Komentář k prohlášení ČSAF k volbám

Mnoho anarchistů opakovaně s oblibou cituje výrok, připisovaný nejčastěji Emmě Goldman, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. (Pominu teď nelogičnost spočívající v tom, že kdyby zákaz nějaké aktivity automaticky vedl k fyzické nemožnosti tuto aktivitu vykonávat, žádný anarchismus ani jiné revolucionářství by neměly smysl, protože jejich neúspěch by byl předurčen.) Z nějakého důvodu už méně se zmiňuje heslo španělských anarchistů z roku 1934: převzít moc všemi prostředky, včetně voleb.

Druhý výrok je v principu spávný a dobře ilustruje nedůslednost toho prvního. Pokud je účast ve volbách něčím, co legimitizuje systém, kde je hranice toho, jaké jednání ještě legitimizuje systém? Když chodím do práce a za vydělané peníze si platím připojení na net, na němž pak anarchistické myšlenky obhajuji, nelegitimizuji tím systém, když požívám jeho výhod a používám jeho prostředky? Když anarchistické myšlenky obhajuji na přednášce ve státní škole, nelegitimizuji tím systém? Jinými slovy, tím, že požívám nějakých výhod systému demonstuji, že ten systém považuji za spravedlivý? To snad ne. To by pro úplnou důslednost museli všichni anarchisti přestat chodit do školy, do práce, přestat používat peníze a internet a další komunikační sítě. A nikdy by se žádná revoluce nekonala, neboť pro samý bojkot toho, co systém vytvořil, by k ní nebyly prostředky.

Takže jestliže je rozumné obhajovat anarchistické myšlenky prostřednictvím (systémem kontrolovaného) školství a internetu, pak není o nic míň rozumné obhajovat je i prostřednictvím systémem kontrolovaných voleb. Z hlediska praxe (a etika a tedy i anarchismus jsou snad o praxi) opravdu považuji za rozumnější (a když z hlediska praxe rozumnější, tak spávnější) hodit někam lístek pro pochybného nazelenalého liberála, který třeba zachrání kus lesa před golfovým hřištěm, než se potom koukat, jak tam jezdí mafiáni s bagrama a, s prominutním, připadat si dobře jen proto, že se to neděje mým jménem. Ono se to totiž neděje mým jménem jen formálně, já jsem proti tomu mohl něco udělat (vhodit lístek) a neudělal. A skoro to na mě působí tak, že systém legitimizuji právě podléháním té iluzi, že neúčástí na volbách se nějak vyvleču ze zodpovědnosti za to, co se kolem mě děje. Nevyvleču. Čili: převzít moc všemi prostředky, včetně voleb.

Zasraní deterministé

Ráno mi zhnusil mimo jiné tento článek na BL. Autor začíná:

Jedním ze způsobů, jak dosáhnout určitý „zisk“ (což však nemusí být nutně zisk hmotný, tedy peníze a majetek, ale může jím být vyšší míra moci nebo pocit respektování okolím), je ovlivnění jednání a chování druhých. Politika ze své podstaty na tomto principu staví své postupy a je nutné se s tím smířit.

No nestříleli byste, když to čtete? Co to proboha je za kecy? Vyhledal si pán, co slovo politika znamená? Proč by podstatou politiky měl být zisk majetku nebo moci pomocí ovlivňování chování druhých? To je podstatou toho, že je někdo svině. Když je něco v patologickém stavu, je třeba usilovat o uvedení toho do normálního stavu, nikoliv přehodnotit svá měřítka a uznat patologický stav za normální. Ale s podstatou správy věcí veřejných toto nemá co dělat, je to úplně jiný problém. Poslední část věty je opravdu odporná. Ne, není nutné se s tím smířit, naopak, je nutné se zbavit deterministů, kteří tvrdí, že je nutné se s něčím smířit. Smířit se se zlem je vždy zlo. Je sice možné, že malé procento společnosti, které zastává nejvyšší vedoucí a rozhodovací funkce, se zhruba kryje s malým procentem společnosti, které trpí úplnou absencí výčitek svědomí (jak tvrdí Koukolík ve Vzpouře deprivantů, viz výtah, úryvek), ale je-li tomu tak, pak je to sakra něco, co je povinností člověka změnit (najít mechanismy, jak dostat deprivanty z politiky atd.), ne se s tím smířit. Fuj, takhle mě rozčilovat, takhe po ránu.

Anarchismus a komunismus usilují o totéž

Je s podivem, jak dalece posunutých významů se dostává výrazům, zavedeným s dobrým úmyslem, v ústech jedinců, snažících se vylhat ze své morální odpovědnosti. Jak bych rád vysvětlil jinde, podstatou člověka je (samozřejmě velmi zjednodušeně řečeno) jeho schopnost svobodně se rozhodovat ke správnému jednání a z ní plynoucí povinnost se takto rozhodovat (neboť kdyby se člověk rozhodoval k nesprávnému, sobeckému, zvířecímu jednání, svoji podstatu, tj. samu onu schopnost svobodně se rozhodovat, by tím postupně zrušil a zdegeneroval by zpět na zvíře, vrátil by se zcela do říše nutnosti), svědomí každého jedince by mu tedy mělo velet být aktivistou dobra, usilovat o měnění světa k lepšímu, což v našich (současných evropských) podmínkách implikuje zájem o politiku, protože navzdory vytrvalému házení klacků pod nohy občanům ze strany vrchnosti se jedná o nejfunkčnější (či aspoň nejméně nefunkční) mechanismus zdokonalování skutečnosti. Jestliže je někdo pohodlný a v rámci svého egoismu pohodlí preferuje před odpovědností, není pro něj nic snazšího, než si velkohubě deklarované ignoranství racionalizovat lží, že politika je svinstvo, že s tím nic nejde dělat, že zcela legitimním přístupem je zaujetí pozice mrtvého brouka nebo pštrosa s hlavou v písku, že vrcholem angažovanosti je planě nadávat u stolu v hospodě, aby se další den ráno zase mohl přetvařovat a hrbit před vrchností, jako to hrdinně dělaly generace jeho prastrýčků už od třicetileté války. Je velmi smutné vidět, jak tito zápecní bůčkožrouti drze parazitují na nejrůznějších dobových ideálech, z nichž mnohé hlásají cíle, které jsou s pasivitou těchto myšlenkových příživníků v přímém rozporu. A tak se děje, že i anarchismus, usilující o vytvoření takové společnosti, jejíž vznik a fungování se neobejde bez individuální participace většiny jejích členů, si berou do úst právě tito kavárenští tlachalové, stavějící na odiv svůj nezájem o věci veřejné. Uzurpují si tento nejnerezignovanější myšlenkový směr jako symbol své rezignace. Anarchismus se takto zneužit stává frází v arzenálu jejich plků vedle primitivního antikomunismu, antifeminismu atd. Od lidí, prohlašujících ze anarchisty, lze pak slyšet i takové kydy, jako že stejně jedno, kdo je u vlády, pokud to nejsou fašisti nebo komunisti. Jsou hrdí na to, že nevolí. Radují se z nízké volební účasti. Ještě si to se zamyšleným výrazem vzájemně odkývají a poplácají se po zádech.

