Jazykoví puristé škodí mezilidské komunikaci

Kdo mě zná a/nebo má už něco přečteno z tohoto blogu, by si snad nedovolil mě vážně a upřímně obviňovat z obhajoby primitivizace jazyka, z popírání důležitosti přesného, jednoznačného a detaily rozlišujícícho vyjadřování apod. Orwellovo dílo 1984 mne oslovilo i proto, že umělé zjednodušování jazyka systémem (vládou, medii) za účelem zjednodušení myšlení lidí, kteří ten jazyk užívají, vidím jako reálné nebezpečí (navzdory tomu, že přijímám teorie, podle nichž je jazyk vždy takový, jaké jsou komunikační potřeby dané společnosti). Taky se občas nasírám, když někdo prohlašuje, že by se nic nezměnilo, kdyby se v češtině přestala používat diakritika nebo se přestalo rozlišovat i/y. Nicméně, vzhledem k tomu, že komunikační funkci jazyka považuji za prvořadou ve srovnání s jeho kulturně-estetickou či manifestační funkcí (to, že píšu diskuse místo diskuze, abych dal najevo, že se považuji za intelektuála, není zdaleka tak zásadní, jako to, co chci tím, co píšu, říct), nepřestane mne nikdy znechucovat a vytáčet a zvedat ze židle, když např. někdo, ať už v jakémkoliv kontextu, na psanou otázku “myslíte, že mi udělí vyjímku”, odpoví “vyjímku asi ne, ale výjimku snad ano”. Toto lpění na irelevantních detailech formy je jednak důkazem toho, že jeho původce nemá co říct k věci, ale přesto potřebuje projevit svoji existenci, v širším aspektu pak projevem toho, že dotyčný považuje málo významné věci za důležitější, než hodně významné věci. V praxi mívají takoví lidé často nevalné stylistické dovednosti.

Na Britských listech se nedávno strhla smršť nepříliš čtivě psaných příspěvků několika militantních důchodců, kteří se nemohli vyrovnat s tím, že se jazyk vyvíjí a tedy je v dnešní době naprosto korektní použít slovní spojení “budu se soustředit” (pro nezasvěcené: ve spisovné češtině je “soustředím se” budoucí čas – přítomný čas je “soustřeďuji se” – pročež tvar “budu se soustředit” je ve spisovné češtině nadbytečný). Na rozdíl od jejich názoru nepovažuji použití takového slovního spojení za projev buranství. Z vlastní zkušenosti vím, že je používají lidé, kteří by svými stylistickými a vyjadřovacími schopnostmi strčili autory oněch příspěvků do kapsy. Radši bych četl knihy autorů, kteří umí psát, ač neovládají nazpaměť všechna pravopisná pravidla, než autorů, kteří je ovládají, ale psát neumí. Dříve, řekněme sto let zpět, byl jazyk rozdělen zejména sociálně, z jedincovy mluvy bylo možné usuzovat na sociální prostředí, ve kterém se pohybuje, spíše než na věk. Dnes je jazyk více rozdělen generačně, z něčího vyjadřování lze snáze posoudit jeho či její věk, spíše než sociální postavení. Proto bych doporučil stárnoucím puristům zkusit v sobě najít trochu tolerance a uznat slovní spojení “budu se soustředit” jako projev mládí autora. My mladí jsme naoplátku ochotni tolerovat používání jejich výraziva typu “grázl” či “zlodějina”, které o vysokém věku autora vypovídá asi víc, než by sám chtěl, jako projevy zralosti, nikoliv buranství.

Čeština nezanikne, jestliže schopní autoři nebudou křečovitě dodržovat všechna její pravopisná pravidla. Čeština však může silně zdegenerovat, pokud se nebude používat k ničemu jinému, než k diskusi nad tím, co je správně česky. Mimochodem, plížívá gerontokratizace Britských listů je zajímavým fenoménem. Styl článků (i jejich obsah, často spojující levici s konzervativismem) na mě působí dojmem, že jich je čím dál tím víc psaných důchodci. Jistě by to stálo za podrobnější analýzu. Nechci ale rozpoutávat generační konflikt. Jen pro usmání: kontrola českého pravopisu v linuxu mi uznala jako existující slovo “gerontokratizace”, ne však slovo “primitivizace”. Zajímavé.

