Dobročinnost

Prý nemám dávat zbytečné peníze, které na nic pro sebe nepotřebuji, na dobročinné účely, protože by to pak vytvářelo dojem, že celkový nedostatek prostředků na tyto účely není třeba řešit systémově, protože se o jejich financování postarají bohatí jednotlivci. Tento vytvořený dojem by byl samozřejmě zavádějící, protože když chybí prostředky na naprosto základní věci, na nichž závisí fungování společnosti (integrace různě znevýhodněných lidí atd.), zatímco někteří žijí ve stále se rozrůstajícím blahobytu, jehož mezí nelze dohlédnout, tak je zřejmě něco špatně s organizací takové společnosti a nestačí problém řešit po individuálních případech.

Je to relevantní argument, ale zamyslel bych se nad tím, co je menší zlo, jsem-li v roli toho bohatého jednotlivce a to ve fázi, kdy už ty peníze prostě mám, kdy už nemůžu vrátit čas a odmítnout jejich přijetí. Buď si můžu pořídit něco konzumního pro sebe (jak jsem řekl, potřebné věci už mám, takže by to bylo něco nepotřebného) a zvýšit tak svůj blahobyt, zvýšit tak rozdíl mezi životním standardem mne, který ho už mám vysoký a těch, kteří jej mají nízký a prohloubit tak nespravedlnost (protože jsem ty peníze nedostal za nic, co bych považoval za přínos pro společnost, žádná spravedlnost v mém vlastnictví těch peněz není). Anebo je odevzdat někam, kde vidím, že zjevně chybí, vlivem nespravedlivého uspořádání společnosti. Tím se nůžky o něco málo sevřou, mé nespravedlivě vysoké prostředky se o něco sníží a nespravedlvě nízké prostředky potřebných se o něco zvýší. Abych minimalizoval možný efekt vytváření iluze, že je vlastně všechno více méně v pořádku, vysvětlím příjemci svůj názor na uspořádání společnosti a udělám maximum pro to, abych v něm onu iluzi nevytvářel. Není to ideální řešení, není to tak kvalitní řešení jako usilovat o změny uspořádání společnosti k lepšímu, tak aby takové indiviuální přesuny peněz (zdráhám se použít slova dar, protože implikuje, že původně patřily dárci, což je podle mě sporné, když, jak jsem uvedl výše, jsem si je nijak spravedlivě nezasloužil) nebyly potřebné. Myslím, že můžu o takové změny systému usilovat paralelně s dílčími přesuny peněz ve prospěch potřebných, že se tyto dvě aktivity nevylučují společensko-politicky ani morálně.

Nejde mi o léčení si výčitek svědomí (těch se ani zbavovat nechci, protože vím, že si zasloužím je mít), nebudu si osobně připadat lépe, nedělám takovou věc kvůli svému pocitu. Jsa součástí systému, který kritizuji, ale na kterém se tak jako tak podílím (ať už s penězi zacházím ve svůj prospěch či v prospěch jiných), budu si vždycky připadat blbě. Z určitého úhlu pohledu se člověk podílí na systému jakoukoliv činností kromě provádění revoluce, tzn. nemohl by dělat skoro nic, aby se na něm nepodílel. Jde o to, co bude mít méně špatné důsledky pro dobro společnosti. Jistě to vědět nemůžu, ale domnívám se, že napáchám méně zla, když se vedle snah o změnu systému budu snažit i o zlepšování kvality života konkrétních lidí na individuální bázi.

Legitimita neplacení poplatků u lékaře

Před dvěma týdny se přihlásilo několik desítek osobností (mj. komunistů i antikomunistů) s výzvou občanům, aby odmítli platit poplatky u lékaře, dokud ústavní soud nerozhodne o jejich přípustnosti.
Premiér reagoval prohlášením, že “porušovat zákon nemůže nikdo”. Ministr zdravotnictví Julínek k tomu přidal výhrůžku, že kdo nebude poplatky platit, bude čelit důsledkům vyplývajícím z nerespektování zákona. (Což lze chápat různě, třeba tak, že k němu eventuálně přijde exekutor, případně půjde sedět do vězení pro dlužníky.)
V Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, vidím mj. následující:

Článek 23
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Článek 31
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Jak to tedy premiér a ministr zdravotnictví mysleli? Nedomnívám se, že by doplněk “za podmínek, které stanoví zákon”, mohl v běžném chápaní jazyka (a právní předpisy mají být běžně pochopitelné) negovat hlavní myšlenku věty. (Mám za to, že větu “Každý den jím za podmínek, které stanoví můj žaludek” nelze běžně chápat tak, že některé dny vůbec nejím.) Takže buď si tento dokument neprostudovali (popř. si jej interpretovali nějak vyjetě), anebo jsou přesvědčeni o tom, že vláda, jejíž jsou součástí, už má takovou moc a autoritu (podepřenou tím, co všechno už jí za rok a půl prošlo), že se jím nemusí řídit.
Je pravda, že ústavní soud zatím nerozhodl, ale pokud se vysloví tak, že poplatky jsou v pořádku, nelze to považovat za znemožnění účinného použití zákonných prostředků? A navíc, nelze za takové znemožnění považovat už neschopnost ústavního soudu vyjádřit se s dostatečným předstihem (předtím, než povinnost platit poplatky vstoupí v platnost)?

