Obrana volnomyšlenkářské levice

K sepsání této úvahy mne inspiroval (kromě např. nehorázně zjednodušujících názorů některých vyučujících u nás na katedře a podobně zavádějících teorií, zcela oficiálně uvedených na stránkách o politice na francouzské wikipedii) onehdy na Britských listech a v A-kontra publikovaný rozhovor Ondřeje Slačálka s Egonem Bondym, k němuž došlo asi tři roky před Bondyho nedávnou smrtí, na téma podoby a role levice v současnosti, který mi znovu připomněl, jak propastný je rozdíl mezi různými levicovými teoriemi s ohledem na respekt práv a svobod jedince. Docela mne zamrazilo, když jsem si to dal do souvislosti s tím, jak jsem před pár měsíci v některém z minulých článků označoval levici za v podstatě jeden směr.

Mnozí lidé (např. nedávno já) vnímají spektrum politických názorů značně zkresleně, spojují k sobě ve svých představách a výrocích různé jeho části, jejichž zástupci spolu ve skutečnosti nemají společného téměř nic. Nevím, jestli je to móda nebo už tradice, jestli za to můžou media, kterým se podobné zkreslování hodí k tomu, aby se příjemci jejich informací mohli snadno identifikovat s politickými názory, implikovanými v tom, co vydávají za informace, nicméně, jak jsem se přesvědčil při vyhledávání definic níže diskutovaných termínů v různých jazycích, není to zdaleka jen problémem této země a dalších s podobnou zkušeností z uplynulých desítek let. Liberalismus bývá nezřídka kdy definován jako opak socialismu. Ekonomická politika je spojována jednoduchým způsobem se svobodou jedince. Liberál je ten, kdo chce svobodu jedince a proto chce zcela deregulovanou ekonomiku. Je pro všechna práva jedince, včetně práva na neomezené hromadění kapitálu. Socialista je ten, kdo chce ekonomiku regulovat a proto je i proti svobodě jedince. Jestliže je proti svobodě k neomezenému hromadění kapitálu, musí být i proti ostatním individuálním svobodám. Kde kdo tomu věří a bere to jako samozřejmost. Bohužel na to přistupuje i značná část levičáků, kteří tak levicovým teoriím dělají medvědí službu a odrazují od nich lidi s autonomně orientovaným smýšlením.

Jsem liberálem a socialistou a nevidím v tom rozpor, protože politické spektrum nemá dva, nýbrž minimálně čtyři konce, není to úsečka, ale plocha a liberalismus (volnomyšlenkářství) v něm nestojí proti socialismu (solidaritě). Je třeba od sebe oddělit linii názorů na ekonomickou politiku od linie názorů na svobodu jedince. Socialismus je jedním z krajích bodů té první, liberalismus té druhé linie. Protikladem socialismu je kapitalismus, protikladem liberalismu je fašismus (totalita). Čím blíž má člověk k socialismu, tím víc je pro rovnoměrné přerozdělování bohatství, čím blíže má ke kapitalismu, tím více je pro hromadění kapitálu v rukou těch, kteří ho mají nejvíce a tedy mají nejvíce moci shromažďovat další a další kapitál. Čím blíže má člověk k fašismu, tím méně respektuje práva a svobody jedince, tím více je pro jejich pošlapávání ve jménu vyšších cílů, většinou i tím víc tíhne k militarismu. Čím blíž má k liberalismu, tím víc si práv a svobod jedince cení a tím víc mu jejich potlačování vadí, většinou je i tím víc pacifistou. V tomto smyslu jsou komunisté fašistickými socialisty, konzervativní pravičáci fašistickými kapitalisty, neoliberálové či anarcho-kapitalisté liberálními kapitalisty a anarchisté či anarchosyndikalisté liberálními socialisty.