Střípky lingvistické kritiky politicky korektního jazyka

Pokusím se nyní vysvětlit, proč nepovažuju za dobrý nápad vynucování používání politicky korektního jazyka. Aby nedošlo k omylu, hned ze začátku konstatuju, že se považuju za feministu, tedy rozhodně raději za feministu, než za antifeministu. Nevím (mimo jiné) proč by měla žena za zcela tutéž práci dostávat menší výdělek než muž (jak tomu stále je ve všech zemích světa), proč by rodina měla ekonomicky záviset výhradně nebo z většiny na výdělku z práce muže, i v případech, kdy žena je schopnější a tedy schopna obstarat výdělek větší, ani proč by v učebnicích a encyklopediích toho či onoho u hesla člověk měl být jako výchozí zobrazen muž, proč by chlapečci měli mít modré a holčičky růžové dudlíky, proč by na volebních lístcích měli převažovat muži, když potom lidé z těch lístků ponesou zodpovědnost za společnost, v níž muži nepřevažují a plno dalších věcí. Tyto myšlenky se však bohužel často prolínají s jinými, které mají dle mého názoru úplně odlišný, až zcela opačný vztah k rozumu. Otázky, které v tomto textu budu rozebírat, se dotýkají téměř všeho, co považuju za zásadní; intelektuálně poctivá a důsledná analýza tohoto “tématu” by musela být řádově rozsáhlejší, berte proto prosím následující řádky jako takovou betaverzi úvahy, která nutně potřebuje hafo kritických komentářů, aby se mohla stát plnou verzí.

Jedinec získává schopnost používat jazyk v podobě optimální pro komunikaci s těmi, od nichž ji získává. Zejména v nízkém věku mají umělé zásahy do tohoto procesu drastické důsledky pro jedincovy komunikační schopnosti. Víme, že když je dítě při používání nespisovných výrazů opravováno k používání spisovných, když je systémem sankcí nuceno mluvit jinak, než je pro ně přirozené, odráží se to negativně na jeho komunikačních schopnostech v budoucnu. V krajnosti, když necháme dítě mluvit nespisovně, máme mnohem větší šanci, že nám z něho vyroste spisovatel, než když ho budeme opravovat (v takových těch případech jako “říkej dvěma, ne dvouma“). Extrémním příkladem jsou kliky za sprostá slova v tělovýchovných institucích. Ví se, že fyzickými tresty za (z pohledu trestajícího) nekorektní vyjadřování se dosáhne radikálního zhoršení vyjadřovacích schopností a potažmo obecně rozumových schopností daného jedince. Stejný efekt pochopitelně má opačná tendence: buranské vysmívání se sečtěle mluvícím dětem, nátlak preferující hovorové vyjadřování (jinými slovy, zakazovat někomu říkat “ty vole” je stejně devastující, jako nutit někoho říkat “ty vole”).

Netroufám si tvrdit, zda toto nějak souvisí s faktem, že v progresivních společnostech se jazyk vyvíjí prokazatelně rychleji, než v konzervativních společnostech, nicméně přirozený jazyk, pokud jeho rozvoj není násilně tlumen, pravděpodobně existuje v nejekonomičtější možné podobě. Ustaluje se takový, jaký je technicky nejvhodnější pro komunikační potřeby daného společenství. Jazyk se mění zejména proto, že na jedné straně vzrůstá počet pojmů, k jejichž vyjádření je třeba nových výrazů, na druhé straně trvá fyziologická potřeba mluvidel nenamáhat se víc, než je zdrávo. Proto se např. mění pomocná slova v koncovky a ty pak zanikají, aby byly časem zase nahrazeny novými pomocnými slovy, protože (brutálně laicky řečeno) objem výrazu, co se nám vleze do okamžité paměti a do plic je více méně stále stejný, bez ohledu na objem významu, který bychom rádi najednou vyjádřili. Proto se může stát, že vyjadřujeme-li nějaký rozdíl mezi dvěma jevy, zvolíme si pro častěji se vyskytující a tedy častěji vyjadřovanou alternativu pohodlněji vyslovitelný výraz a naopak. Pravděpodobně k tomu dochází zcela nezávisle na kulturní symbolice toho, co zrovna pojmenováváme.

