Anarchismus a free software: není to tak jednoduché

Je-li někdo zarytým zastáncem principu svobodného softwaru a současně přesvědčeným anarchistou, může velmi snadno sklouznout k prosazování značně zjednodušené these, že svobodný software je v podstatě anarchistickou myšlenkou, že nebývalý rozvoj a úspěch svobodných programů v posledním desetiletí lze považovat za zjevný příklad aplikace anarchistické theorie v praxi a tedy za důkaz realizovatelnosti této theorie, nebo některých jejích prvků, i v podmínkách dnešní kapitalistické společnosti. Takový člověk ani nemusí být přesvědčeným anarchistou, bohatě stačí sympatizatni a vlastně ani to není třeba. Myslí si to třeba profesor práva Eben Moglen a popsal to v práci Anarchism Triumphant. Pokusím se vysvětlit, proč to podle mne (ač anarchisty i příznivce free softwaru, dříve se pokoušejícího obě ideje všelijak spojovat) není tak úplně pravda, a proč si myslím, že může mít prosazování takové intepretace i některé následky škodlivé pro šíření anarchistických myšlenek.

Za svým způsobem skutečně anarchistický model nahrazení tradiční podoby autorského práva, představujeme-li si pod slovem anarchistický něco jako absenci nařízení a institucí tato vynucujících, by bylo možné označit tzv. public domain, což znamená, že autor se (zpravidla ze svého přesvědčení, z morálních důvodů) zcela a nevratně vzdává jakýchkoliv svých práv k dílu ve prospěch veřejnosti, přestává si klást jakékoliv nároky na zasahování do toho, jakým způsobem bude dílo kopírováno, šířeno, pozměňováno atd. Dílo je pak plně v rukou členů společnosti a ať už je s ním nakládáno jakýmkoliv způsobem, nemůže už do toho autor nijak mluvit. Nelze hovořit o licenci, neboť autorské právo k takovému dílu vlastně neexistuje. Software v public domain je v důsledku též svobodným, neboť kterémukoliv uživateli poskytuje mj. i všechna ta práva, jimiž je svobodný software definován. Narozdíl od klasických svobodných softwarových licencí však uživteli v souvislosti s tím neukládá žádné dodatečné povinnosti. Jak bude takový software používán závisí výhradně na rozhodnutí každého jednotlivého uživatele a zda na to budou mít vliv nějaké další zásady je zcela záležitostí jeho rozhodnutí a svědomí, proto jsem si troufl připustit označení tohoto principu za anarchistický. Za poznámku stojí, že narozdíl od svého amerického vzoru, český autorský zákon tento jev (podobně jako ostatní typy free softwaru) vůbec nepřipouštěl až do nedávné reformy, která však jinak přinesla o mhoho více škody než užitku (např. trestnost prolamování „protipirátských“ ochranných technologií i šíření softwaru toto umožňujícího atd., viz mé pozdější články).

Jednou z nejstarších a nejoblíbenějších svobodných softwarových licencí, o níž škarohlídové říkají, že je svobodná jen de facto, neboť v době jejího vzniku myšlenka free softwaru v podobě explicitně formulované theorie ještě neexistovala, a že její znění je diktováno především podmínkami udělení grantu na vývoj softwaru americkou vládou, je licence BSD. Přestože to v jejím textu není přímo vyjmenováno, protože na tom při jejím sestavování nezáleželo, její znění v důsledku poskytuje uživateli všechny čtyři zákládní svobody k nakládání se softwarem pod ní zveřejněným. Na oplátku žádá pouze, aby na takový software nebyly uplatňovány nároky na záruku a aby bylo u všech kopií a odvozenin uvedeno jméno autora originálu. Zásadně se liší od public domain v tom, že autorovi zůstavají práva k dílu, přestože se ve prospěch veřejnosti vzdává jejich velké části, a že na uživatele programu už klade určité, byť zcela minimální požadavky. Tato licence, ač velmi liberální, už není doopravdy anarchistickou, neboť dodržování těchto jakkoliv minimálních požadavků už theoreticky může být vymáháno výkonnou mocí proti svobodné vůli jedince. Není anarchistickou také proto, a to je velmi důležité, že jedním z jejích hlavních cílů a důvodů vzniku je, aby firmy mohly používat takový software ve svých komerčních aplikacích, které již nebývají free software, nedávají uživateli ani jednu ze čtyř základních svobod, protože BSD licence povoluje sublicencování softwaru, pod ní zveřejněného, pod jinou licencí. (V případě public domain samozřejmě firmy mají tuto možnost též, ale jistě to není účelem jejího vzniku.) Je to velmi liberální, mohlo by se říct libertariánská licence, která vyniká co do poskytování formální svobody, na softwarovou licenci jde o velmi krátký text, proto je mnohými preferována.

