Konec pokroku v Holandsku

Squatteři a jejich sympatizanti ve městech, kde jako u nás legislativa nadřazuje právo vlastnit prázdný dům právu na bydlení, se dosud můžou odvolávat na příznivnější podmínky v jiných městech. Ránou pro všechny, kdo viděli v Holandsku určitou oázu pokroku a liberálnosti (třeba nejen díky squattingu, ale i díky tématům hulení, homosexuálních sňatků, asistované sebevraždy atd. – ústupky v těchto věcech mohou následovat) je nynější pravicí prosazená změna práva, stavějící obsazování prázdných domů mimo zákon, spojená se zatčením několika desítek až stovky lidí proti této změně demonstrujících. Těžko k tomu něco dodat; je velmi depresivní vidět kolem sebe rozpadat se kulturu, k níž se autor těchto řádků celoživotně hlásí a toto není zdaleka jediný případ. Zbývá Barcelona, třeba tam squatting nezakážou.

Bůh suď (čert ví, to je jedno), jestli konzervativní reakce nakonec vyprovokuje v EU něco jako občanskou válku. Když se ale tak koukám na míru ideologické indoktrinace lidí kolem sebe a to včetně těch, u nichž by člověk čekal jakýsi základ společensky kritického myšlení už z popisu práce, jako jsou studenti humanitních a sociálních oborů (mimochodem – jsem hluboce přesvědčen, že minimálně česká společnost zažívá nejideologičtější období od 50. let; zkuste si představit nějakou oblast života, kterou dnes člověku nepředepisuje televize a budete hledat těžko až marně; za normalizace tomu skoro nikdo nevěřil a dnes obrovská část společnosti vč. právě těch studentů bere seriály atd. vážně jako návody pro život), říkám si, jestli se najde víc než promile lidí, kteří do těch sraček normované šedi nepůjdou dobrovolně. Ale aspoň občas někde to vypadá, že se jim tam moc nechce. Co myslíte?

Prohlášení k zásahu proti demonstrantům z 12. září

Pokus o symbolické obsazení nevyužívaného domu sympatizanty squattingu minulý měsíc v rámci týdne neklidu byl nenásilný, nikoho neohrožoval a měl upozornit zejména na nespravedlivou situaci, kdy platná legislativa nadřazuje právo vlastnit neobývaný dům právu na bydlení, ačkoliv v mnoha evropských městech jsou předpisy a praxe příznivější. Policie zasáhla bezdůvodně brutálně a v rozporu se zákony, na jejichž dodržování má dohlížet. Na snahu o konstruktivní dialog se systémem bylo zareagováno násilím. Nezbývá, než se souhlasem citovat vyjádření z 2h.bloguje.cz:

Včera [12. 9.] se desítky mladých lidí poučili, že nenásilná cesta není cestou, kterou by šlo kráčet. Že nenásilná cesta vede akorát k tvrdé přesdržce. Kdyby policii v ústrety letěla sprška dlažebních kostek a zápalných lahví, řešila by policie jiné věci než to, komu lépe zlámat žebra. Určitě by se jí tak dobře nenaháněli a nešikanovali utíkající lidé. Nenásilní model pasivního odporu byl vyzkoušen, ale ukázal se jako nefunkční. Nezbude, než najet na model kodaňský a proti síle postavit sílu.

Komentář k prohlášení ČSAF k volbám

Mnoho anarchistů opakovaně s oblibou cituje výrok, připisovaný nejčastěji Emmě Goldman, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. (Pominu teď nelogičnost spočívající v tom, že kdyby zákaz nějaké aktivity automaticky vedl k fyzické nemožnosti tuto aktivitu vykonávat, žádný anarchismus ani jiné revolucionářství by neměly smysl, protože jejich neúspěch by byl předurčen.) Z nějakého důvodu už méně se zmiňuje heslo španělských anarchistů z roku 1934: převzít moc všemi prostředky, včetně voleb.