Rád bych se ohradil proti empirickému vyvracení zde předložené teze. Netvrdím, že se termíny používají vždy nebo většinou tak, jak je používám já. (Politologové, ekonomové, diplomaté a další představitelé buržoazních pavěd, kteří za peníze daňových poplatníků zkoumají, jak je efektivněji ovládat, vykořisťovat a vyvražďovat, už propašovali na wikipedii vedle původní marxistické definice komunismu i svoji orwellovskou definici komunismu, podle níž jde o totalitní systém vlády, kde jedna strana ovládá státem vlastněné výrobní prostředky. Jejich úspěch neznamená, že mají pravdu.) Tvrdím, že některé termíny má smysl používat v určitých významech a v jiných významech je používat smysl nemá. Předpokládejme, že výraz kniha se používá pro označování svazku listů, popsaných textovými informacemi. Mluvím-li o knize v tomto významu, v kontextu, v němž je podstatou a účelem této knihy textová informace na jejích listech, má smysl mluvit o knize, mluvím o knize jako o knize. Pakliže mám knihu, kterou bych v životě nepřečetl a používám ji např. pod nohou postele jako tlumič vrzání (ve snaze nedostat se do pomluv závistivých sousedů), nemá dále smysl mluvit o knize (jde mi o vysvětlení principu; netvrdím, že nelze empiricky doložit situace, kdy to smysl má). Používám ji jako podložku a tlumič, jde o podložku a tlumič, že to původně byla kniha (listy textových informací) je málo relevantní. Proto nemá smysl mluvit ani o anarchismu v jiném významu, než jako o anarchismu, nemá smysl mluvit o anarchismu jako o hospodské pasivitě, zápecním bůčkoužroutství atd., když pro tyto jevy máme trefnější výrazy. Proto nepovažuji empiricky doložené definice mnou užívaných termínů, lišící se od mých definic těchto termínů, za něco, co by mé definice, vycházející důsledně z podstaty označovaného jevu a účelu jeho označování, relativizovalo nebo snad vyvracelo.

Řekněme tedy, že anarchismus je politicko-filozofický názor, podle nějž je třeba zlepšit situaci člověka odstraněním nadvlády člověka nad člověkem, kterážto je nemorální, neboť omezuje svobodu, tj. svobodu rozhodovat se ke správnému jednání. Výsledná společnost, kde tato nadvláda nebude existovat, bude anarchistická. A dejme tomu, že komunismus je (ekonomicko-)politicko-filozofický názor, považující za potřebné zlepšit situaci člověka odstraněním vykořisťování člověka člověkem (kteréžto je nemorální, neboť omezuje svobodu, tj. svobodu rozhodovat se ke správnému jednání). Výsledná společnost, kde toto vykořisťování nebude existovat, bude komunistická. Nejen paralela je zřejmá. Nejenže oba směry leží na radikální levici (levice v politické rovině vyjadřuje to, co je v sociální rovině pokrok; pokrok v sociální rovině vyjadřuje to, co je v morální rovině dobro, o tom podrobněji jinde), že oba jsou součástmi socialismu, který zase je, stejně jako demokracie (v anarcho-komunistické společnosti bude samozřejmě přímá demokracie, kecy papalášů o nedemokratičnosti jedné nebo obou těchto levicových teorií jsou motivovány obavou o koryto), součástí humanismu, společně s myšlenkou lidských práv, založenou na kategorickém imperativu, že musím jednat vždy tak, aby maxima mé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobec­ného zákonodárství (Kant), což rovněž jasně svědčí o místě obou názorových směrů v evropské myšlenkové tradici, založené na axiomu, že to, co má být, je více, než to, co je. Jediný rozdíl totiž je v důrazu na různé aspekty toho, co má být překonáno (když zde dále mluvím o překonání nebo odstranění, mám na mysli překonání odstraněním nebo odstranění překonáním, viz Aufhebung u Hegela a Marxe). Anarchismus se soustředí na mocenský aspekt (vrchnost diktuje všem lidem, co smí dělat), komunismus na hospodářský (vrchnost si přivlastňuje produkty práce všech lidí), jinak usilují v podstatě o totéž, jsou různými vyjádřeními téhož, proto nejenže kdo zastává jedno, nemůže odmítat druhé, nýbrž kdo zastává jedno, musí zastávat i druhé, jinak by si protiřečil. Důsledný anarchista je komunista a naopak, anarchistická společnost bude muset být komunistická a naopak, překonání mocenské nadvlády člověka nad člověkem (odstranění vlády vrchnosti nad lidmi) je nemyslitelné bez překonání hospodářského vykořisťování člověka člověkem (bez odstranění přivlastňování produktů práce všech lidí vrchností) a naopak.