Nejznámější a nejrozšířenější (a s etickým chápáním problematiky nejúžeji spojenou) svobodnou softwarovou licencí, první, která byla takto zamýšlena od začátku, je GNU GPL. Její součastí je poměrně důmyslný (a skutečně nepříliš anarchistický) mechanismus, tzv. copyleft, který ke čtyřem základním svobodám, vymezujícím free software, přidává podmínku jejich platnosti, z určitého úhlu pohledu omezení, podle něhož ten, kdo program pod touto licencí nebo jeho odvozeninu kopíruje nebo šíří, musí těm, pro koho to dělá, poskytnout k příslušnému programu tytéž svobody, jako byly poskytnuty jemu, včetně oné podmínky, tedy v praxi pod identickou licencí. Jinými slovy, GPL odebírá oproti BSD licenci možnost program sublicencovat pod jinými podmínkami. Kopii či odvozeninu programu pod BSD licencí tedy smíme šířit pod vlastní licencí, chceme-li i nesvobodnou, zatímco totéž pod GPL smíme šířit zase jen pod GPL, takže všechny kopie a odvozeniny (i jejich kopie a odvozeniny, atd.) takového programu budou vždy svobodnými. Autor programu pod GPL má tedy, narozdíl od autora programu pod BSD licencí, jistotu, že jeho kód nebude nikdy použit v nesvobodném softwaru, nikdy nebude uživateli distribuován pod podmínkami, které by byly v rozporu s přesvědčením autora originálu a/nebo dalších přispěvatelů. Kritici tvrdí, že její rozšíření je dáno její virální náturou, tím, že se šíří na všechy programy, v nichž byl použit byť kousíček pod ní licencovaného kódu. Je nicméně zřejmé, že si (z těch svobodných) tuto licenci volí i nejvíce autorů nových, začínajích softwarových projektů. Její popularita tedy nutně musí být dána aspoň do určité míry i tím, že se s její myšlenkou velké množství programátorů ztotožňuje, nebo s ní sympatizuje. V zájmu objektivity je vhodné poznamenat, že dodržování této licence těmi, kteří by ji chtěli porušovat používáním GPL softwaru v nesvobodných programech, je řada programátorů ochotna vymáhat i soudní cestou (v praxi k tomu zatím došlo jednou nebo dvakrát, ostatní porušení byla dosud vždy vyřešena mimosoudně).

Jak může člověk, hlásící se k anarchismu a tím ke zrušení všech zákonů a institucí tyto vymáhajících, považovat za menší zlo, za přijatelnější, s jeho přesvědčením slučitelnější tu z licencí, která je na první pohled od public domain, který jsem si dovolil označit za slučitelný s anarchismem, vzdálenější? Proč je tolik lidí připravených zarytě trvat na tom, že GPL je svobodnější, přestože BSD licence s sebou přináší méně požadavků a podmínek? Podle některých názorů, tedy podle názoru těch, co tyto pojmy vymezili, formální svoboda není totéž, co reálná svoboda. Dodržování dokumentu, který obsahuje více omezení, může v důsledku vést i k většímu počtu svobodněji se cítících lidí, než dodržování dokumentu, obsahujícího méně omezení. Toto vysvětlení je velmi kontroverzní a někteří radikální kritici vždy, když je slyší, sahají až ke srovnávání s totalitními systémy, násilím vnucujícími svoji zvrácenou představu o svobodě. V tomto konkrétním případě je však rozdíl mezi formální a reálnou svobodou očividný a GPL je skutečně svým způsobem levicová v tom, že tento rozdíl zohledňuje a zdůrazňuje. Faktem je, že zatímco program pod BSD licencí se může k uživateli dostat sublicencován jako nesvobodný, program pod GPL nikoliv. Použití BSD licence proto může vést ke stavu, kdy určité procento uživatelů nebude mít výše zmíněné čtyři svobody, zatímco použití GPL povede ke stavu, kdy tyto svobody budou mít všichni uživatelé. Námitka, že nemožnost software sublicencovat jako nesvobodný odradí některé potenciální redistributory, autory odvozenin a přispěvatele, předpokládá premisu, že lepší nesvobodný software, než žádný. Je proto irelevatní pro ty, co by za ideální stav považovali, kdyby byl všechen software svobodný, kdyby byl nesvobodný software automaticky považován za nekvalitní, neúplný.