Druhý výrok je v principu spávný a dobře ilustruje nedůslednost toho prvního. Pokud je účast ve volbách něčím, co legimitizuje systém, kde je hranice toho, jaké jednání ještě legitimizuje systém? Když chodím do práce a za vydělané peníze si platím připojení na net, na němž pak anarchistické myšlenky obhajuji, nelegitimizuji tím systém, když požívám jeho výhod a používám jeho prostředky? Když anarchistické myšlenky obhajuji na přednášce ve státní škole, nelegitimizuji tím systém? Jinými slovy, tím, že požívám nějakých výhod systému demonstuji, že ten systém považuji za spravedlivý? To snad ne. To by pro úplnou důslednost museli všichni anarchisti přestat chodit do školy, do práce, přestat používat peníze a internet a další komunikační sítě. A nikdy by se žádná revoluce nekonala, neboť pro samý bojkot toho, co systém vytvořil, by k ní nebyly prostředky.

Takže jestliže je rozumné obhajovat anarchistické myšlenky prostřednictvím (systémem kontrolovaného) školství a internetu, pak není o nic míň rozumné obhajovat je i prostřednictvím systémem kontrolovaných voleb. Z hlediska praxe (a etika a tedy i anarchismus jsou snad o praxi) opravdu považuji za rozumnější (a když z hlediska praxe rozumnější, tak spávnější) hodit někam lístek pro pochybného nazelenalého liberála, který třeba zachrání kus lesa před golfovým hřištěm, než se potom koukat, jak tam jezdí mafiáni s bagrama a, s prominutním, připadat si dobře jen proto, že se to neděje mým jménem. Ono se to totiž neděje mým jménem jen formálně, já jsem proti tomu mohl něco udělat (vhodit lístek) a neudělal. A skoro to na mě působí tak, že systém legitimizuji právě podléháním té iluzi, že neúčástí na volbách se nějak vyvleču ze zodpovědnosti za to, co se kolem mě děje. Nevyvleču. Čili: převzít moc všemi prostředky, včetně voleb.

Kdo si ještě myslí, že kapitál nevládne lidu

Naivní levicoví aktivisté včetně autora těchto řádků se sice ne zrovna radovali, ale za menší zlo považovali, když se americkým prezidentem stal černošský intelektuál podporující veřejné zdravotnictví. Teď se ukazuje, o jak bezzubé naděje šlo. Navzdory názoru prezidenta a zejména dvou třetin veřejnosti se soukromé pojišťovny rozhodly, že něco takového nepřipustí, investovaly patřičné částky do ovlivňování medií a zákonodárců a podařilo se jim to, reforma zatím nebude (zdroj). Je to takový banální, ale reprezentativní příklad toho, jak kapitalismus a demokracie nejdou zrovna dohromady. Americká ústava obsahuje, už nevím jak je to přesně, nějakou tu klauzuli o vzetí moci do vlastních rukou, když je vláda zkorumpovaná a nevykonává vůli těch, jež zastupuje. Schválně, uvidíme, kdo se této příležitosti chopí. Za této situace bych rád znal argumentaci těch, kteří nyní stále tvrdí, že v nesymetrické společnosti, kde z jedné strany je institucionalizovaná ochrana soukromého vlastnictví, ale z druhé strany není institucionalizovaná solidarita, může moc pocházet z lidu. Anebo jejich přiznání, že jim o moc vzešlou z lidu nejde.

Co si myslíte o Sternovi?

Popularizátor povrchních analogií ve společenských vědách vydal další dílko, v němž tentokrát srovnává ochotu neprivilegovaných smířit se s kapitalismem s touhou po Egu, jímž “subjektivita (…) uzmula území Id”. Delší ukázku si můžete přečíst na BL pod kouzelně intelektuálně bulvárním titulkem Odcizení, kojenec a Lenin. Bylo by asi jedno, kdyby tam konstatoval nějakou systémovou podobnost, která může být náhodná (asi jako když ubývání společné slovní zásoby dvou oddělivších se jazyků má stejný model, jako poločas rozpadu radioaktivních prvků, aniž by kdokoliv tvrdil, že jeden ze dvou dějů je podstatou nebo určením druhého), nicméně text vyznívá jasně tak, že nejde o náhodnou podobnost, nýbrž příčinnou souvislost (touha po Egu vysvětluje úspěch kapitalismu u obětí jeho nespravedlivosti). Co myslíte, je to snůška kydů, nebo na tom něco je?