Jedinci, kteří se hlásí k anarchismu definovaném kompatibilně s mojí definicí, ale ostře odmítají komunismus s poukazem na hrůznost totalitních režimů sovětského typu, podobně jako jedinci, kteří se hlásí ke komunismu definovaném kompatibilně s mojí definicí, avšak odmítají anarchismus jako něco negujícího hodnoty, morálku, zodpovědnost, jsou zcela mimo, jelikož jeden z výrazů ve dvojici definují svým přesvědčením, svým ideálem, zatímco druhý definují empiricky doloženým zlem, které si přivlastnilo původně prakticky zcela opačně míněný výraz (anarchismus usiluje o dobro, označovat jím zlo je matoucí, když mluvím o komunismu jako o dobru; komunismus usiluje o dobro, označovat jím zlo je matoucí, když mluvím o anarchismu jako o dobru). Navíc, pokud anarchista, odmítající komunismus, nebo komunista, odmítající anarchismus, pod to, k čemu se hlásí, počítá jen to, co si pod tím představuje, zatímco pod to, co odmítá, počítá vše, čemu kdo kdy tak říkal, dojde k tomu, že pod svojí definici toho, co odmítá, bude muset počítat i vzájemně rozporné ideologie (např. anarcho-primitivismus a anarcho-kapitalismus nemají společného zhola nic, krom toho, že bývají obě nesmyslně zařazovány pod anarchismus a že jsou v podstatě pravicové, tj. reakční, zlé, protilidské, neetické atd.) a při zdůvodňování toho, co mu na odmítané teorii vadí, bude muset vypočítávat vzájemně se vylučující argumenty. U nás tímto velkým problémem trpí obě organizace, které ve svých názvech nesou názvy příslušných teorií, čímž způsobují rozštěpení zdejší radikální levice, pomáhají tím pravici a jakkoliv je to snad sociologicky nepravděpodobné, vůbec bych se nedivil, kdyby významné části členských základen KSČM a ČSAF tvořili pravicoví agenti, pracující na konzervaci tohoto bezúčelného a škodlivého rozštěpení, což by současně vysvětlovalo, proč představitelé těchto organizací často mluví, jako by tyto měly kořeny někde úplně jinde (v římské říši nebo v pralese).

I ti, kteří se dokáží tohoto myšlenkového zkratu vyvarovat a snaží se o srovnání obou názorových směrů jako názorových směrů, propadají snadno do zajetí falešných protikladů, jako že anarchismus usiluje o mírumilovnou, zatímco komunismus o násilnou změnu poměrů, že anarchismus respektuje jedince, zatímco komunismus je kolektivistický, že anarchismus je proti státu, zatímco komunismus stát používá a potřebuje, že anarchismus je proti systému a komunismus je jen další systém, a všechno jsou to stejné blbosti. Změna poměrů bude taková, aby v ní lidé byli cíli, ne účely. Sebeobrana dobra proti zlu bude taková, aby zlo nemohlo nad dobrem zvítězit. Popravy diktátorů můžou být nevyhnutelné. Podmínkou politické vyspělosti je morální vyspělost. Společnost nemůže fáze svého vývoje přeskakovat. Zavádět komunismus tam, kde dosud nebyl ani kapitalismus, nelze, stejně jako nelze zavádět přímou demokracii tam, kde dosud nebyla ani zastupitelská. S rozdílem mezi anarchismem a komunismem to nemá nic společného. Jakkoliv bude v anarcho-komunistické společnosti stát překonán, v dnešních poměrech je silný sociální stát pokrokovějším přístupem k lidem, než malý darwinistický stát, nechávající lidi v područí nadnárodních korporací. Systém bude i v anarchistické (komunistické) společnosti, bude to systém dobra, lze být proti zlu, ne proti systému. Rád bych věděl, kolik anarchistů, kteří jsou proti systému, by s čistým svědomím raději šlo na demonstraci s nácky proti systému, než na demonstraci s komunisty proti náckům. Individualismus versus kolektivismus (nebo liberalismus versus socialismus) je nejfalešnější rozpor ze všech. Jedinec potřebuje společnost a společnost potřebuje jedince, jedince nelze definovat ani myslet bez společnosti, ani společnost nelze definovat ani myslet bez jedince. Hranici, kde končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého, musí být možné stanovit univerzálně (což není v žádném rozporu s tím, že je sociálně konstruována). Morální povinností jedince je jednat správně nejen v osobním, ale i ve společenském a nejen ve společenském, ale i v politickém životě. Anarchismus a komunismus (a samozřejmě feminismus, v němž analogicky s anarchistickým odstraněním mocenského útlaku a s komunistickým odstraněním hospodářského útlaku dochází k odstranění genderového útlaku, ale o tom jinde) v korektním slova smyslu jsou optimálními vyjádřeními této povinnosti a principů jejího naplňování.

Petice proti zrušení KSM

Ačkoliv by bylo nesmyslné souhlasit s názory této stalinistické organizace, odkazující se na a otevřeně se přihlašující k minulému totalitním režimu, je třeba odmítnout zákaz činnosti této organizace, a to jak z principu, tak konkrétně proto, že byl tento zákaz odůvodněn tím, že KSM požaduje společenské vlastnictví výrobních prostředků a revoluční změny společnosti, což je i agenda autentické radikální levice, včetně většiny anarchistů a může se proto stát, že zákaz v budoucnu bude hrozit i nestalinistickým levicovým organizacím, což není možné připustit. Petici najdete na http://protizakazuksm.blog.cz/ (bohužel je třeba zasílat podpisy emailem, protože mladí komunisté zřejmě neumí rozchodit webový formulář, ale co už).