Změny klimatu a omezování svobod

Ačkoliv je zrovna venku kosa, nebylo by dobré zapomínat, že letošní léto bylo nejteplejší za dobu, co se to měří. Mnozí pravicoví politici a komentátoři, např. český prezident Klaus, hovoří o tom, že celá teorie o klimatických změnách, způsobovaných lidskými zásahy do přírody, je jen uměle vytvořenou maškarádou levice pro její oblíbené omezování našich svobod. Environmentalisté se z tohoto důvodu stali terčem nejednoho velkohubého srovnání s nacisty a bolševiky. Zastánci pravice, jejichž názory na uspořádání světa v porovnání s těmi environmentalistickými mají mimochodem v mnoha ohledech k těm nacistickým a bolševickým podstatně blíž (viz centralizace versus decentralizace moci), prosazují názor, že příští totalitní režimy spatří světlo světa ve jménu ekologické ideologie, a že příští miliony obětí nebudou obětmi důsledků klimatických změn, nýbrž obětmi pod záminkou těchto změn ustavených diktatur ochránců přírody. Tvrdí, že globální oteplování je jen chiméra, jejímž šiřitelům jde o omezování svobod člověka. Už se ale neobtěžují vysvětlit, které svobody mají na mysli. Vytváří tím dojem, že opatření proti globálnímu oteplování povedou k omezování všech svobod.

Skutečnost, jakkoliv se jedná o velmi subjektivní pojem, je spíš taková, že řešení globálního oteplování povede maximálně ke snižování životní úrovně, tedy k omezování ekonomických svobod a to zdaleka ne v takové míře, v jaké by k tomuto snižování vedlo neřešení klimatických problémů. Ani většina obyvatel hospodářsky vyspělých států dnes nežije v takovém blahobytu, aby se na jejich způsobu života opatření proti změnám klimatu projevila nějak drasticky. Co se týče obyvatel chudých států, tedy převážné většiny světové populace (protože takovou Čínu nebo Indii zatím nelze, vzhledem k životní úrovni drtivé většiny jejich obyvatel, považovat za bohaté státy, navzdory jejich HDP), jejich životní úroveň v dlouhodobém důsledku řešení problému klimatických změn spíše vzroste, než klesne, ať už přímo působením zlepšení životního prostředí, anebo po změnách světového politicko-ekonomického systému, které si řešení globálního oteplování vyžádá. Jedinou skupinou, na jejíž životní úroveň mohou případná opatření mít výrazně znatelný vliv, jsou ti nejbohatší, kteří jsou ekonomickou elitou i v bohatých společnostech, jejichž životní úroveň je dnes nepředstavitelně vysoká i pro většinu obyvatel bohatých států. A i toto snížení jejich životní úrovně bude rozhodně menší, než k jakému by došlo, kdyby se klimatické změny neřešily.

Všechny svobody, k jejichž eventuálnímu omezení by v důsledku opatření proti globálnímu oteplování mohlo dojít, jsou (aniž by to odpůrci těchto opatření přiznávali) svobodami ekonomickými, nikoliv politickými. Jistěže tyto dvě skupiny svobod nejsou na sobě zcela nezávislými. Souvislost zde je, protože člověk, který nemá co jíst, kde bydlet atd., zřejmě nebude mít prostor ani možnost starat se o realizaci svých politických svobod. Nicméně nikdo z environmentalistů neříká, že nebude co jíst a kde bydlet v důsledku oněch opatření. Naopak, k takové situaci by časem mohlo dojít, kdyby se na zavádění oněch opatření kašlalo. A nikde není řečeno, že ona opatření povedou např. k omezení svobody pohybu, projevu, tisku, shromažďování, vyznání apod. Naopak, k omezování politických svobod by mohly vést případné mezinárodní konflikty o přírodní zdroje, ke kterým by došlo (a podle názorů mnohých již dochází, viz polemika o skutečné motivaci války v Iráku), kdyby se ta opatření nezavedla. Je jen strašákem z pera pravicových komentátorů, že řešení změn klimatu povede k omezování politických svobod, pokud tedy pod vlivem mediální masáže za politickou svobodu nepovažujeme vožení své prdele ve vlastním autě.

Je škoda, že část české levice na pravicovou rétoriku přistupuje a uznává, že bude muset dojít k omezení některých svobod ve jménu zachování kvality života, aniž by zdůrazňovala, že nepůjde o svobody politické. Pro pravicové manipulátory, kteří staví rovnítko mezi levici a totalitu, je to voda na jejich mlýn. Naštěstí však tito agitátoři nemají k dispozici nic víc, než útržkovitá prohlášení některých českých konzervativně levicových politiků. Proč by měla levice být v principu méně svobodná, než pravice, zatím nikdo z nich vysvětlit nedokázal. Nahrává jim jen to, že valná část jejich publika je už zpracovaná a toto bere jako neoddiskutovatelnou samozřejmost. Domnívám se, že jediným možným řešením je vytvářet protiváhu pravicovým komentářům a plnohodnotně informovat veřejnost o pohledu druhé strany. České environmentalistické levici se to zatím moc nedaří, mj. proto, že narozdíl od západní Evropy se u nás nemalá část environmentalistů nehlásí k levici a nemalá část levice se nehlásí k environmentalismu. Snad těchto pár řádků aspoň malinko přispěje k rozvíření diskuse.