(Trochu jsem váhal, jestli příspěvek zařadit do kategorie “filosofie”, nebo do abecedně sousední kategorie “blbosti”. Možná to ještě změním.)

Elektronické fízlování pokračuje

Electronic Frontier Foundation je organizace bojující proti omezování svobod uživatelů komunikačních sítí. V posledních letech vedla desítky kampaní, díky nimž se např. nijak výrazně neprosadilo DRM (“digital rights management”, podle odpůrců “digital restricitions management”), tj. technologie, které by umožnily např. aby uživatel zaplatil za tři přehrání mp3 souboru (přečtení knihy v pdf apod.) a ten se potom zablokoval, nešel už znova přehrát a aby to nešlo nijak obejít (tj. bylo implementováno na úrovni operačního systému atd.). Měsíční zpravodaje této organizace ukazují, že velký bratr nikdy nespí. Viz např.

• Podle názoru federálního soudce v Seattlu není IP adresa osobní údaj, takže firmy mohou data o nich shromažďovat (soud v New Jersey má jiný názor a taky EU má jiný názor).
• Facebook a Twitter spolupracují se všemi státními režimy na pronásledování tak či onak nepohodlných jedinců a skupin. V Kalifornii Facebook zablokoval komunikaci skupiny lidí, vyměňujících si informace o tom, kde sehnat marihuanu pro lékařské účely a jejich osobní data předal úřadům (ne že by s tím úřady něco nadělaly, protože nabízet marihuanu pro lékařské účely je v Kalifornii legální; Facebook se asi takhle úřadům prostituuje, demonstruje svoji využitelnost tímto způsobem). V Íránu Twitter předává režimu data o jeho odpůrcích, svých uživatelích. Největší hnus je, že si tyto “sociální sítě” (vím, ani desatero uvozovek nezakryje, jak prasácky informatikové redukují obsahy společenskovědních pojmů; mimochodem, ony to právě vzhledem k přísné centralizaci vlastně “sociální sítě” nejsou) dělají reklamu mimo jiné právě na tom, jakým jsou nástrojem demokracie. V Íránu je úřady schválně neblokují, nechávají lidi je využívat, aby o nich tak tajné služby mohly získávat informace. Dopad těchto sítí na demokracii je přesně opačný, než je proklamováno. Představte si, že vám někdo nabídne technologii pro domlouvání akcí proti administrativě a pak tu technologii užívá k předávání informací administrativě o vás. Pokud si myslíte, že tyto sítě pomáhají demokracii, zamyslete se znova. Je mnohem lepší používat klasické, neutrální, decentralizované technologie, jako email, webová diskusní fóra (popř. IRC, jabber), kde je vysledování odesílatele náročnější a tajné služby to nemají jako na dlani. Pro skutečně důvěrné informace používejte anonymizační síť Tor, ta doopravdy pomáhá bojovníkům za demokracii v totalitních režimech. Módní “sociální sítě” jsou z revolučního hlediska vlkem v rouše beránčím.

Zasraní deterministé

Ráno mi zhnusil mimo jiné tento článek na BL. Autor začíná:

Jedním ze způsobů, jak dosáhnout určitý „zisk“ (což však nemusí být nutně zisk hmotný, tedy peníze a majetek, ale může jím být vyšší míra moci nebo pocit respektování okolím), je ovlivnění jednání a chování druhých. Politika ze své podstaty na tomto principu staví své postupy a je nutné se s tím smířit.

