Ani věřící, ani atheista, ale ani agnostik

V jakémsi obecném společenskovědním rozhledu jsem možná vynikal nad většinou svých vrstevníků, když mi bylo čtrnáct let. Během následujících dvou až tří let mě dalece předstihla drtivá většina z nich, vlastně všichni, u nichž jsem to sledoval. Protože jsem líný, jsem velmi nevzdělaný; v životě jsem nepřečetl bez nadsázky ani jednu desetinu z těch knih, které jsem si přečíst naplánoval a předsevzal. Zřejmě zejména proto neznám jednoslovné pojmenování, kterým bych vyjádřil svůj vztak k víře v boha. (Mimochodem, otázka, zda je ten bůh jediný, a zda se tedy má psát s velkým písmenem, by se dle mého skromného názoru měla řešit a má co dělat právě ve filosofických úvahách jako je tato, nikoliv v pravidlech pravopisu jazyka českého, proto mě zase tolik nevzrušuje názor těchto pravidel na tento problém, neboť ať už je jakýkoliv, myslím, že je tendeční, a to už jen tím, že tam je.) V případech, kdy se vztah k víře v boha nějak promítá do politického přesvědčení, nebo podpory nějaké konkrétní politické agendy, sympatizuji či shoduji se daleko nejčastěji s atheisty, na tomto základě by mne zřejmě mnozí za atheistu považovali a pro zjednodušení debaty a její neodvádění jinam jsem i ochoten se za atheistu pro potřeby diskuse o politice označit, ale ne zcela vážně, ne tehdy, když považuji protivníka za velmi inteligentního a na pochopení jeho názoru (i na jeho pochopení mého názoru) mi záleží, protože je to ve skutečnosti složitější.

Pokud se mýlím, což je více než pravděpodobné, opravte mne v diskusi, ale chápu to tak, že věřící je bezvýhradně přesvědčen o existenci boha a možnost jeho neexistence nepřipouští, vylučuje, zatímco atheista naopak je bezvýhradně přesvědčen o neexistenci boha, nepřipouští a vylučuje možnost jeho existence. Necítím se být ani jedním, bezvýhradně nevylučuji ani možnost existence ani možnost neexistence boha. Většina z těch zásadních argumentů obou stran, které jsem vyslechl, mi beztak přijde úplně mimo a přes mé sympatie k atheistům musím kriticky konstatovat, že v nesmyslné demagogii a tendenčních manipulacích atheisté nejenže za věřícími nezaostávají, ale místy i vedou. Třeba tvrzení, že bůh není, protože bylo prokázáno, že člověk má potřebu v něj věřit, že se jedná o určitý druh projekce, bla bla bla. Obsah toho důkazu samozřejmě zpochybňovat nehodlám, nejsem psycholog ani psychiatr, a přestože mám svůj malý bezvýznamný osobní názor, že vysvětlování všech možných ne jednoznačně dobrých projevů jedincovy duše komplikacemi v dětství se přeceňuje a nadužívá (samozřejmě nikoliv v oboru – o něm nic nevím -, nýbrž mezi širokou veřejností, která jaksi pojala pocit, že tomu rozumí), i tak jsem ochoten uznat, že víra v boha může být důsledkem nějakého komplexu, problematického vztahu s otcem, či co. Ovšem zpochybňovat hodlám hodnotu tohoto tvrzení jako důkazu neexistence boha, protože pochopitelně, že i kdyby to tak bylo, tak to samozřejmě vůbec neznamená, že bůh není. Když v existenci nějaké věci věřím, přestože jsem té existence nebyl přímým svědkem, ani pak vysvětlení mé víry nějakou nezávislou příčinou přece není důkazem neexistence té věci, to není logické. Když třeba já věřím v existenci Ukrajiny, přestože jsem nikdy nebyl svědkem její existence a nemám o ní ani žádné jednoznačné důkazy (Ukrajinci, s nimiž jsem se setkal, mohli ve “skutečnosti” být nastrčenými komparsisty, fotografie Ukrajiny, které jsem viděl, mohly být fotomontážemi atd.) a věřím v ni tedy čistě na základě toho, že mne o ní opakovaně informovaly různé, podle mé dosavadní zkušenosti relativně spolehlivé, zdroje (které však ani samy netvrdily, že by samy byly svědky její existence), skoro nikdo by se neodvážil tvrdit, že fakt, že věřím v existenci Ukrajiny jen na základě něčích tvrzení a něčího vlivu, je důkazem, nebo že aspoň nasvědčuje tomu, že Ukrajina neexistuje. Z tohoto pohledu je tedy víra v existenci Ukrajiny a víra v existenci boha podobně obhajitelná.