Kosovo: právo národa na sebeurčení versus mír a dobro

Koncept národa je do značné míry uměle vykonstruovaný a práva by měli mít zejména jednotliví lidé (všichni stejná). Na Balkáně došlo v uplynulých dvou desetiletích k nepředstavitelným tragediím a je prvořadou povinností mezinárodního společenství důsledně zabránit jejich opakování. Žádná z tamních znepřátelených skupin, zaštiťujících se pojmem národa, není ani čistě v pozici agresora, ani čistě v pozici oběti; všechny tyto skupiny byly v tomto období obojím, všechny se dopouštěly zvěrstev jakož i byla zvěrstva páchána na nich. Tato situace ukazuje, jak absurdní je myšlenka kolektivní viny. Vzhledem tomu, co s lidmi na Balkáně koncept národa dělá, bylo by nejhumánnějším řešením tento koncept na Balkáně úplně zrušit. Odebrat mezinárodně garantované právo na sebeurčení nejen albáncům (kosovským i nekosovským), ale i srbům, černohorcům, makedoncům, zkrátka všem národům, v nichž jejich národnost vyvolává jen nenávist k příslušníkům jiných národností. Umožnit jim, pokud nějakou národnost (s mezinárodně uznanými politickými důsledky) mít chtějí, mít oficiálně (zahraničně-politicky) jednu – balkánskou.

Pochopitelně, že každý má právo hlásit se k čemu chce (takže po vymazání pojmů makedonský, srbský atd. z historie nevolám), ale nesmí z toho vyvozovat požadavky na ty, kteří se hlásí k něčemu jinému (což je na Balkáně bohužel celkem pravidlem). Někteří odpůrci kosovské nezávislosti (zejména mezi českými důchodci) bohužel vidí stejně černobíle, jako její zastánci a glorifikují a idealizují si Srbsko. Odvolávají se na zkušenost z druhé světové války, kdy srbové po mnichovské dohodě dávali dohromady jednotky na pomoc Československu. Bohužel, po sedmdesáti letech jsou tito srbové většinou mrtví – stejně jako je (měla by být) v moderní, civilizované společnosti mrtvá myšlenka národně-osvobozeneckého boje – a jejich dnešní vnukové dokážou nenávidět albánce stejně (a se stejně nelidskými důsledky), jako nacisti nenáviděli slovany. Tak jako tak, všechny státy na tom území musí současně a co nejdříve vstoupit do EU a do schengenského prostoru (současně s tím je třeba prohloubit federalizaci a demokratizaci EU), aby se hranice mezi nimi staly irelevantními. Jestliže má mít aplikace práva národa na sebeurčení za důsledek další krveprolití, je třeba toto právo neaplikovat.

Pochopitelně to nemyslím globálně, protože existují zcela odlišné situace: např. karibský ostrov Antigua (a jistě mnoho dalších) získal vyhlášením nezávislosti na Velké Británii mnoho jak co se týče občanských práv a svobod, tak co se týče sociální spravedlnosti. Mimochodem, názvy národností píšu s malým písmenem po vzoru např. francouzů, španělů a italů, kteří zřejmě nemají tolik nacionalistických komplexů. Omlouvám se, že je tento příspěvek tak chaoticky strukturován; po pročítání archivu článků na Britských listech o vývoji balkánské krize, popisujících řadu všemi stranami tam spáchaných násilností, nedokážu na toto téma psát bez návalů emocí.

Prezidenstká volba: selhání levice

Trochu mě překvapilo (i když asi už bych se na to měl vykašlat a předsevzít si, že se nenechám překvapit ničím), kolik levicově orientovaných občanů bez větších protestů přistoupilo na výběr menšího zla v prezidentské volbě. Oba kandidáti byli pravicoví a řada příznivců pravice vnímala jejich souboj jako rozhodování mezi konzervativní pravicí a liberální pravicí (jakkoliv se toto slovní spojení může někdy zdát jako vnitřně rozporné), aniž by ten druhý dal najevo, v čem se liší od toho prvního. Větší část levice na tuto úroveň přistoupila a její sympatizanti se nechali strhnout k posuzování kandidátů podle více či méně irelevantních kriterií, nesouvisejících s jejich orientací v politickém spektru. Na jednu stranu je třeba uznat, že něco na tom je: volnomyšlenkářsky smýšlející jedinec jistě bude za menší zlo považovat toho z pravicových kandidátů, který nebude vystupovat proti registrovanému partnerství gayů, legalizaci euthanasie, legalizaci měkkých drog atd. My ovšem nevíme, jak by se Švejnar k těmto otázkám stavěl, víme jen, že Klaus se k nim staví negativně a takto se vůči liberálnějšímu Švejnarovi vymezil, ale zda by Švejnar v těchto otázkách byl s Klausem v rozporu, to vlastně není nikomu jasné.

Zásadním selháním levice ale je, jakkoliv to bude znít jako klišé, že nenavrhla žádného levicového kandidáta. (Osobně bych ocenil např. Petra Uhla, protože Rychetský a Motejl jsou právníci a Zeman je pragmatik a trochu buran.) Sociální demokraté se chopili pravicového kandidáta, navrženého pravicovými zelenými a komunisté, kteří se tváří jako že jsou od sociálních demokratů nalevo, pro jistotu navrhli ve druhé volbě vlastní pravicovou kandidátku (takže parlament, jehož rozložení politického spektra půl napůl mezi pravici a levici, zhruba odpovídající názorovému rozložení české společnosti, rozhodoval mezi třemi pravicovými a žádným levicovým kandidátem), aby tím mohli nepřímo podpořit Klause, který je navzdory zásadním sociálně-ekonomickým rozporům pro valnou část jejich členské základny (vzhledem k duchnovsky zapšklým prvkům v jeho názorech) přijatelnější, než nějaký cizák a emigrant.

Nemůžu si pomoct, ale pro mě z toho vyplývá, že se obě české parlamentní levicové strany tímto selháním ještě víc zdiskreditovaly (sociální demokracie možná víc, protože má už třetího přeběhlíka – pokud to bude pokračovat tímto tempem, bude do voleb 2010 v poslaneckém klubu sociální demokracie přeběhlíků nejméně šest), a že pro voliče s autenticky levicovým přesvědčením jaksi začínají být nepřijatelné obě. Proto jsem se v této souvislosti chtěl zeptat, co si myslíte o neparlamentní (avšak na regionální úrovni místy docela dobře si vedoucí) straně demokratického socialsmu, která by měla být nalevo od sociálních demokratů, ale narozdíl od komunistů se důsledně distancuje od minulého totalitního režimu. Má nějaký smysl volit do parlamentu stranu, která se tam pravděpodobně nedostane? Je reálné k její podpoře přesvědčit dostatečně velkou část dosavadních zklamaných voličů dvou parlamentních levicových stran? Nebo je lepší se zaťatými zuby hodit do urny lístek pro sociální demokracii, jakožto navzdory všem dosavadním selháním jasně menší zlo v porovnání s nynější pravicovou vládní koalicí?