No nestříleli byste, když to čtete? Co to proboha je za kecy? Vyhledal si pán, co slovo politika znamená? Proč by podstatou politiky měl být zisk majetku nebo moci pomocí ovlivňování chování druhých? To je podstatou toho, že je někdo svině. Když je něco v patologickém stavu, je třeba usilovat o uvedení toho do normálního stavu, nikoliv přehodnotit svá měřítka a uznat patologický stav za normální. Ale s podstatou správy věcí veřejných toto nemá co dělat, je to úplně jiný problém. Poslední část věty je opravdu odporná. Ne, není nutné se s tím smířit, naopak, je nutné se zbavit deterministů, kteří tvrdí, že je nutné se s něčím smířit. Smířit se se zlem je vždy zlo. Je sice možné, že malé procento společnosti, které zastává nejvyšší vedoucí a rozhodovací funkce, se zhruba kryje s malým procentem společnosti, které trpí úplnou absencí výčitek svědomí (jak tvrdí Koukolík ve Vzpouře deprivantů, viz výtah, úryvek), ale je-li tomu tak, pak je to sakra něco, co je povinností člověka změnit (najít mechanismy, jak dostat deprivanty z politiky atd.), ne se s tím smířit. Fuj, takhle mě rozčilovat, takhe po ránu.

Rozděl a panuj

Překvapuje mě, že nikoho zatím nenapadlo (pokud jsem dobře hledal), že za nynějším děním kolem vyklizení squatu Milada a následného medializovaného nalezení náhradního bydlení squatterům ministrem Kocábem by docela dobře mohla být snaha vnést rozpory dovnitř vrstev společnosti, které by v případě své jednotnosti mohly časem představovat opozici vůči volnotržní ideologii moci.

Vysokoškoláci u nás jsou názorově orientovaní převážně pravicově, ale žijí si zatím poměrně dost levicově, společnost jim zatím na jejich způsob života přispívá aspoň tím, že jim platí vzdělání. Kdyby toto skončilo a vysokoškolské vzdělání bylo prezentováno úplně jako služba, kterou si člověk musí platit jako kteroukoliv jinou službu (k čemuž to směřuje – těšme se, jak budeme obhajovat žádosti o granty na sociologický či antropologický výzkum před pupkatýma fotrama z čezu, škodovky a vodafonu), někteří studenti by mohli názorově obrátit a přidat se k těm, komu fašizující maloměšťáci říkají socky. Aby nic podobného studenty nenapadlo, je potřeba, aby si squattery hnusili. Odtud stokrát opakované lži o hromadách výkalů a použitých jehel na zahradě Milady atd. a ani bych se vůbec nedivil, kdyby největší bordel mezi squattery dělali nastrčení provokatéři, jako tomu bývá na demonstracích. (Mediální poselství pro střední třídu je jasné: “vy se celý život snažíte ze všech sil dělat všechno co nejvíc normálně a musíte za bydlení platit, zatímco nějací alternativci se o nic podobného nesnaží a bydlení mají zadarmo od ministra. To je tak nespravedlivé, že je ve vašem zájmu s nimi zatočit.” To ale není to hlavní, o co v této věci jde.)

Pokračováním snahy o vnášení rozporů do řad potenciálních odpůrců systému je nastěhování squatterů do bytového domu a rozšíření zprávy, že stávající nájemníci se tím cítí ohroženi a berou to jako součást snah majitele domu o jejich vyštvání pryč. Vždyť nájemníci, na něž je vyvíjen majitelem domu nátlak, aby se vystěhovali, jsou nejpřirozenějšími spojenci squatterů, jsou na stejné straně sporu, jestli je důležitější právo na střechu nad hlavou nebo právo disponovat prázdným barákem. A měl jsem dojem, že v méně nenormálních zemích, než je tato, se to i tak bere (že squatteři jsou spojenci nájemníků ohrožovaných majiteli ve věci práva na bydlení).

Třeba to žurnalistickým astroturferům (v žoldu těch a těch, však to znáte) nevyjde a squatteři se s ostatními nájemníky na Truhlářské skamarádí, když ti druzí poznají, kolik z jejich postoje ke squatterům bylo ovlivněno mediální masáží. Mimochodem, podprahové záběry v reklamě byly zakázány před padesáti lety. Kdy se “zakáže” (ve smyslu “bude obecně považováno za neetické”), v reklamě a zejména ve zprávách a v mezilidské komunikaci vůbec, používání dalších psychologických metod, kognitivního podmiňování atd., které člověku vnucují názor podprahově, bez jeho vědomí, aniž by se k němu mohl kriticky postavit?