Rozhodně není pravda, že liberální socialismus (volnomyšlenkářská levice) je protimluv. Mnozí tvrdí, že když je někdo pro přerozdělování bohatství, tak z toho musí vyplývat, že je pro jeho násilné, vynucené přerozdělování, a že tedy nemůže být liberálem, protože je proti osobním svobodám těch, kterým bude část jejich bohatství odebírána. Inu, na sobě vidím, že tomu tak není. Jsem proti jakémukoliv násilí a porušování práv kohokoliv, nedovedu si představit, že bych podporoval hnutí, které by prosazovalo jako Robin Hood bohatým brát a chudým dávat se zbraní v ruce, protože absence zbraní v rukou je pro mě zásadní. Člověku nelze ublížit, protože je pořád člověkem. Jinými slovy, realizace socialismu liberální cestou nemůže spočívat v ničem jiném, než přímo v jednání konkrétních jedinců. Těžko si lze představit ideální, harmonickou společnost, která bude výsledkem násilné revoluce. Moc, která by byla v takové násilné revoluci potřebná, by v dalším vývoji jen tak sama od sebe nezanikla, spíš by se obrátila proti jiným skupinám společnosti. Znechucení lidí ze současného systému a jeho odmítání musí být tak rozšířené, aby k zásadní změně systému mohlo dojít bez násilí proti těm, kteří se sami žádného nedopustili. Liberální socialismus v mém chápání je od fašistického socialismu vzdálen minimálně stejně, jako od liberálního kapitalismu, proto mne zařazování po bok bolševiků minimálně uráží.

Výše popsané rozdělení je graficky znázorněno a rozvedeno na stránkách s výmluvným názvem Political Compass (pravda, místy lehce bulvárně laděných), kde si můžete dokonce udělat test, který po zodpovězení několika desítek otázek (osobně dost nesouhlasím se zařazením témat, která testují váš vztah k determinismu, předurčenosti skutečnosti – podle mě např. neodmítání astrologie člověka neposunuje blíže k fašismu, podobně jako ho tam neposunuje např. neodmítání víry v duši či existence dědičných biologických vlastností, ale co už) vás v tomto dvojrozměrném spektru zařadí a ukáže vám, ke kterým osobnostem máte názorově nejblíž, ke kterým nejdál a tak. Jsou tam i podnětné úvahy o tom, že stále méně lidí chodí k volbám proto, že skutečné rozdíly mezi stranami jsou menší a menší, mají k sobě v tomto spektru podstatně blíž, než dřív. Krom toho je tam i seznam skutků slavných politicky činných osobností, které jsou nějak v rozporu s populární imidží těchto osobností, třeba podpora nejrůznějších totalitních režimů Dalai Lámou, Mahátmá Gándhím, Nelsonem Mandelou apod.

Na oněch stránkách jsem (i mimo otázky testu) našel několik věcí, se kterými nemohu souhlasit: například si myslím, že totalitní režimy ve střední a východní Evropě v minulém století, jako např. ten československý, nebyly v jádru komunistické (marxistické), nešlo o realizaci socialismu ani fašistickými prostředky, ale spíše o realizaci takového nedomrlého kapitalismu fašistickými prostředky, více méně k žádnému přerozdělování bohatství ve prospěch chudých nedocházelo (relativní zlepšení jejich sociální situace proběhlo v poválečných desetiletích všude v Evropě, to nebyla zásluha totalitního režimu), sociální rozdíly mezi elitou a plebsem trvaly, levicové teorie k tomu byly jen nerealizovanou záminkou, takže tyto režimy bych zařadil blíže k Hitlerovu Německu nebo Mussoliniho Itálii.

Příznačné je, že některé evropské politické strany, třeba britská New Labour nebo slovenský Smer (v menší míře bohužel i naše ČSSD), se stylizují do liberálního socialismu, zatímco v praxi je jejich politika často řadí spíše naproti do fašistického kapitalismu. Pochopitelně je toto tvrzení značně přehnané, ve skutečnosti jsou propastné rozdíly mezi těmi, co se nacházejí ve fašisticko-kapitalistické čtvrtině blízko středu a těmi, kdo se v téže čtvrtině nacházejí blízko k extrému, jako bylo třeba Pinochetovo Chile nebo Mussoliniho Itálie; jistěže nechci vlády současných evropských pseudolevicových stran přirovnávat k těmto režimům. Kterákoliv hnutí a směry, i politicky aktivní osobnosti, které mají blízko ke středu spektra, si jsou pochopitelně navzájem blíže, než jsou k těm, kteří se nacházejí ve stejné čtvrtině blízko k extrému.