Legitimita neplacení poplatků u lékaře

Před dvěma týdny se přihlásilo několik desítek osobností (mj. komunistů i antikomunistů) s výzvou občanům, aby odmítli platit poplatky u lékaře, dokud ústavní soud nerozhodne o jejich přípustnosti.
Premiér reagoval prohlášením, že “porušovat zákon nemůže nikdo”. Ministr zdravotnictví Julínek k tomu přidal výhrůžku, že kdo nebude poplatky platit, bude čelit důsledkům vyplývajícím z nerespektování zákona. (Což lze chápat různě, třeba tak, že k němu eventuálně přijde exekutor, případně půjde sedět do vězení pro dlužníky.)
V Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, vidím mj. následující:

Článek 23
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Článek 31
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Jak to tedy premiér a ministr zdravotnictví mysleli? Nedomnívám se, že by doplněk “za podmínek, které stanoví zákon”, mohl v běžném chápaní jazyka (a právní předpisy mají být běžně pochopitelné) negovat hlavní myšlenku věty. (Mám za to, že větu “Každý den jím za podmínek, které stanoví můj žaludek” nelze běžně chápat tak, že některé dny vůbec nejím.) Takže buď si tento dokument neprostudovali (popř. si jej interpretovali nějak vyjetě), anebo jsou přesvědčeni o tom, že vláda, jejíž jsou součástí, už má takovou moc a autoritu (podepřenou tím, co všechno už jí za rok a půl prošlo), že se jím nemusí řídit.
Je pravda, že ústavní soud zatím nerozhodl, ale pokud se vysloví tak, že poplatky jsou v pořádku, nelze to považovat za znemožnění účinného použití zákonných prostředků? A navíc, nelze za takové znemožnění považovat už neschopnost ústavního soudu vyjádřit se s dostatečným předstihem (předtím, než povinnost platit poplatky vstoupí v platnost)?

Strana zelených je k ničemu

Všichni poslanci strany zelených hlasovali proti opozičnímu návrhu o obecném referendu, přestože se takový nástroj vyskytuje v řadě takzvaných vyspělých demokracií a navzdory tomu, že zavádění prvků přímé demokracie měli zelení po vzoru svých západoevropských kolegů jako jeden z hlavních bodů předvolebního programu. Je definitivně jasné, že tato strana nijak nepřibližuje politiku blíže lidem a nijak nevyvažuje centralismus ostatních stran. Ti, kdo zelené volili, protože jim vadili klientelistické prvky v chování politiků ostatních stran, mají smůlu a jsou zklamaní. Zelení tedy jsou jen platformou pro pravičáky, kteří si připadají alternativně a nechtějí se hlásit k ODS či KDU z důvodu imidže. Při pohledu do řad oněch dalších stran zjistíme, že v ČSSD převládají kariéristé, kterým jde o získání politické moci a ve svém čele preferují pragmatiky, kteří jsou pro tyto účely ochotni obětovat cokoliv, zejména pak jakékoliv ideové základy sociální demokracie, o které nyní nejde snad ani jednomu procentu členské základny, a že v KSČM je přes devadesát procent členské základny tvořeno předlistopadovými kádry, udržujícími si stalinistické vedení, které systematicky potlačuje reformní křídlo a otevřeně se hlásí k minulému totalitnímu režimu. Kam se má nyní levicový volič obrátit? Existuje šance rozvoje a zviditelnění některé z mimoparlamentních levicových stran (pokud takové ještě existují) anebo jsou jedinou možností proti utvrzování moci pravice změny mimo současný systém, tedy změny revolučního charakteru?

Obrana volnomyšlenkářské levice

K sepsání této úvahy mne inspiroval (kromě např. nehorázně zjednodušujících názorů některých vyučujících u nás na katedře a podobně zavádějících teorií, zcela oficiálně uvedených na stránkách o politice na francouzské wikipedii) onehdy na Britských listech a v A-kontra publikovaný rozhovor Ondřeje Slačálka s Egonem Bondym, k němuž došlo asi tři roky před Bondyho nedávnou smrtí, na téma podoby a role levice v současnosti, který mi znovu připomněl, jak propastný je rozdíl mezi různými levicovými teoriemi s ohledem na respekt práv a svobod jedince. Docela mne zamrazilo, když jsem si to dal do souvislosti s tím, jak jsem před pár měsíci v některém z minulých článků označoval levici za v podstatě jeden směr.

Mnozí lidé (např. nedávno já) vnímají spektrum politických názorů značně zkresleně, spojují k sobě ve svých představách a výrocích různé jeho části, jejichž zástupci spolu ve skutečnosti nemají společného téměř nic. Nevím, jestli je to móda nebo už tradice, jestli za to můžou media, kterým se podobné zkreslování hodí k tomu, aby se příjemci jejich informací mohli snadno identifikovat s politickými názory, implikovanými v tom, co vydávají za informace, nicméně, jak jsem se přesvědčil při vyhledávání definic níže diskutovaných termínů v různých jazycích, není to zdaleka jen problémem této země a dalších s podobnou zkušeností z uplynulých desítek let. Liberalismus bývá nezřídka kdy definován jako opak socialismu. Ekonomická politika je spojována jednoduchým způsobem se svobodou jedince. Liberál je ten, kdo chce svobodu jedince a proto chce zcela deregulovanou ekonomiku. Je pro všechna práva jedince, včetně práva na neomezené hromadění kapitálu. Socialista je ten, kdo chce ekonomiku regulovat a proto je i proti svobodě jedince. Jestliže je proti svobodě k neomezenému hromadění kapitálu, musí být i proti ostatním individuálním svobodám. Kde kdo tomu věří a bere to jako samozřejmost. Bohužel na to přistupuje i značná část levičáků, kteří tak levicovým teoriím dělají medvědí službu a odrazují od nich lidi s autonomně orientovaným smýšlením.