Víra

Když se mě někdo ptá, jestli jsem věřící nebo atheista (pravda, poslední dobou jsem se na to nejčastěji ptal já sám sebe), pořád mi připadá, že je nutné upřesnit, jaké vymezení obou pojmů máme na mysli, jinak je otázka úplně nesmyslná a oba pojmy ani nemusí být v rozporu. Text, který jsem na to téma napsal před několika lety, kde v podstatě obhajuji agnosticismus, i když tvrdím, že to není agnosticismus, je zoufale zastaralý a neodráží následný myšlenkový vývoj autora, který se dnes na ten text už ani nemůže podívat.

Spor mezi theismem a atheismem může existovat jednak v ontologické rovině. Ontologická realita, skutečnost v nejširším slova smyslu (to, co je), byla podle theismu stvořena. Co stvořilo stvořitele se neřeší, ten prostě je (představuje obecnější kategorii než časoprostor, takže řešit jeho vznik je irelevantní, nic ho stvořit nemuselo, když časoprostor je až po něm). Podle některých variant teorie stvořitel realitu pouze stvořil a dál už jejím procesům dal volný průchod, podle jiných ji spoluurčuje, zasahuje do ní, podle ještě jiných ji zcela determinuje. (Bondy má pro ty varianty různá poetická pojmenování jako “impotentní hodinář” apod.) V každém případě není důvod tyto teorie přijmout, protože to, na co aspirují, a sice vysvětlit, proč něco je, kde se to vzalo, nesplňují. Totéž, co můžeme přisoudit stvořiteli, můžeme totiž přisoudit rovnou samotné ontologické realitě a máme to jednodušší. Ontologická realita (podle autorova skromného názoru) vznikla sama ze sebe. Čas a prostor jsou až jedněmi z konkrétních kvalit ontologické reality. Jestliže ontologická realita je obecnější než tyto konkrétní kvality, nemusíme řešit otázku jejího vzniku (ty její roviny, kde existuje vznik a zánik, jsou až po ní samotné), podobně jako ji nemusíme řešit u stvořitele, a pak nepotřebujeme ani toho stvořitele. Jinými slovy, jestliže uznáme, že vznikl časoprostor (že vlastně vznikla možnost vzniku něčeho z něčeho), pak je zbytečně vykonstruované nepřiznat tuto možnost přímo ontologické realitě a místo toho postulovat něco, co tuto možnost (na rozdíl od chudinky ontologické reality) má a tu realitu stvořilo. Prostě ty důkazy s prvním hybatelem apod. jsou dost mimo. Proč by tím prvním hybatelem nemohlo být něco na začátku té reality místo něčeho mimo ni? Na druhou stranu, celý tento argument předpokládá, že má nějaký smysl dávat přednost jednodušším vysvětlením (méně vykonstruovaným, s menším počtem postulátů) před složitějšími. (Pokud nemá, tak jako bych nic neřekl.) Tak jako tak ale nejsem přesvědčen, že bych měl věřit tomu, že ontologická realita sama vzniknout nemohla a že ji stvořilo něco, co samo vzniknout mohlo, spíše než tomu, že mohla rovnou sama vzniknout. Věřím té druhé možnosti, protože používá tutéž logiku jako ta první možnost, jen ji používá důsledněji, tedy jestliže je bůh něco, co stvořilo (popř. spoluurčuje atd.) realitu v nejširším slova smyslu, jsem ontologický atheista.