Určitě se najdou i další pozice, z nichž lze teorii dvojrozměrného politického spektra kritizovat. Pro mě osobně není toto rozdělení žádným dogmatem, použil jsem ho jen pro ilustraci, aby bylo vidět, že liberalismus není protikladem socialismu a že liberální socialismus (v důsledku anarchismus – tuto logiku jsem si z prstu nevycucal, “anarchism” za synonymum “libertarian socialism” považuje i Chomsky) a fašistický socialismus (marxismus, bolševismus) jsou od sebe v zásadních věcech na hony vzdáleny. Nejdůležitější pro formování mých názorů je etika. Určité chování je pro jeho důsledky v rozporu s mým svědomím, určité chování je naopak mým svědomím vyžadováno. Být fašistou (ať už socialistickým či kapitalistickým) nebo kapitalistou (ať už fašistickým či liberálním) by bylo v rozporu s mým svědomím, nevyjadřovat se k tomu též, zbývá mi jedině liberální socialismus. Být blízko ke středu by bylo kompromisem mezi mými názory a těmi, co jsou v rozporu s mým svědomím, to by bylo rovněž nepřijatelné, tedy musím být liberálním socialistou důsledně, čili anarchistou. Doufám, že tímto příspěvkem jsem konečně aspoň trochu obhájil název tohoto blogu.

Zakáz symbolu lidskosti

V době, kdy vláda tohoto státu, která je u moci díky bezpáteřnosti dvou zkorumpovaných poslanců, tedy více méně bez mandátu, a kromě ekonomické reformy, maskující zvýhodňování nejbohatších za snahu o snížení státního dluhu, prosazuje v podstatě jako hotovou věc vybudování americké radarové základny proti vůli tří čtvrtin obyvatelstva, které do toho podle názoru jejích členů nemá co mluvit, bychom se už asi neměli divit ničemu. Opět mě však převezli a byl jsem autenticky překvapen, když jsem se doslech ve zprávách, kde to bylo podáno stejným stylem a tónem, jako kdyby se měly zdražit brambory, že nejen bolševický symbol srpu a kladiva, ale i široce levicový a původně humanistický symbol červené hvězdy, budou podle nového zákona postaveny na stejnou úroveň zavrženíhodnosti, jako hákový kříž a další symboly nacismu. Říkal jsem si, že by vláda pro pořádek mohla postupně zakazovat i všechny symboly politických směrů a hnutí, ležících v jejích představách mezi těmito dvěma extrémy, tedy např. vlajku evropské unie, znak dolaru, křesťanský kříž či modrého ptáka. (Pokud vím, srp s kladivem a červená hvězda zatím mají stejný právní status jako hákový kříž v Maďarsku. Další ugrofinové, Estonci, měli návrh podobné právní úpravy, která však tamním parlamentem neprošla pro pochybnosti o její ústavnosti.)