Do zpochybňování nejrůznějších důkazů existence boha si v žádném případě netroufám se pouštět. Zcela chápu nečí přesvědčení, že někomu prostě podle jeho dosavadní životní zkušenosti dává smysl, že bůh existuje. Obdobně nijak neodusuzuju ono rádoby vědecké vidění světa, podle něhož neprokázané neplatí. (Mám za to, že vědecké je, že nevíme, zda neprokázané platí či ne, dokud to neprokážeme, ale že nikdy nemůžeme říct, že něco neplatí, protože to dosud nebylo prokázané. Ale to sem teď nepatří.) Zkrátka nejsem ani věřící, ani atheista.

Agnostikové jsou (a zde je ještě pravděpodobnější, že jsem úplně mimo, takže mě eventuelně berte s humorem) přesvědčeni, že to nikdy nemůžeme vědět. Ne že to oni nikdy nemůžou vědět, ale že to nikdy nikdo nemůže vědět, tedy že všichni atheisté a věřící jsou vlastně zmatení a zmanipulovaní a říkají nesmysly. A já nezastávám ani tento názor. Nevěřím v boha ani netrvám na jeho neexistenci, ale ani tu jistotu jiným neberu, dokážu si představit, že vidí něco nějak, jak já to vidět nedokážu. V literatuře jsem pro toto přesvědčení nedokázal vyhledat korektní název. Čtenáři, máte za domací úkol dokázat, že se mýlím, že takové označení existuje a jen já jsem je nenašel.

Nesnesitelně hlučné stroje nejsou důkazy pokroku

Začnu konstatováním, že někteří velmi radikální environmentalističtí anarchisté celkově odmítají myšlenku pokroku. Třeba John Zerzan (předkové českého původu :)) chápe už změny, provázející neolitickou revoluci, tedy vznik zemědělství, a zejména používání číslovek a určování času, za prvopočátky odcizení člověka od své podstaty a omezení jeho svobdy. Je kritický k jazyku, matematice, umění. Autor těchto řádků takto extrémní názory zatím nesdílí (i když mu dost nesedí koncepce poslouchání hudby, ale o tom jindy), jinak by je nemohl upřímně prezentovat touto formou. Přesto na něj již nejednou bylo prstem ukazováno, že je to ten, jehož názory kdyby se začaly uskutečňovat, museli by se lidé vrátit do jeskyní, nebo rovnou na stromy. A to zcela nespravedlivě. (BTW, ono i to za samozřejmost považované tvrzení, že Zerzan je pokrytec, je nedomyšlené, neboť přece “něco je špatně” nerovná se “musíme to hned všichni přestat dělat”.)

Některé technické vynálezy se časem objeví na “trhu” a začnou vytlačovat své technicky méně efektivní předchůdce, určené ke stejnému účelu. Ne vždy se však s odstupem času ukáže, že taková výměna byla pro lidstvo obecně výhodná. Existuje řada kontroverzních a sporných příkladů, jako jsou automobily, panelové domy, jaderná energie a další. Já bych se chtěl zmínit o dvou, které nejsou vůbec tolik výrazné a významné, proto ani nejsou diskutované, snad nikým, a přesto je podle mého názoru v jejich případě (více než v kterémkoliv jiném) jasné, že se jedná o vynálezy kontraproduktivní, bez nichž by se lidstvu žilo lépe, vynalézy, které by bylo jednoznačně bez keců nejlepší ihned nahradit jejich předchůdci.

Mám na mysli jednak benzínové (možná už i naftové, co já vím) sekačky na trávu (seru vám na slovo křovinořez, to je reklamní newspeak, kterým nepíšu, prostě je to taky sekačka, i bez kol), vypouštějící přímo mezi rostliny a dále do ovzduší splodiny, jako by jich tam bylo málo, a svým hlukem znemožňující soustředěnou duševní práci komukoliv v blízkém i (v připadě patřičných akustických podmínek, třeba na sídlišti) širším okolí. Neviděl bych problém v jejich nahrazení kosami a nůžkami, které se ke zkracování veřejné zeleně používaly dříve. Pravda, nároky na zručnost obsluhy by byly o něco málo vyšší, ale užitek v podobě klidnějších a méně agresivních lidí, jak těch, co musí nástroj obsluhovat, tak těch, co ho musí poslouchat, ruku v ruce s úlevou životnímu prostředí, by všechna negativa takového návratu jistě vyvážily. Ano, je tu další věc, ručně to trvá déle, takže to buď bude hotové později, anebo to bude muset dělat víc lidí. A já říkám, že to je výhoda. Ať to dělá víc lidí, aspoň bude více zaměstnaných a méně nezaměstnaných.