Vedle toho je tu zcela jiná otázka, úplně jiný spor, který s tím dosud popsaným sporem bývá spojován poměrně neprávem, otázka – dovoluji si pateticky pojmenovat – mravního theismu (Bondy pro odlišení používá termín “antiatheismus”). Ten spočívá v tom, že věřím, že existuje dobro a zlo, že existuje etika, že je něco, na základě čeho člověk jedná správně a nejedná nesprávně a jakkoliv v tom dělá chyby, pořád to brání řekněme vítězství zla, pořád to jistí, aby dobro mělo navrch. Tady hraje roli subjektivní předporozumění. Sice může přijít kdokoliv (biolog, psycholog, historik, sociolog, antropolog) a snažit se vysvětlit etiku empiricky, jako výsledek vědecky popsatelných procesů, v rámci toho či onoho svého oblíbeného redukcionismu, může mít strašně vychytanou argumentaci a fanaticky nadšené příznivce (kteří se budou hodit každému režimu, o jehož svržení pro jeho nemorálnost budou lidé usilovat, což může taky lecco vypovídat o skutečné motivaci dotyčných “vědců”), ale nikdy nepopíše povahu subjektivního předporozumění v celku, nikdy nedokáže, že je jen výsledkem biologických a/nebo společensko-ekonomických tlaků a ničím víc. Víru v to, že je ono předporozumění něčím víc, nelze empiricky dekonstruovat resp. nelze takovou dekonstrukci dokázat. Zde je vhodné ještě odbočit k ontologii a podotknout, že nikoliv etika, ale naopak naše mechanicko-materialistické (hodinářsko-hmotařské) chápání reality, v němž neprokazatelné je přívěskem prokazatelného, možné přívěskem nutného, je výsledkem působení společensko-ekonomických podmínek. Etika vůbec nemusí být, jak se v naší civilizaci zdá, závislá na tom, aby lidi měli dost času a klidu na přemýšlení o tom, jak se k sobě mají chovat. V některých buddhistických textech máme, řečeno naším jazykem, paralelní vesmíry, z nichž některé jsou uspořádány primárně jinak než fyzikálně, např. eticky. (Pikantní je, že současná “fyzika”, která už omezenost na karteziánsko-newtonovské paradigma dávno spláchla do kanalizace dějin, této představě spíš přikyvuje. I v evropské filosofii byly, zatím spíš neúspěšné, pokusy vymezit etiku ve stylu matematiky, jako axiomatický systém vět odvozených z jiných vět.)

Čili, věřím že je dobro v člověku. Jestli pochází z jedince nebo společnosti nebo vztahu obou je už (v tomto kontextu) vedlejší věc. Je proto zcela legitimní, když se autor těchto řádků nebo kdokoliv hlásí k mravními theismu (antiatheismu) a současně k ontologickému atheismu. (Opravdu není třeba být etymologickými puristy a tvrdit, že by se dobru v člověku mělo říkat “bůh”, aby tu sedělo pojmenování theismus.) Není v tom žádná nesrovnalost, naopak, nesrovnalost je v neupřesněné otázce “jsi věřící nebo atheista?”; jsem mravní věřící a ontologický atheista.

Jak to souvisí s anarchismem? Lidé, co otázku mravního a ontologického atheismu spojují, to většinou berou tak, že ontologický bůh je garantem mravního dobra. Ti, co věří morálně a ne ontologicky, jako autor těchto řádků, tohle považují za alibismus. Garantem mravního dobra je samo to mravní dobro. Nic jiného, než etika, nepřiměje člověka jednat eticky. Když se bojí, že ho bůh potrestá, a jen proto nedělá neetické věci, ze strachu, ne z přesvědčení, jinak by mu to bylo u prdele, nemá to s etikou nic společného; pak už je to spíš normální konformismus, jako když někdo něco nedělá, protože se bojí, že by ho pomlouvaly sousedky. Vztah anarchismu a autority (podle autorova názoru) není takový, že by anarchismus a priori autoritou pohrdal. Anarchismus odmítá vnucenou autoritu, odmítá aby vláda lidem něco zakázala, neodmítá aby si lidé něco zakázali sami (tam budou samozřejmě obrovské rozpory, nakolik si něco může sám zakázat jenom jedinec a nakolik má v tomto autoritu kolektiv/komunita apod., o těchto rozporech naštěstí tento text není, ale některý další by být měl, budu na to myslet). To lze ve vztahu k povaze morálních norem interpretovat tak, že anarchista může být mravně věřící a ontologicky atheista. Věří v dobro a věří v to, že autorita, co ho “nutí” v zájmu toho dobra jednat, je v něm samotném (popř. v jeho interakci se společností, ale prostě ne někde mimo, odkud by ji musel přijmout). Zda může být anarchista i ontologicky věřící je zajímavá otázka. Jistě, jsou takoví, spíš jde o to, jesli to dává smysl. Podle mě moc ne, protože hledání garance mravních norem mimo sebe je zbavováním se odpovědnosti a anarchismus (a jakákoliv důsledná demokracie) předpokládá a potřebuje maximálně sebeodpovědného člověka.

