Právo na nezávislost na přírodě

V souvislosti s parlamentním hlasováním o zrušení, částečném zrušení nebo ponechání neetických poplatků ve zdravotnictví se objevily úvahy na téma práva na zdraví, jímž je kritika poplatků z morálních pozic často zdůvodňována. Právo na zdraví existuje např. podle OSN (http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=543), neexistuje podle názoru českých pravicových komentátorů, označujících se apolitické realisty, avšak papouškujících nezdůvodněnou mantru o nutnosti reforem (http://blisty.cz/art/44937.html), což by mohlo otázku zdánlivě řešit, ale je to složitější.

Mám za to, že právo na zdraví by mělo být chápáno jako součást práva na nezávislost na přírodě. Např. stejně jako by možnost člověka rozhodovat se, podílet se na kultuře a civilizaci atd. (prostě žít v řekněme nadbiologickém slova smyslu), neměla ovlivnit skutečnost, že má cukrovku nebo je na vozíku, nemělo by ji ovlivnit ani to, že žije na vrcholu skály uprostřed pouště na pustém ostrově. V obou případech člověka omezují živly v bytí člověkem, jestliže není celosvětově v chodu nějaké rozhraní, které by ho od živlů odstínilo a umožnilo každé rozumné bytosti rovnou možnost realizace svobody (součástí nebo snad i základnou tohoto rozhraní by asi měl být systém univerzálních lidských práv).

Jestliže však formulujeme toto “mělo by to tak být” jako “každý má právo, aby to tak bylo”, dostaneme se k problému, jak toto právo vymáhat. Nemá-li být jen formální, musí zřejmě být nějaký stav, nebo není-li ten stav, musí docházet k aktivitě směrem k nastolení toho stavu, na druhé straně, na straně toho, co je objekt z pohledu člověka, majícího ono právo. Platilo by to nejen o nezávislosti na přírodě, ale o všech lidských právech, jsou-li nějaká, která pod nezávislost na přírodě nespadají, což nyní nechám stranou. Jejich vymahatelnost, zdá se, je podmínkou toho, aby lidská práva mohla být onou základnou rozhraní, odstiňujícího člověka od živlů. Tedy, ta vymahatelnost práva, které je na straně subjektu, by musela mít podobu jedině povinnosti na straně objektu chovat se tak, aby byl dosažen stav, kdy je právo na straně subjektu naplněno. Čili teoreticky všichni musí dělat něco kvůli mně. Není to zvláštní? Není to na straně subjektu spíš takový špatně skrývaný outsourcing zodpovědnosti? Ovšem, ten subjekt nemusím být jenom já, ale kdokoliv. Z pohledu kohokoliv musí všichni dělat něco kvůli němu. Všichni musíme dělat něco kvůli komukoliv, což už zní podstatně přijatelněji. Tak jak to je, máme všichni morální povinnost chovat se tak, aby byl dosažen stav, kdy nikdo nebude závislý na přírodě? Není to lepší formulace, než egoisticky působící “mám právo na něco”? Anebo je obojí blbost?

Existuje a má existovat sociologie etiky?

V jednom z normálním lidem (takže ani mně, když mi zrovna nehrabe) nepochopitelných záchvatů jakési bezdůvodné kombinace zoufalství a naivity jsem se snažil vyhledat empirická data o tom, kolik procent lidí činí životní rozhodnutí jsouce motivováni penězi, kolik jsouce motivování sexem, kolik jsouce motivování společenským postavením, kolik jsouce motivování kombinací peněz, sexu a společenského postavení, popř. kolik promile jsouce motivováni etickými normami, není-li to pod hranicí statistické chyby. Zjistil jsem, že na českém internetu se slovní spojení “sociologie etiky” vůbec nevyskytuje a “sociologie morálky” (což už ale nemusí být přesně to, co jsem chtěl) se vyskytuje jen v sylabech univerzitních předmětů, katalozích knihoven a dalších bezmyšlenkovitých útržcích.

Existuje kniha “Ethics and the Sociology of Morals” od Émila Durkheima. Četli jste ji někdo? Pokud vůbec byla přeložena do češtiny, kulturní veřejnost to přede mnou tají. Anglická verze není nikde ke stažení, ani jako torrent, ani úryvky, ani recenze, analýzy, nic. Možná mi jen nasranost brání hledat efektivněji.

Sylabus předmětu “Sociální zájmy a morální kódy v antickém Řecku” na FI MU (http://is.muni.cz/predmety/predmet.pl?fakulta=1433;obdobi=2362;kod=VV029) si klade otázku: “Není ’sociologie morálky’ redukcionismem a relativismem?” Jsa jen sylabem předmětu, nesnaží se o odpověď (otázka je součástí takového toho seznamu s tečkami na začátcích řádků, jakkoliv se to k tématu nehodí).

Jakýsi rádoby výtah z knihy Modernita a holocaust od Zygmunta Baumana na jakémsi studentském webu PF UK (http://www.vakobobri.cz/request.php?470) končí pesimistickou tezí, opět graficky upravenou jako bod seznamu: “Tradiční sociologie morálky potřebuje zásadní revizi. Největším nesmyslem [je], že morální chování se rodí z činnosti společnosti a je udržováno činností společenských institucí, že společnost je v podstatě humanizujícím, umravňujícím nástrojem. Silné morální pudy mají předspolečenský původ, společnost možnost nemorálního chování ve skutečnosti spíše zvětšuje.” (Autor výtahu zřejmě má co skrývat, když text poskytuje místo univerzálního html v diskriminačním doc.) To by znamenalo, že maloměšťáctví je zlo z přesně opačného důvodu, než jsem si celý život myslel!

Nenašel jsem k tématu nic, co by mělo hodnotný obsah. Ani statistická data k tomu, kolik procent lidí nejsou zmrdi, ani argumentaci, proč by mělo nebo nemělo mít smysl snažit se něco podobného zjišťovat. Jak by takový průzkum probíhal? Přijdete s dotazníkem k člověku na ulici a položíte mu otázku: podle jakého imperativu činíte významná životní rozhodnutí? a) peníze, b) sex, c) společenské postavení, d) kombinace a),b), b),c), a),c) nebo a),b),c), e) etické normy. Kolik procent vám co odpoví? To by šlo rovnou dělat průzkum, kolik lidí lže: “Dobrý den, jsme z CVVM, můžeme se vás na něco zeptat? Mluvíte obvykle pravdu?” Je to k smíchu, ale není tentýž problém u všech průzkumů veřejného mínění? Jakými metodami se v těchto průzkumech koriguje tendence lidí machrovat před sběratelem dat dáváním nepravidivých, ale uznávanějších odpovědí? Před volbami někteří “odborníci” upozorňují, že výsledky “extremistických” stran budou o něco lepší, než se zdálo z průzkumů, protože voliči své politicky nekorektní sympatie před sociology skrývají. Není to zvláštní? Neměly by spíš už metody těch průzkumů toto nějak zohledňovat a korigovat? Nelze např. právě v rozdílu mezi výsledky průzkumů a voleb spatřovat indikátor toho, kolik procent lidí v průzkumech lže?