Jsem liberálem a socialistou a nevidím v tom rozpor, protože politické spektrum nemá dva, nýbrž minimálně čtyři konce, není to úsečka, ale plocha a liberalismus (volnomyšlenkářství) v něm nestojí proti socialismu (solidaritě). Je třeba od sebe oddělit linii názorů na ekonomickou politiku od linie názorů na svobodu jedince. Socialismus je jedním z krajích bodů té první, liberalismus té druhé linie. Protikladem socialismu je kapitalismus, protikladem liberalismu je fašismus (totalita). Čím blíž má člověk k socialismu, tím víc je pro rovnoměrné přerozdělování bohatství, čím blíže má ke kapitalismu, tím více je pro hromadění kapitálu v rukou těch, kteří ho mají nejvíce a tedy mají nejvíce moci shromažďovat další a další kapitál. Čím blíže má člověk k fašismu, tím méně respektuje práva a svobody jedince, tím více je pro jejich pošlapávání ve jménu vyšších cílů, většinou i tím víc tíhne k militarismu. Čím blíž má k liberalismu, tím víc si práv a svobod jedince cení a tím víc mu jejich potlačování vadí, většinou je i tím víc pacifistou. V tomto smyslu jsou komunisté fašistickými socialisty, konzervativní pravičáci fašistickými kapitalisty, neoliberálové či anarcho-kapitalisté liberálními kapitalisty a anarchisté či anarchosyndikalisté liberálními socialisty.

Rozhodně není pravda, že liberální socialismus (volnomyšlenkářská levice) je protimluv. Mnozí tvrdí, že když je někdo pro přerozdělování bohatství, tak z toho musí vyplývat, že je pro jeho násilné, vynucené přerozdělování, a že tedy nemůže být liberálem, protože je proti osobním svobodám těch, kterým bude část jejich bohatství odebírána. Inu, na sobě vidím, že tomu tak není. Jsem proti jakémukoliv násilí a porušování práv kohokoliv, nedovedu si představit, že bych podporoval hnutí, které by prosazovalo jako Robin Hood bohatým brát a chudým dávat se zbraní v ruce, protože absence zbraní v rukou je pro mě zásadní. Člověku nelze ublížit, protože je pořád člověkem. Jinými slovy, realizace socialismu liberální cestou nemůže spočívat v ničem jiném, než přímo v jednání konkrétních jedinců. Těžko si lze představit ideální, harmonickou společnost, která bude výsledkem násilné revoluce. Moc, která by byla v takové násilné revoluci potřebná, by v dalším vývoji jen tak sama od sebe nezanikla, spíš by se obrátila proti jiným skupinám společnosti. Znechucení lidí ze současného systému a jeho odmítání musí být tak rozšířené, aby k zásadní změně systému mohlo dojít bez násilí proti těm, kteří se sami žádného nedopustili. Liberální socialismus v mém chápání je od fašistického socialismu vzdálen minimálně stejně, jako od liberálního kapitalismu, proto mne zařazování po bok bolševiků minimálně uráží.

Výše popsané rozdělení je graficky znázorněno a rozvedeno na stránkách s výmluvným názvem Political Compass (pravda, místy lehce bulvárně laděných), kde si můžete dokonce udělat test, který po zodpovězení několika desítek otázek (osobně dost nesouhlasím se zařazením témat, která testují váš vztah k determinismu, předurčenosti skutečnosti – podle mě např. neodmítání astrologie člověka neposunuje blíže k fašismu, podobně jako ho tam neposunuje např. neodmítání víry v duši či existence dědičných biologických vlastností, ale co už) vás v tomto dvojrozměrném spektru zařadí a ukáže vám, ke kterým osobnostem máte názorově nejblíž, ke kterým nejdál a tak. Jsou tam i podnětné úvahy o tom, že stále méně lidí chodí k volbám proto, že skutečné rozdíly mezi stranami jsou menší a menší, mají k sobě v tomto spektru podstatně blíž, než dřív. Krom toho je tam i seznam skutků slavných politicky činných osobností, které jsou nějak v rozporu s populární imidží těchto osobností, třeba podpora nejrůznějších totalitních režimů Dalai Lámou, Mahátmá Gándhím, Nelsonem Mandelou apod.

Na oněch stránkách jsem (i mimo otázky testu) našel několik věcí, se kterými nemohu souhlasit: například si myslím, že totalitní režimy ve střední a východní Evropě v minulém století, jako např. ten československý, nebyly v jádru komunistické (marxistické), nešlo o realizaci socialismu ani fašistickými prostředky, ale spíše o realizaci takového nedomrlého kapitalismu fašistickými prostředky, více méně k žádnému přerozdělování bohatství ve prospěch chudých nedocházelo (relativní zlepšení jejich sociální situace proběhlo v poválečných desetiletích všude v Evropě, to nebyla zásluha totalitního režimu), sociální rozdíly mezi elitou a plebsem trvaly, levicové teorie k tomu byly jen nerealizovanou záminkou, takže tyto režimy bych zařadil blíže k Hitlerovu Německu nebo Mussoliniho Itálii.

Příznačné je, že některé evropské politické strany, třeba britská New Labour nebo slovenský Smer (v menší míře bohužel i naše ČSSD), se stylizují do liberálního socialismu, zatímco v praxi je jejich politika často řadí spíše naproti do fašistického kapitalismu. Pochopitelně je toto tvrzení značně přehnané, ve skutečnosti jsou propastné rozdíly mezi těmi, co se nacházejí ve fašisticko-kapitalistické čtvrtině blízko středu a těmi, kdo se v téže čtvrtině nacházejí blízko k extrému, jako bylo třeba Pinochetovo Chile nebo Mussoliniho Itálie; jistěže nechci vlády současných evropských pseudolevicových stran přirovnávat k těmto režimům. Kterákoliv hnutí a směry, i politicky aktivní osobnosti, které mají blízko ke středu spektra, si jsou pochopitelně navzájem blíže, než jsou k těm, kteří se nacházejí ve stejné čtvrtině blízko k extrému.