Ale to je jen taková pokusná úvaha, možná jsem úplně mimo. Ontologicky věřícím anarchistům jejich víru ani názory neberu, ostatně sám jsem v minulosti věřil mnohem okatěji rozporným tezím (např. když jsem se v sedmnácti hlásil k buddhismu a současně k rastafariánství, tj. v podstatě k sionismu a protibělošskému rasismu, ale to jen tak pro zajímavost). Mimochodem, tento text se samozřejmě nezabývá ontologicky věřícími mravními atheisty, protože o takových nevím a nevím jak bych si jejich názory měl představit (satanismus? existuje to vůbec doopravdy? v problematice sekt jde primárně o úplně jiné věci, než filosofické zázemí jejich teorií). Taky se nezabývá celkově nevěřícími, co nevěří v morální dobro v žádné jeho podobě, různými darwinisty a nihilisty a podobným odpadem. Tito jsou irelevantní a bude jim to dáno pocítit, ať už tak či onak, ať už dřív nebo později.

Zmrdi

Vždycky jsem si myslel, že situace, kdy v třicátých letech minulého století ulicemi středoevropských měst pochodovaly průvody SA-manů, se nemůže opakovat. Tehdejší občany jsem považoval tak trochu za sraby. Utíkali se schovat do nejbližšího průjezdu, aby nemuseli před průvodem stát v pozoru. Málo koho napadlo se nepodřídit, na pochodující třeba plivnout, nechat se zmlátit, ale aspoň jim to tím trochu zkomplikovat. Též jsem si říkal, že přece museli existovat např. jedinci, nezvratně umírající na rakovinu, kteří neměli co ztratit: proč nikdo z nich nestřílel po pochodujících nacistech z okna samopalem? Zkrátka jsem měl představu, že dnes jsou lidé nasranější a zároveň schopnější tvarovat svoji nasranost rozumem. Na přelomu tisíciletí (po odeznění postpseudorevolučního boomu) nácků v brněnských ulících zásluhou militantní antifašistické akce ubylo. Nedovedl jsem si představit, že by jejich počet vzrostl tolik, že by na to antifa nestačila. Ekonomická krize je možná definitivní v tom smyslu, že ukončí část iluzí, pod jejichž vlivem jsme formovali svůj světonázor.

Devadesátá léta u nás i jinde ve vykořisťovatelské části světa byla takovým rájem ve skleníku. Že když po monarchii přišla demokracie, tak dřív či později musí po demokracii přijít anarchie a světový mír, jsem v patnácti, před deseti lety, bral více méně jako hotovou věc. Spojení hmotného blahobytu a politických svobod dosáhlo hypertrofovaného stavu maximální míry podloženého pocitu celkového bezpečí a pohody atd., který neexistoval nikdy předtím a z ekologických důvodů pravděpodobně nebude existovat ani nikdy potom. My jsme v tom chlévě s koryty po celé délce zdí vyrůstali a nic jiného neznáme (babička v letech 1968 i 1989 vždy začala dělat zásoby na válku, dnes se to snad ještě pořád zdá jako legrace, tak uvidíme), proto budeme v existenciální prdeli už když začnou selhávat komunikační sítě a ti šťastnější z nás vlastní rukou ukončí svůj život dřív, než se začne v ulicích střílet. (Autor těchto řádků nenašel odvahu prohnat si hlavu kulí ani v momentech, kdy to bylo vyloženě nabíledni, takže k sobě tuto naději nechová a otevírá se před ním růžová perspektiva, jak na smrtelné posteli v křečích nemoci z ozáření vypráví vnoučatům, co to byly ty počítače, sociální stát, mír atd.)