Především, ve svobodné společnosti nemá zakazování jakékoliv symboliky opodstatnění. Jestliže stoupenci každé kultury nebo hnutí mají stejná práva, jako stoupenci jiných kultur či hnutí, pak mají všichni i stejné právo zvolit si symbol, který bude tuto kulturu či hnutí reprezentovat. V důsledku toho si mj. mohou i dvě nebo víc zcela odlišných kultur zvolit nezávisle na sobě tentýž symbol. Zakazovat symboly kultur ve jménu ochrany svobodné společnosti je proto protimluv. Jistě že svobodná společnost může ve jménu zachování své svobodnosti zakazovat určité neetické chování, kterým by jedinci ohrožovali svobodu jiných jedinců, avšak výhradně na konkrétní, individuální bázi, tzn. může být nepřípustné určité jednání, ale ne symbolika, která z pohledu některých kultur toto jednání symbolizuje a z pohledu některých jiných kultur nikoliv. Třeba takový hákový kříž v historii používala řada kultur v řadě významů, některé z nich je přejaly od některých jiných, jiné na něj přišly nezávisle. Jedná se o poměrně jednoduchý obrázek, který se tak nějak nabízí, když má člověk ponětí o pravém úhlu a o symetrii, jeho zapamatování a reprodukce nevyžaduje žádný zvláštní talent, s jeho nakreslením mívají problém většinou jen lidé ve stavu pokročilé opilosti. Jestliže pro nás (ať už jsme my kdokoliv) symbolizuje násilí, nacismus, rasismus a holokaust, neznamená to, že musí totéž symbolizovat pro všechny, že nemůže pro někoho jiného symbolizovat něco jiného. Tím nechci tvrdit, že ti, co se v současnosti v těchto končinách k tomuto symbolu hlásí, to dělají z příslušnosti k některé jiné z těch kultur, než k té, kvůli které je jeho používání zakázáno, ovšem kdyby se přesto náhodou příznivci některé z těch jiných kultur vyskytli, byli by v situaci, kdy by nesměli používat svůj symbol, protože byl zakázán kvůli tomu, že ho použila jiná kultura k symbolizování něčeho jiného, než co oni zastávají.

Nesmyslnost takového přístupu je vidět na některých dalších symbolech. Punková hudba je spjata s anarchistickým a antifašistickým hnutím, přesto ji v důsledku neschopnosti vymyslet si hudbu vlastní použila i řada kapel z přesně opačné strany barikády, kapel neofašistických a neonacistických; punková hudba se též tak nějak sama nabízí, když má člověk k dispozici hlasité nástroje, na které moc neumí hrát. Kdybychom punkovou hudbu zakázali proto, že ji hrají i neonacisté, nesměli by ji hrát ani antifašisté. Ještě lépe je to vidět třeba na symbolu velkého X, které podle kontextu může reprezentovat (jen co mě teď napadá) příznivce protidrogového a protipotratového hnutí straight edge, uživatele typografického a sazečského softwaru TeX, může symbolizovat negaci, omyl, nesprávnost, absenci, násobení, zavření okna, nebo třeba to, že spoj jede v pracovní dny (což je mimochodem odvozeno od obrázku skřížených pracovních nástrojů, podobně jako srp a kladivo, tak by mě zajímalo, jestli se to teď bude na jízdních řádech přepisovat).

Reprezentanti současného establishmentu to však vidí tak, že symbolika, související s nacistickou ideologií je jedním extrémem a symbolika související s minulým režimem je druhým extrémem (mezi grafickou podobu symbolů a postoje a historii hnutí tyto symboly používajících staví rovnítko, aniž by na to upozorňovali, neboť si zřejmě ani nedovedou představit, že by tam rovnítko mohlo nebýt), že to jsou dvě strany jedné mince, stejně nebezpečné, z obou stran symetricky ohrožující svobodnou společnost, že proto jejich zobrazování svobodná společnost nesmí připustit. Nebudu se už pozastavovat nad nerozumností názoru, že nacismus a komunismus je totéž (praxe všech násilných totalitních režimů zřejmě je srovnatelně zrůdná, ale z těchto dvou u prvního historická praxe jednoznačně vychází z teorie, u druhého jsou názory na vztah mezi teorií a historickou praxí různé); jistě bych na tomto místě nepřesvědčil ty, v nichž je tento názor hluboce citově zakořeněn. Mnohem více nepochopitelná je pro mě představa, že kriminalizace symbolu hnutí nějakým způsobem toto hnutí oslabí či jinak poškodí, že snad ubude jeho příznivců, protože někteří změní názor v důsledku zákazu dotyčné symboliky. Nejdříve existuje ideologie, pak její symboly. Názory lidí, kteří tu ideologii přijali, nezmizí, když budou ty symboly odstraněny. Zvolí si jiné symboly nebo se na symboly vykašlou (obojí se už stalo), protože na prvním místě je ta ideologie, která zůstane pořád stejná. Nacisti si necení hákových křížů tolik, aby chodili do vězení za jejich nošení; přestali je nosit a zůstali nacisty, stejně tupými a nebezpečnými, jako předtím. Stejně se zachovají příznivci jakékoliv svobodě nebezpečné ideologie. Není na tom nic nepochopitelného. Jde jim v prvé řadě o zlo. To, čím budou ono zlo symbolizovat, je jim u prdele, ať už tvrdí cokoliv jiného.