Určitě se najdou i další pozice, z nichž lze teorii dvojrozměrného politického spektra kritizovat. Pro mě osobně není toto rozdělení žádným dogmatem, použil jsem ho jen pro ilustraci, aby bylo vidět, že liberalismus není protikladem socialismu a že liberální socialismus (v důsledku anarchismus – tuto logiku jsem si z prstu nevycucal, “anarchism” za synonymum “libertarian socialism” považuje i Chomsky) a fašistický socialismus (marxismus, bolševismus) jsou od sebe v zásadních věcech na hony vzdáleny. Nejdůležitější pro formování mých názorů je etika. Určité chování je pro jeho důsledky v rozporu s mým svědomím, určité chování je naopak mým svědomím vyžadováno. Být fašistou (ať už socialistickým či kapitalistickým) nebo kapitalistou (ať už fašistickým či liberálním) by bylo v rozporu s mým svědomím, nevyjadřovat se k tomu též, zbývá mi jedině liberální socialismus. Být blízko ke středu by bylo kompromisem mezi mými názory a těmi, co jsou v rozporu s mým svědomím, to by bylo rovněž nepřijatelné, tedy musím být liberálním socialistou důsledně, čili anarchistou. Doufám, že tímto příspěvkem jsem konečně aspoň trochu obhájil název tohoto blogu.

Zakáz symbolu lidskosti

V době, kdy vláda tohoto státu, která je u moci díky bezpáteřnosti dvou zkorumpovaných poslanců, tedy více méně bez mandátu, a kromě ekonomické reformy, maskující zvýhodňování nejbohatších za snahu o snížení státního dluhu, prosazuje v podstatě jako hotovou věc vybudování americké radarové základny proti vůli tří čtvrtin obyvatelstva, které do toho podle názoru jejích členů nemá co mluvit, bychom se už asi neměli divit ničemu. Opět mě však převezli a byl jsem autenticky překvapen, když jsem se doslech ve zprávách, kde to bylo podáno stejným stylem a tónem, jako kdyby se měly zdražit brambory, že nejen bolševický symbol srpu a kladiva, ale i široce levicový a původně humanistický symbol červené hvězdy, budou podle nového zákona postaveny na stejnou úroveň zavrženíhodnosti, jako hákový kříž a další symboly nacismu. Říkal jsem si, že by vláda pro pořádek mohla postupně zakazovat i všechny symboly politických směrů a hnutí, ležících v jejích představách mezi těmito dvěma extrémy, tedy např. vlajku evropské unie, znak dolaru, křesťanský kříž či modrého ptáka. (Pokud vím, srp s kladivem a červená hvězda zatím mají stejný právní status jako hákový kříž v Maďarsku. Další ugrofinové, Estonci, měli návrh podobné právní úpravy, která však tamním parlamentem neprošla pro pochybnosti o její ústavnosti.)

Především, ve svobodné společnosti nemá zakazování jakékoliv symboliky opodstatnění. Jestliže stoupenci každé kultury nebo hnutí mají stejná práva, jako stoupenci jiných kultur či hnutí, pak mají všichni i stejné právo zvolit si symbol, který bude tuto kulturu či hnutí reprezentovat. V důsledku toho si mj. mohou i dvě nebo víc zcela odlišných kultur zvolit nezávisle na sobě tentýž symbol. Zakazovat symboly kultur ve jménu ochrany svobodné společnosti je proto protimluv. Jistě že svobodná společnost může ve jménu zachování své svobodnosti zakazovat určité neetické chování, kterým by jedinci ohrožovali svobodu jiných jedinců, avšak výhradně na konkrétní, individuální bázi, tzn. může být nepřípustné určité jednání, ale ne symbolika, která z pohledu některých kultur toto jednání symbolizuje a z pohledu některých jiných kultur nikoliv. Třeba takový hákový kříž v historii používala řada kultur v řadě významů, některé z nich je přejaly od některých jiných, jiné na něj přišly nezávisle. Jedná se o poměrně jednoduchý obrázek, který se tak nějak nabízí, když má člověk ponětí o pravém úhlu a o symetrii, jeho zapamatování a reprodukce nevyžaduje žádný zvláštní talent, s jeho nakreslením mívají problém většinou jen lidé ve stavu pokročilé opilosti. Jestliže pro nás (ať už jsme my kdokoliv) symbolizuje násilí, nacismus, rasismus a holokaust, neznamená to, že musí totéž symbolizovat pro všechny, že nemůže pro někoho jiného symbolizovat něco jiného. Tím nechci tvrdit, že ti, co se v současnosti v těchto končinách k tomuto symbolu hlásí, to dělají z příslušnosti k některé jiné z těch kultur, než k té, kvůli které je jeho používání zakázáno, ovšem kdyby se přesto náhodou příznivci některé z těch jiných kultur vyskytli, byli by v situaci, kdy by nesměli používat svůj symbol, protože byl zakázán kvůli tomu, že ho použila jiná kultura k symbolizování něčeho jiného, než co oni zastávají.

Nesmyslnost takového přístupu je vidět na některých dalších symbolech. Punková hudba je spjata s anarchistickým a antifašistickým hnutím, přesto ji v důsledku neschopnosti vymyslet si hudbu vlastní použila i řada kapel z přesně opačné strany barikády, kapel neofašistických a neonacistických; punková hudba se též tak nějak sama nabízí, když má člověk k dispozici hlasité nástroje, na které moc neumí hrát. Kdybychom punkovou hudbu zakázali proto, že ji hrají i neonacisté, nesměli by ji hrát ani antifašisté. Ještě lépe je to vidět třeba na symbolu velkého X, které podle kontextu může reprezentovat (jen co mě teď napadá) příznivce protidrogového a protipotratového hnutí straight edge, uživatele typografického a sazečského softwaru TeX, může symbolizovat negaci, omyl, nesprávnost, absenci, násobení, zavření okna, nebo třeba to, že spoj jede v pracovní dny (což je mimochodem odvozeno od obrázku skřížených pracovních nástrojů, podobně jako srp a kladivo, tak by mě zajímalo, jestli se to teď bude na jízdních řádech přepisovat).