Podobně je tomu se zbíječkami. Nevím, jestli se dá krompáčem udělat díra do betonu, tak se k tomu nebudu vyjadřovat, nicméně jako špatný vtip mi přišlo, když jsem byl jedno ráno probuzen zbíječkou použitou na dlaždicový chodník. Situace je zcela analogická. Návrat k předchozí fázi pokroku by pomohl jednotlivcům (absence hluku), životnímu prostředí i společnosti (zaměstnanost). A přijímaje riziko označení za ekoteroristu, myslím to naprosto vážně, tento příspěvek není míněn ani trochu s nadsázkou. Zrušme (mírovou, demokratickou cestou :)) benzínové sekačky a většinu zbíječek, jsou to slepé větvě vývoje, nikomu nepomáhají.

Otevřená otázka práv většiny

Už v minulých příspěvcích jsem se zmínil o rozdílech mezi názory jednotlivých anarchistů v chápání a míře přijetí či nepřijetí pojmu demokracie. Nelze se spokojit s konstatováním, že někteří anarchisté jsou radikálnější a někteří méně a z toho že se odvíjí i tato rozpolcenost. Zastánci jednotlivých odnoží anarchismu totiž bývají často přesvědčeni o tom, že právě jejich teorie je ta nejradikálnější, a mají pro to vždy řadu argumentů hodných zvážení. Nevystačíme si zde ani s rozdělením na inidividualistické a kolektivistické anarchisty, neboť v obou táborech najdeme jak přesvědčené odpůrce demokracie jako něčeho falešného, udržujícího nesvobodu a odcizení, tak i zastánce teze, že anarchismus je vlastně nejradikálější a tedy nejčistší podobou přímé demokracie.

První skupina vychází z odmítnutí existence jakýchkoliv práv většiny na úkor menšin, neuznává jakékoliv prostředky vymáhání práv většiny a když se jejich představy dovedou do krajnosti, má každý jedinec neomezené právo veta, možnost odmítnout podílet se na jakýchkoliv kolektivních opatřeních, dotýkajících se jeho osoby, se kterými by z jakéhokoliv důvodu nesouhlasil. Tedy kdyby se mělo někde, dejme tomu, postavit hřiště a byť jediný z okolních obyvatel s tím nesouhlasil, mohl by celou věc navždy blokovat. Pokrok většiny by pak závisel na libovůli hrstky vyšinutců. Jiní anarchisté naopak mají představu kolektivních samospráv, které by o jednotlivých otázkách nekritického charaktaru hlasovaly demokraticky, tedy by se mohli vyskytnout nespokojení jedinci, stavící se proti rozhodnutí většiny, kteří by však byli nějakým způsobem nuceni podrobit se. Tím je zase do značné míry potlačen jeden z hlavních rysů anarchismu, tedy osvobození člověka od moci státu.

Jak to tedy udělat, aby ani práva většiny nebyla potlačována na úkor jednotlivců, ale aby ani práva jednotlivců nebyla potlačována na úkor menšiny? Domnívám se, že existuje hned několik možností. Jako nejevidentnější se pochopitelně jeví možnost snadné mobility mezi samosprávnými komunitami, tedy možnost každého člověka odejít z komunity, kde jsou jeho názory v menšině, do komunity, která mu bude svými zákonitostmi bližší. (V různých podmínkách se zřejmě budou komunity různě vyvíjet a jejich členové budou v závislosti na těch podmínkách mít různé názory, bude se to hezky diferencovat.) Na takové řešení by však asi mnoho lidí nepřistoupilo, ne každý se chce podle vývoje politického klimatu několikrát v životě stěhovat. Proto si myslím, že ideální by bylo, kdyby lidé nejdříve přímo demokraticky rozhodli, pro které typy rozhodnutí bude třeba prostá většina, pro které nadpoloviční většina atd., až po některé typy rozhodnutí, k jejichž uvedení v platnost by zkrátka byl třeba souhlas všech jednotlivců bez výjimky. Dobré by bylo, že už samotná tato rozhodnutí by byla předmětem diskutovaného systému, tedy kteroukoliv fázi, vymezení těch jednotlivých typů, by bylo možné měnit při podpoře dostatečného počtu lidí. Jestliže by tedy někdo nesouhlasil s tím, jak bylo rozhodnuto něco, co se týká jeho osoby, mohl by vyvolat hlasování nejen o tom rozhodnutí, ale i o tom, jak velká většina bude napříště ke schválení podobného typu rozhodnutí třeba. Jestli to není anarchie, ale přímá demokracie, tak asi nejsem anarchista, nýbrž přímý demokrat.

Podotýkám, že jiná otázka je, jakým způsobem se potom budou rozhodnutí většiny vymáhat. Ta je však mimo obsah tohoto příspěvku. Ucelenou vizi ideální společnosti podle mých představ na těchto stránkách jistě někdy podám, ale ještě je čas.