Nevím, jestli je to ještě horší, nebo jestli je to vlastně už jedno, ale symboly levicového extremismu v očích současného establishmentu jsou skřížený srp s kladivem a červená hvězda. I toto spojení nedává moc smysl, i zde tyto dva symboly spojuje jedna souvislost a plno dalších souvislostí je rozděluje. Srp a kladivo, původně značící jednotu zemědělců a dělníků, patří k sovětskému a ruskému komunismu, vyskytly se ve dvacátém století, používají se od říjnové revoluce, takže jejich vztah k totalitě a bezpráví jistě existuje, přestože symbol postupně přebírali i někteří západoevropští komunisté, co se od teroru všeho druhu distancovali. Osobně mi nedává moc smysl, proč se ve vyobrazení více méně shodném s tím, jaké se vyskytovalo na sovětské vlajce, dodnes objevuje na vlajkách západních levičáků při demonstracích proti kapitalismu, jestliže ty organizace, které tyto vlajky používají, samy uznávají, že sovětský režim byl byrokratickou formou kapitalismu, stejně či více vzdálenou levicovým ideálům, jako západoevropský kapitalismus volného trhu. Ostatně vedlo to k rozdělování demonstrantů na oddělené kordony podle názorových odnoží, aby se všichni účastníci demonstrace nemuseli hlásit k veškeré použité symbolice (na mírových pochodech proti válce v Iráku se díky tomuto rozdělení mohli podílet s marxistickými i třeba křesťanští aktivisté). Nicméně v souladu s tím, co jsem uvedl ve druhém a třetím odstavci, samozřejmě neodmítám uznat srp a kladivo v podání těchto organizací jako symbol pacifistického, nenásilného komunismu, jestliže jej oni tak myslí a chtějí tím tohle říct.

Řekl bych, že nejnechutnější a nejtragičtější v novém zákoně je zákaz červené hvězdy. Ta totiž původně neznamená nic jiného, než člověka, s jeho hlavou, dvěma rukama a dvěma nohama a červenou krví kolující uvnitř, symbolizuje tedy humanismus, lidskost. Proto satanisté zobrazují pentagram postavený na špici, je to negace tohoto významu, negace lidství a všeho dobrého, je to oslava zla. Je škoda, že se tento původ skoro nikde neuvádí, anglickojazyčná wikipedie ho zmiňuje jen jednou větou bez citace a i jinde se většinou mluví o užší symbolice (pět kontinentů internacionály, pět prstů dělníkovy ruky, krev prolitá ve jménu revoluce), přestože když Marx a Engels červenou hvězdu použili, měli na mysli právě toto široce humanistické pojetí. Odmítat tento symbol by proto v důsledku neměl snad nikdo, kdo má rád lidi a přisuzuje všem stejná práva. Ano, byl na vlajce státu, v němž panoval zřejmě nejnelidštější nebo jeden z nejnelidštějších režimů všech dob. Má se proto jeho použití zakázat těm, kteří hlásí k jeho původnímu, přesně opačnému významu, když tento význam, narozdíl od toho zneužitého, dává smysl? Je v pořádku (po boku satanistů) zakázat symbol lidství podle představ modré vlády s modrou krví v žilách jejích členů? Jsem člověk a moje krev je červená, proto si, dokud to ještě jde, asi pořídím oblečení s červenou hvězdou, abych symbolizoval své lidství a to, že se o něj nenechám připravit kteroukoliv protilidskou ideologií. Dřív jsem si to nemyslel, ale je to potřeba.