Na prvního máje na jednu hodinu odpoledne je na brněnské náměstí svobody svolaná a řádně nahlašená demonstrace a následný pochod neonacistů z národního odporu a dělnické strany. Došlo k tomu nečekaně. Není tomu dlouho, co představitelé těchto organizací tvrdili, že zde letos nic nebude. Antifašistická akce se nezdá být připravená. Všichni budou na dlouho avizovaných, spíš kulturních než převážně politických akcích v Praze. (Mimochodem, tam vystoupí i kanadská legenda Propagandhi, jejíž texty mne před lety ovlivnily v radikálním environmentalismu, vegetariánství ap., tak je docela paradoxní, že sem přiletěli letadlem – resp. předpokládám že nepřipluli na lodi – v němž za jeden let spálíte víc kyslíku, než v autě za celý život.) Marně jsem hledal, podle všeho není v Brně nahlášená žádná protiakce, centrum bude uzavřeno, neonacisté budou pochodovat s naprostým klidem, všichni jejich aktivní odpůrci, dá-li se jim tak říkat, budou v Praze. Jediná další akce je na moraváku mýtink KSČM v dopoledních hodinách. Nemám dojem, že bychom to mohli tak nechat. Co s tím uděláme?

Na straně neonacistů stojí policie, která jejich pochodům asistuje a zajišťuje klidný průběh a naopak brání protidemonstracím, opakovaně fyzicky útočí na antifašisty a perzkuuje je. Na straně neonacistů stojí úředníci magistrátu, kteří vyzývají občany, aby zůstali doma a nikam nechodili, popř. se chovali jako by se nic nedělo (nabízí se asociace se záběry z prvního dne protektorátu, kde si maloburžousti válí šunky na plovárně úplně stejně jako o den dřív), některé magistráty dokonce varují před postihem ty, kteří by chtěli narušovat průběh řádně nahlášených neonacistických demonstrací. Na straně neonacistů stojí i mainstreamová media, která používáním neutrálního výrazu “extremista” hází antifašisty do jednoho pytle s neonacisty, prezentují je jako stejně nebezpečné pro zachování normálního fungování společnosti a zcela ignorují zásluhy prvních v boji proti druhým. Na straně neonacistů stojí i pravicoví politilogové, kteří pro novináře a policajty škatulku “extremismu” vymysleli, vyargumentovali a opatřili puncem odbornosti. I kdyby hardcore nácků bylo jen tisíc a z nich jen dvě stě ochotných bojovat se zbraní v ruce, pořád je to situace, proti níž by se stát nebo systém v jakémkoliv slova smyslu, je-li jeho cílem udržení soudržnosti společnosti, měl rozhodně postavit, ne ji formálně odmítat a prakticky podporovat (a tím utvářet dojem své bezvýznamnosti). Policie, úředníci magistrátu, mainstreamoví novináři a pravicoví politologové, ti všichni jsou kolaboranty a po případné občanské (nebo nejen občanské) válce, kterou tu nácci vyvolají a eventuálně prohrají, by k výše jmenovaným takto mělo být přistupováno.

Mám dojem, že v době nástupu nacismu v třicátých letech minulého století byli ti nejspořádanější, nejserióznější, nejměšťáčtější pupkatí bůčkožrouti také největšími kolaboranty a rovněž mám dojem, že v tomto ohledu se dnes situace opakuje. Kdyby to bylo jediným výrazným problémem společnosti, navrhoval bych něco jako denacifikaci státní správy a vůbec všech vlivných institucí: schválit zákon, že republika je antifašistický stát atd., na jehož základě pak všichni policisté, úředníci, novináři i politologové, jimž by byla prokázána (byť verbální) spolupráce s neonacisty, by byli doživotně zbaveni veřejných funkcí a vůbec možnosti vlivu na společnost (vč. např. práce učitele, spisovatele apod.) a možností se o ně ucházet. Bohužel, sešlo se nám to všechno tak pěkně, že instituce modernity dnes mají dost starostí samy se sebou a něco podobně efektivního od nich (možná už nikdy) nemůžeme očekávat. Nezdá se, že by za daných podmínek zbývalo něco jiného, než proti neonacistům (a vyžádá-li to situace, též proti kolaborantům) bojovat individuálními útoky. (Nabušit se, vstoupit do antify atd.) Je to hnus. Ani nevím, jestli je tohle spíš optimistický nebo spíš pesimistický závěr.