Faktem ovšem zůstává i to, že ani copyleftem chráněný free software, jakkoli může být v důsledku reálně svobodnější, než software pod BSD licencí, není anarchistický, kvůli přítomnosti autorského práva k dílu a existenci soudně vymahatelných omezení a požadavků (nejen, viz níže). A mimochodem, jakkoli může být GPL levicovější, než BSD licence, není ani náhodou komunistická, neboť všechen software pod GPL, přestože jej nelze sublicencovat, je bez problémů možné prodávat, distribuovat komerčně, normálně se to děje, překvapivě o nic méně, než u softwaru sublicencování umožňujícího. GPL je maximálně sociálně-demokratická, protože mechanismem copyleftu dopady kapitalismu reguluje, zmírňuje, narozdíl od liberální BSD licence, ovšem pořád je jen reguluje, neodstraňuje příčiny, to nedělá ani nemá za cíl žádná mně známá softwarová licence. A tím se i dostávám k tomu, proč jsem na začátku prohlásil, že propagace tvrzení, že nějaká free softwarová licence je anarchistická, může v důsledku anarchistickým myšlenkám uškodit. Buďme realisty a přiznejme, že free software z čistě pragmatických důvodů používají i velké korporace a vyvíjí jej i velké korporace (ač zdaleka ne všechen; početně stále převažují nekomerční, komunitní, dobrovolnické projekty) a proto tvrzení, že free softwarová licence je anarchistická implikuje i že kapitalismus je slučitelný s anarchismem a tím jej obhajuje. Což považuji za nesmysl; kapitalismus evidentně zákonitě vede (a tedy i komerční free software může přispívat) ke stavu nepřijatelnému pro anarchisty.

Čtyři hlavní svobody, vymezené zakladatelem projektu GNU a obecně původcem hnutí za free software, Richardem M. Stallmanem, jsou něčím zcela unikátním, co je třeba intensivně podporovat a stát za tím, máme-li na výběr jako jedinou alternativu software nesvobodný. Odebírají většinu kontroly nad programem z rukou držitele autorských práv a předávají ji do rukou uživatele. Navazují na humanistickou, demokratickou tradici, ovšem v zájmu pravdy a objektivity nelze v zápalu boje stavět rovnítko mezi ně a anarchismus. Protože pokud tam to rovnítko stavět nebudu, tak prohlásí-li někdo, že bez kapitalismu bychom tu teď třeba ani neměli ty počítače a celá problematika free softwaru by tedy neexistovala, nemusím si vymýšlet a můžu s klidem odpovědět, že to je docela možné, a že to však vůbec neznamená, že bychom nebyli svobodnější, spokojenější a šťastnější. To bychom klidně mohli být; v (environmentálně) anarchistické společnosti, klidně i bez počítačů a tedy i bez free softwaru, pakliže by takového stavu nešlo dosáhnout jinak. Free software má k anarchismu blízko a je důležité vědět, že v ideální anarchistické společnosti by jistě všechen software takový byl, nezajišťovala by to však licence. Anarchismus není s free softwarem neslučitelný, lze být zastáncem obojího, podobně jako může (některý) anarchista jít k volbám, pokud je nějaká, třeba sociálně-environmentalistická strana očividně o mnoho menším zlem, než jiná, která vede v průzkumech. Co je kompatibilní však nemusí být identické a stavět mezi obojí rovnítko je tedy nesmyslné, zavádějící a škodlivé.