Střípky lingvistické kritiky politicky korektního jazyka

Pokusím se nyní vysvětlit, proč nepovažuju za dobrý nápad vynucování používání politicky korektního jazyka. Aby nedošlo k omylu, hned ze začátku konstatuju, že se považuju za feministu, tedy rozhodně raději za feministu, než za antifeministu. Nevím (mimo jiné) proč by měla žena za zcela tutéž práci dostávat menší výdělek než muž (jak tomu stále je ve všech zemích světa), proč by rodina měla ekonomicky záviset výhradně nebo z většiny na výdělku z práce muže, i v případech, kdy žena je schopnější a tedy schopna obstarat výdělek větší, ani proč by v učebnicích a encyklopediích toho či onoho u hesla člověk měl být jako výchozí zobrazen muž, proč by chlapečci měli mít modré a holčičky růžové dudlíky, proč by na volebních lístcích měli převažovat muži, když potom lidé z těch lístků ponesou zodpovědnost za společnost, v níž muži nepřevažují a plno dalších věcí. Tyto myšlenky se však bohužel často prolínají s jinými, které mají dle mého názoru úplně odlišný, až zcela opačný vztah k rozumu. Otázky, které v tomto textu budu rozebírat, se dotýkají téměř všeho, co považuju za zásadní; intelektuálně poctivá a důsledná analýza tohoto “tématu” by musela být řádově rozsáhlejší, berte proto prosím následující řádky jako takovou betaverzi úvahy, která nutně potřebuje hafo kritických komentářů, aby se mohla stát plnou verzí.

Jedinec získává schopnost používat jazyk v podobě optimální pro komunikaci s těmi, od nichž ji získává. Zejména v nízkém věku mají umělé zásahy do tohoto procesu drastické důsledky pro jedincovy komunikační schopnosti. Víme, že když je dítě při používání nespisovných výrazů opravováno k používání spisovných, když je systémem sankcí nuceno mluvit jinak, než je pro ně přirozené, odráží se to negativně na jeho komunikačních schopnostech v budoucnu. V krajnosti, když necháme dítě mluvit nespisovně, máme mnohem větší šanci, že nám z něho vyroste spisovatel, než když ho budeme opravovat (v takových těch případech jako “říkej dvěma, ne dvouma“). Extrémním příkladem jsou kliky za sprostá slova v tělovýchovných institucích. Ví se, že fyzickými tresty za (z pohledu trestajícího) nekorektní vyjadřování se dosáhne radikálního zhoršení vyjadřovacích schopností a potažmo obecně rozumových schopností daného jedince. Stejný efekt pochopitelně má opačná tendence: buranské vysmívání se sečtěle mluvícím dětem, nátlak preferující hovorové vyjadřování (jinými slovy, zakazovat někomu říkat “ty vole” je stejně devastující, jako nutit někoho říkat “ty vole”).

Netroufám si tvrdit, zda toto nějak souvisí s faktem, že v progresivních společnostech se jazyk vyvíjí prokazatelně rychleji, než v konzervativních společnostech, nicméně přirozený jazyk, pokud jeho rozvoj není násilně tlumen, pravděpodobně existuje v nejekonomičtější možné podobě. Ustaluje se takový, jaký je technicky nejvhodnější pro komunikační potřeby daného společenství. Jazyk se mění zejména proto, že na jedné straně vzrůstá počet pojmů, k jejichž vyjádření je třeba nových výrazů, na druhé straně trvá fyziologická potřeba mluvidel nenamáhat se víc, než je zdrávo. Proto se např. mění pomocná slova v koncovky a ty pak zanikají, aby byly časem zase nahrazeny novými pomocnými slovy, protože (brutálně laicky řečeno) objem výrazu, co se nám vleze do okamžité paměti a do plic je více méně stále stejný, bez ohledu na objem významu, který bychom rádi najednou vyjádřili. Proto se může stát, že vyjadřujeme-li nějaký rozdíl mezi dvěma jevy, zvolíme si pro častěji se vyskytující a tedy častěji vyjadřovanou alternativu pohodlněji vyslovitelný výraz a naopak. Pravděpodobně k tomu dochází zcela nezávisle na kulturní symbolice toho, co zrovna pojmenováváme.