Vztah mezi výrazem a významem je podle všeho čistě náhodný. Je to otázka konvence, funguje to tak, jak to funguje, protože v daném jazykovém společenství je nejvýhodnější, aby to zrovna tak fungovalo. Výrazy nejsou nositeli významů (v žádné hlubší než konvenční rovině). Skupina hlásek k+ů+ň v sobě nijak neobsahuje pojem koně; nelze jej z ní nijak jednoznačně odvodit, neznáme-li příslušnou konvenci. S velkou nadsázkou lze říct, že současná vědecká lingvistika vyřešila spor o univerzálie (vítězi jsou Aristoteles a nominalisté). Existuje též zásadní rozdíl mezi pohledem na současný stav jazyka a pohledem na historický vývoj jazyka. Tyto nejsou zdaleka tak úzce propojeny, jak by se mohlo zdát. Výrazy v sobě nenesou svoji historii (skutečnost, že např. slovo věž etymologicky souvisí se slovem vůz, nikoliv výška, je zřejmě mnohem irelevantnější pro pochopení podstaty jazyka, než se dříve myslelo). To, jak se používají dnes, nemusí nijak vycházet z toho, jak se používaly dříve. To, jak bylo nejvýhodnější používat výraz pro určité jazykové společenství v minulosti, se liší od toho (a nemusí mít nic společného s tím), jak je nejvýhodnější používat výraz pro určité jazykové společenství v současnosti. To, že se koncovka ženského příjmení -ová vyvinula z dřívější představy, že muž vlastní svoji manželku, nijak nevysvětluje podstatu používání této koncovky v současném jazyce (obdobně jako třeba to, že se člověk biologicky vyvinul z opice, nijak nevysvětluje podstatu současného člověka).

Dostáváme se k tomu, že gramatický rod se jmenuje rod jen proto, že ho tak kdosi kdysi pojmenoval (a můžeme spekulovat o tom, že by si to raději odpustil, kdyby tušil, k čemu všemu to povede). Jazyky, které touto gramatickou kategorií nedisponují (např. maďarština a finština), tím nijak nestrádají. Vztah mezi pojmy muž a žena je vždy naprosto stejný, ať už se v daném jazyce pojmenovávají výrazy stejně nebo jinak skloňovanými, podobně jako např. vztah mezi pojmy přítel a nepřítel je úplně stejný i v jazycích, kde výraz pro nepřítele není odvozen od výrazu pro přítele (např. v angličtině friend a enemy). V jazycích, v nichž rod existuje, nemá rod řady výrazů žádný vztah k pohlaví označovaného pojmu, např. židle není nijak ženská a stůl není nijak mužský (konec konců, např. ve francouzštině nazveme tentýž stůl la table). Za účelem odstranit zmatení terminologie operují někteří lingvisté s termíny bezpříznakový člen a příznakový člen. Např. výraz student nebo kolega nemá žádný vztah k pohlaví, může to být muž i žena, je to bezpříznakový člen; výraz studentka či kolegyně má vztah k pohlaví, může to být jen žena, je to příznakový člen. Je ironické, že z tohoto úhlu pohledu je oslovení “studenti, kolegové” neutrální, zatímco oslovení “studenti a studentky, kolegyně a kolegové” je sexistické. Zejména se však zdá, že tvrzení některých feministů, že gramatická priorita mužského rodu nad ženským v jazyce odráží nadvládu mužů nad ženami ve společnosti, může být ve světle výše uvedených souvislostí zcela zcestné.

(Pokračování příště, v reakci na komentáře.)