Reprezentanti současného establishmentu to však vidí tak, že symbolika, související s nacistickou ideologií je jedním extrémem a symbolika související s minulým režimem je druhým extrémem (mezi grafickou podobu symbolů a postoje a historii hnutí tyto symboly používajících staví rovnítko, aniž by na to upozorňovali, neboť si zřejmě ani nedovedou představit, že by tam rovnítko mohlo nebýt), že to jsou dvě strany jedné mince, stejně nebezpečné, z obou stran symetricky ohrožující svobodnou společnost, že proto jejich zobrazování svobodná společnost nesmí připustit. Nebudu se už pozastavovat nad nerozumností názoru, že nacismus a komunismus je totéž (praxe všech násilných totalitních režimů zřejmě je srovnatelně zrůdná, ale z těchto dvou u prvního historická praxe jednoznačně vychází z teorie, u druhého jsou názory na vztah mezi teorií a historickou praxí různé); jistě bych na tomto místě nepřesvědčil ty, v nichž je tento názor hluboce citově zakořeněn. Mnohem více nepochopitelná je pro mě představa, že kriminalizace symbolu hnutí nějakým způsobem toto hnutí oslabí či jinak poškodí, že snad ubude jeho příznivců, protože někteří změní názor v důsledku zákazu dotyčné symboliky. Nejdříve existuje ideologie, pak její symboly. Názory lidí, kteří tu ideologii přijali, nezmizí, když budou ty symboly odstraněny. Zvolí si jiné symboly nebo se na symboly vykašlou (obojí se už stalo), protože na prvním místě je ta ideologie, která zůstane pořád stejná. Nacisti si necení hákových křížů tolik, aby chodili do vězení za jejich nošení; přestali je nosit a zůstali nacisty, stejně tupými a nebezpečnými, jako předtím. Stejně se zachovají příznivci jakékoliv svobodě nebezpečné ideologie. Není na tom nic nepochopitelného. Jde jim v prvé řadě o zlo. To, čím budou ono zlo symbolizovat, je jim u prdele, ať už tvrdí cokoliv jiného.

Nevím, jestli je to ještě horší, nebo jestli je to vlastně už jedno, ale symboly levicového extremismu v očích současného establishmentu jsou skřížený srp s kladivem a červená hvězda. I toto spojení nedává moc smysl, i zde tyto dva symboly spojuje jedna souvislost a plno dalších souvislostí je rozděluje. Srp a kladivo, původně značící jednotu zemědělců a dělníků, patří k sovětskému a ruskému komunismu, vyskytly se ve dvacátém století, používají se od říjnové revoluce, takže jejich vztah k totalitě a bezpráví jistě existuje, přestože symbol postupně přebírali i někteří západoevropští komunisté, co se od teroru všeho druhu distancovali. Osobně mi nedává moc smysl, proč se ve vyobrazení více méně shodném s tím, jaké se vyskytovalo na sovětské vlajce, dodnes objevuje na vlajkách západních levičáků při demonstracích proti kapitalismu, jestliže ty organizace, které tyto vlajky používají, samy uznávají, že sovětský režim byl byrokratickou formou kapitalismu, stejně či více vzdálenou levicovým ideálům, jako západoevropský kapitalismus volného trhu. Ostatně vedlo to k rozdělování demonstrantů na oddělené kordony podle názorových odnoží, aby se všichni účastníci demonstrace nemuseli hlásit k veškeré použité symbolice (na mírových pochodech proti válce v Iráku se díky tomuto rozdělení mohli podílet s marxistickými i třeba křesťanští aktivisté). Nicméně v souladu s tím, co jsem uvedl ve druhém a třetím odstavci, samozřejmě neodmítám uznat srp a kladivo v podání těchto organizací jako symbol pacifistického, nenásilného komunismu, jestliže jej oni tak myslí a chtějí tím tohle říct.

Řekl bych, že nejnechutnější a nejtragičtější v novém zákoně je zákaz červené hvězdy. Ta totiž původně neznamená nic jiného, než člověka, s jeho hlavou, dvěma rukama a dvěma nohama a červenou krví kolující uvnitř, symbolizuje tedy humanismus, lidskost. Proto satanisté zobrazují pentagram postavený na špici, je to negace tohoto významu, negace lidství a všeho dobrého, je to oslava zla. Je škoda, že se tento původ skoro nikde neuvádí, anglickojazyčná wikipedie ho zmiňuje jen jednou větou bez citace a i jinde se většinou mluví o užší symbolice (pět kontinentů internacionály, pět prstů dělníkovy ruky, krev prolitá ve jménu revoluce), přestože když Marx a Engels červenou hvězdu použili, měli na mysli právě toto široce humanistické pojetí. Odmítat tento symbol by proto v důsledku neměl snad nikdo, kdo má rád lidi a přisuzuje všem stejná práva. Ano, byl na vlajce státu, v němž panoval zřejmě nejnelidštější nebo jeden z nejnelidštějších režimů všech dob. Má se proto jeho použití zakázat těm, kteří hlásí k jeho původnímu, přesně opačnému významu, když tento význam, narozdíl od toho zneužitého, dává smysl? Je v pořádku (po boku satanistů) zakázat symbol lidství podle představ modré vlády s modrou krví v žilách jejích členů? Jsem člověk a moje krev je červená, proto si, dokud to ještě jde, asi pořídím oblečení s červenou hvězdou, abych symbolizoval své lidství a to, že se o něj nenechám připravit kteroukoliv protilidskou ideologií. Dřív jsem si to nemyslel, ale je to potřeba.