Vztah mezi výrazem a významem je podle všeho čistě náhodný. Je to otázka konvence, funguje to tak, jak to funguje, protože v daném jazykovém společenství je nejvýhodnější, aby to zrovna tak fungovalo. Výrazy nejsou nositeli významů (v žádné hlubší než konvenční rovině). Skupina hlásek k+ů+ň v sobě nijak neobsahuje pojem koně; nelze jej z ní nijak jednoznačně odvodit, neznáme-li příslušnou konvenci. S velkou nadsázkou lze říct, že současná vědecká lingvistika vyřešila spor o univerzálie (vítězi jsou Aristoteles a nominalisté). Existuje též zásadní rozdíl mezi pohledem na současný stav jazyka a pohledem na historický vývoj jazyka. Tyto nejsou zdaleka tak úzce propojeny, jak by se mohlo zdát. Výrazy v sobě nenesou svoji historii (skutečnost, že např. slovo věž etymologicky souvisí se slovem vůz, nikoliv výška, je zřejmě mnohem irelevantnější pro pochopení podstaty jazyka, než se dříve myslelo). To, jak se používají dnes, nemusí nijak vycházet z toho, jak se používaly dříve. To, jak bylo nejvýhodnější používat výraz pro určité jazykové společenství v minulosti, se liší od toho (a nemusí mít nic společného s tím), jak je nejvýhodnější používat výraz pro určité jazykové společenství v současnosti. To, že se koncovka ženského příjmení -ová vyvinula z dřívější představy, že muž vlastní svoji manželku, nijak nevysvětluje podstatu používání této koncovky v současném jazyce (obdobně jako třeba to, že se člověk biologicky vyvinul z opice, nijak nevysvětluje podstatu současného člověka).

Dostáváme se k tomu, že gramatický rod se jmenuje rod jen proto, že ho tak kdosi kdysi pojmenoval (a můžeme spekulovat o tom, že by si to raději odpustil, kdyby tušil, k čemu všemu to povede). Jazyky, které touto gramatickou kategorií nedisponují (např. maďarština a finština), tím nijak nestrádají. Vztah mezi pojmy muž a žena je vždy naprosto stejný, ať už se v daném jazyce pojmenovávají výrazy stejně nebo jinak skloňovanými, podobně jako např. vztah mezi pojmy přítel a nepřítel je úplně stejný i v jazycích, kde výraz pro nepřítele není odvozen od výrazu pro přítele (např. v angličtině friend a enemy). V jazycích, v nichž rod existuje, nemá rod řady výrazů žádný vztah k pohlaví označovaného pojmu, např. židle není nijak ženská a stůl není nijak mužský (konec konců, např. ve francouzštině nazveme tentýž stůl la table). Za účelem odstranit zmatení terminologie operují někteří lingvisté s termíny bezpříznakový člen a příznakový člen. Např. výraz student nebo kolega nemá žádný vztah k pohlaví, může to být muž i žena, je to bezpříznakový člen; výraz studentka či kolegyně má vztah k pohlaví, může to být jen žena, je to příznakový člen. Je ironické, že z tohoto úhlu pohledu je oslovení “studenti, kolegové” neutrální, zatímco oslovení “studenti a studentky, kolegyně a kolegové” je sexistické. Zejména se však zdá, že tvrzení některých feministů, že gramatická priorita mužského rodu nad ženským v jazyce odráží nadvládu mužů nad ženami ve společnosti, může být ve světle výše uvedených souvislostí zcela zcestné.

(Pokračování příště, v reakci na komentáře.)