ve společnosti, kde lidé umírali hlady docela často, a to i lidé pro společnost mnohem významnější, prostě proto, že společnost nebyla tolik vyspělá a dopustila to. Svědčí to tedy o tehdejším stavu společnosti, nedosahujícím v mnohém toho současného, nikoliv o nutnosti udělit autorům právo vlastnit naše city, myšlení a chování. Dnes by ve vyspělých zemích neměl umírat hlady nikdo, v podstatě ani ten, kdo si jako životní filosofii zvolí nikdy nehnout prstem. (Bylo by to velmi nemorální ze strany těch, co si jako životní filosofii zvolili žít v přepychu mnohonásobně přesahujícím jejich potřeby.) Proto nevidím problém v tom, aby hudebníci, které společnost bere opravdu jako hudebníky a chce poslouchat jejich hudbu, byli společností živeni z dobrovolných příspěvků posluchačů. Dobrovolných proto, protože nikdy nelze nikomu říct: buď budeš tuhle hudbu poslouchat a zaplatíš, nebo nezaplatíš a nebudeš ji poslouchat. Bylo by to v rozporu s definicí hudby, poslech hudby je kulturní instituce. Ti, co chtějí prodávat zboží, nechť mu neříkají hudba, nechť nežádají žádné peníze z těch příspěvků a ať tedy prodávají zboží, které budou mít, dokud si je někdo nekoupí a pak je bude mít zase ten, kdo si je koupí, ne oni. Samozřejmě se budou nadále, tak jako dnes, vydávat obchodníci za hudebníky, proto by se o tom, kdo bude považován za hudebníka a dostávat podíl z příspěvků od posluchačů, rozhodovalo nějak přímo demokraticky, zřejmě i za účasti těch, kdo se na příspěvcích nepodílí. Zda by se rozdělovalo rovným dílem, nebo podle umělecké úrovně dotyčného, posuzované těmi, kdo se na příspěvcích podílí, nebo i těmi, kdo se na nich nepodílí, to už jsou technické detaily na další diskusi. V každém případě by to situaci vyrovnalo. Eliminovalo by to jak nebezpečně rozsáhlou moc autorů nad životy posluchačů, tak i sobecky cynický nezájem některých posluchačů o osudy autorů hudby, kterou poslouchají.

Pro realizaci této vize není třeba pořádat nějaké revoluce, spojené s teatrálním odstupováním od mezinárodních smluv atd. Úspěšnost současného systému je založena na tom, že příliš málo kriticky přistupujeme k tomu, co posloucháme, příliš často se necháváme strhnout k poslechu něčeho, co se nám nelíbí, protože to poslouchají všichni v našem okolí, z nichž většině by se to taky nelíbilo, nebýt řetězového efektu. Pokud se budeme chovat méně davově a při výběru hudby se více spoléhat na vlastní vkus, nemusí se podnikat žádné radikální kroky, protože komerční rádoby hudba, založená posledního čtvrt století na křečovitém odmítání změny zažitého standardu, zanikne tím, že si na sebe nevydělá, když ji přestanou financovat všichni ti, kterým se nelíbí. Vidím to na příkladu své matky, která poslouchá dechovku, country a operety, z čehož bych nic nevydržel poslouchat ani pár vteřin, a přesto mě to velice těší, protože vím, že kdyby k tomu, co budou poslouchat, přistupovali takto individuálně a nonkonformně všichni, položil by se současný hudební průmysl, i se svým nehorázným zasahováním do životů lidí, během několika měsíců. Proto říkám: neposlouchejme to, co poslouchat nechceme, šiřme skutečnou hudbu bez ohledu na výhrůžky institucí, které s ní nemají nic společného a upozorňujme na prospěšnost tohoto přístupu druhé. Uvidíme, že nutnost nového, spravedlivějšího systému vztahů mezi autory hudby a jejími posluchači se velmi rychle stane evidentní.

Reklamy

Written by bhy

Srpen 2, 2007 na 1:41 pm

Zasláno do Společnost

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: