Petice proti zrušení KSM

Ačkoliv by bylo nesmyslné souhlasit s názory této stalinistické organizace, odkazující se na a otevřeně se přihlašující k minulému totalitním režimu, je třeba odmítnout zákaz činnosti této organizace, a to jak z principu, tak konkrétně proto, že byl tento zákaz odůvodněn tím, že KSM požaduje společenské vlastnictví výrobních prostředků a revoluční změny společnosti, což je i agenda autentické radikální levice, včetně většiny anarchistů a může se proto stát, že zákaz v budoucnu bude hrozit i nestalinistickým levicovým organizacím, což není možné připustit. Petici najdete na http://protizakazuksm.blog.cz/ (bohužel je třeba zasílat podpisy emailem, protože mladí komunisté zřejmě neumí rozchodit webový formulář, ale co už).

Renesance elit - vše souvisí se vším

Po přečtení dnešního a včerejšího vydání Britských listů mne přepadla deprese z výsledného dojmu z článků, který by se dal shrnout konstatováním, že svět jde do hajzlu. Změny klimatu budou postupem času znamenat horší a horší podmínky k životu pro větší a větší část populace. Úzká menšina mocných, kteří mají vliv na řízení světa, si to uvědomuje a snaží se nasměrovat vývoj tak, aby si udržela svoji životní úroveň na úkor neprivilegované většiny, která bude zhoršením podmínek k životu trpět o to víc. Projevuje se to na mnoha úrovních událostmi, jejichž souvislost se mainstreamová media nikdy ani neodváží naznačit a ti, co se o této souvislosti zmíní, budou označeni za paranoidně uvažující konspirační teoretiky.

Projevuje se to snahou americké administrativy o udržení si mocenské pozice ve světě, o maximální kontrolu rychle se ztenčujících zásob přírodních zdrojů. Součástí této snahy byly invaze do Afghánistánu a Iráku i americkou administrativou zosnované (prostřednictvím teroristů vycvičených CIA) útoky na WTC, které k těmto a dalším invazím měly poskytnout záminku. Součástí této snahy o kontrolu přírodních zdrojů a udržení mocenské pozice je i stavba americké radarové základny v ČR, pro jejíž uskutečnění musela (na objednávku americké administrativy) vyhrát volby roku 2006 ODS, pročež se musela před volbami objevit Kubiceho zpráva, musela se zintenzivnit antikomunistická propaganda v mediích, stavějící rovnítko mezi levicové a totalitní názory a diskreditující protiradarové občanské aktivity, museli se po volbách objevit přeběhlíci v řadách poslanců sociální demokracie, aby bylo možno hladce prosadit všechny pravicové reformy, demontáž sociálního státu dvacátého století, upevňující pozici elit, které se tak mocensky připravují na kritičtější budoucnost, v níž se projeví dopady globálního oteplování (americký radar je jednou z věcí, prosazených i díky přeběhlíkům ze sociální demokracie, které budou mít celosvětový dopad, proto na pravicovém vývoji české politické scény má americká administrativa zájem).

Ostatně proto také musel prezidentskou volbu znova vyhrát Klaus (za cenu uplácení poslanců a zdravotních kolapsů několika z nich), jehož odpor k teorii člověkem způsobených klimatických změn (kvůli nimž se celý tento proces spustil) pomáhá vytvářet iluzi, že světové elity neberou klimatické změny vážně a tím přípravy elit na důsledky změn maskuje. Nebál bych se tvrdit, že s tím souvisí i bujení ultrapravice v ČR. Ačkoliv její příznivci jsou možná méně početní, než v polovině devadesátých let, jejich společenská legitimita dosahuje vyšší úrovně. Někteří organizátoři ultrapravicových demonstrací jsou členy ODS (a konec konců ultrapravicová idea nadřazenosti elit má velmi blízko k představě americké administrativy, že jen elity si zaslouží být chráněny před dopady klimatických změn). Velká část české veřejnosti poslouchá Daniela Landu (a z jeho textů si podvědomě zvyká na atmosféru dělení lidí na privilegované a podřadné), který samozřejmě už není nácek (mainstreamová media ho bagatelizují jako takového nepříliš nebezpečného blbce), i když počátkem devadesátých let hlavně on pomáhal etablovat české ultrapravicové hnutí, které má na svědomí už přes dvě desítky rasově motivovaných vražd. Čím víc tímto bude veřejnost ovlivněna (čím snáze přijme, že jednou z hlavních ikon šoubyznysu je zakladatel českého neonacismu, ideologie legitimující genocidu), tím samozřejměji bude akceptovat omezení svých práv ve prospěch vládnoucích elit, až se začnou drastičtěji projevovat dopady klimatických změn. Naše parlamentní levice je spíš k smíchu: když minulý víkend neonacisté pochodovali Plzní, mladí sociální demokraté vyzvali občany, aby si ničeho nevšímali a ignorovali je a komunisté se dokonce vyslovili proti antifašistické akci, podle jejich názoru násilnické organizaci.

Jestliže dvacáté století umožnilo mj. díky materiálnímu rozvoji v civilizované části světa prohlubování demokracie, občanských práv a sociální spravedlnosti, kteréžto výdobytky jsme si zvykli považovat za samozřejmé, pak jedenadvacáté století bude naopak znamenat omezování a postupné rušení těchto výdobytků, renesanci výjimečného mocenského postavení menšiny elit a zhoršování kvality života a omezování svobod zbytku obyvatelstva kvůli zhoršení životního prostředí a nedemokratickým a asociálním reakcím elit na toto zhoršení. Je mi dost blbě z představy světa, v němž budu trávit stáří a v němž bude žít generace mých dětí (pokud vůbec budu považovat za přijatelné nějaké děti do tohoto světa přivést). Netuším, co s tím. Články jako tento samy nic nevyřeší.

Žádost o milost pro členy skupiny ZTOHOVEN

Dovoluji si upozornit na tuto petici: Žádost o milost pro členy skupiny ZTOHOVEN. Dodávám, že dle mého názoru je ČT manipulativní, propagandistické medium a jakákoliv tvrzení o její objektivitě jsou jen součástí této propagandy. Bylo by tragické, kdyby soudy přistoupily na tuto hru a dopustily, aby mohla být umělecká demonstrace toho, že ne vše, co v televizi vidíme, musí být pravda, považována za trestný čin. Nevíme o tom, že by simulovanému výbuchu ve vysílání byť jediný divák uvěřil. Pochybuji, že trestný čin šíření poplašené zprávy má vůbec nějaký potenciál pozitivního využití. Domnívám se, že by měl být zrušen, podobně jako trestný čin pomluvy.

Ženy v dolech

Česká republika nedávno vypověděla mezinárodní dohodu o zákazu ženské práce v dolech. Šlo o návrh vládní koalice, zdůvodněný (pro někoho paradoxně) nutností rovných příležitostí a odstranění diskriminace. Návrh podpořili i opoziční sociální demokraté (navzdory tomu, že levice kdysi tuto mezinárodní dohodu vymohla) a Štěpán Kotrba na Britských listech označil toto počínání za nesocialistické. Zdůvodnil to tím, že zatímco v ČR už sociální situace zřejmě nebývá tak neúnosná, aby nutila ženy, např. svobodné matky, k pro ně fyzicky neúnosné práci v dolech, může toto české rozhodnutí vytvořit precedens pro státy jako je Ukrajina nebo i Čína, kde sociální a ekonomická úroveň je taková, že ženy mohou být v situaci, kdy práce v dole (jichž je na Ukrajině i v Číně hafo a jsou mnohem méně bezpečné, než u nás) bude pro ně jediným možným zdrojem příjmu. Ostatně i u nás by mohlo v extrémním případě dojít k tomu, že by taková práce byla ženě nabídnuta pracovním úřadem jako jediná alternativa (a tyto případy by se musely řešit individuálními lékařskými potvrzeními o nezpůsobilosti k takové práci). Na Britských listech k tomu bylo poznamenáno, že v Německu došlo k případu, kdy pracovní úřad ženě nabídl jako jedinou alternativu práci v erotickém salonu, ať už si pod tím představíme cokoliv. Dotyčná žena tuto práci odmítla a “ze dne na den” se ocitla “na ulici”. Nemám slov, nedokážu to okomentovat, jen se mi zatínají pěsti a doufám, že to není pravda. Co si o tom všem myslíte? Jen pro zajímavost dodávám, že práce v dole by fyzicky nebyl schopen ani žádný z mužů, které osobně znám.

Jazykoví puristé škodí mezilidské komunikaci

Kdo mě zná a/nebo má už něco přečteno z tohoto blogu, by si snad nedovolil mě vážně a upřímně obviňovat z obhajoby primitivizace jazyka, z popírání důležitosti přesného, jednoznačného a detaily rozlišujícícho vyjadřování apod. Orwellovo dílo 1984 mne oslovilo i proto, že umělé zjednodušování jazyka systémem (vládou, medii) za účelem zjednodušení myšlení lidí, kteří ten jazyk užívají, vidím jako reálné nebezpečí (navzdory tomu, že přijímám teorie, podle nichž je jazyk vždy takový, jaké jsou komunikační potřeby dané společnosti). Taky se občas nasírám, když někdo prohlašuje, že by se nic nezměnilo, kdyby se v češtině přestala používat diakritika nebo se přestalo rozlišovat i/y. Nicméně, vzhledem k tomu, že komunikační funkci jazyka považuji za prvořadou ve srovnání s jeho kulturně-estetickou či manifestační funkcí (to, že píšu diskuse místo diskuze, abych dal najevo, že se považuji za intelektuála, není zdaleka tak zásadní, jako to, co chci tím, co píšu, říct), nepřestane mne nikdy znechucovat a vytáčet a zvedat ze židle, když např. někdo, ať už v jakémkoliv kontextu, na psanou otázku “myslíte, že mi udělí vyjímku”, odpoví “vyjímku asi ne, ale výjimku snad ano”. Toto lpění na irelevantních detailech formy je jednak důkazem toho, že jeho původce nemá co říct k věci, ale přesto potřebuje projevit svoji existenci, v širším aspektu pak projevem toho, že dotyčný považuje málo významné věci za důležitější, než hodně významné věci. V praxi mívají takoví lidé často nevalné stylistické dovednosti.

Na Britských listech se nedávno strhla smršť nepříliš čtivě psaných příspěvků několika militantních důchodců, kteří se nemohli vyrovnat s tím, že se jazyk vyvíjí a tedy je v dnešní době naprosto korektní použít slovní spojení “budu se soustředit” (pro nezasvěcené: ve spisovné češtině je “soustředím se” budoucí čas - přítomný čas je “soustřeďuji se” - pročež tvar “budu se soustředit” je ve spisovné češtině nadbytečný). Na rozdíl od jejich názoru nepovažuji použití takového slovního spojení za projev buranství. Z vlastní zkušenosti vím, že je používají lidé, kteří by svými stylistickými a vyjadřovacími schopnostmi strčili autory oněch příspěvků do kapsy. Radši bych četl knihy autorů, kteří umí psát, ač neovládají nazpaměť všechna pravopisná pravidla, než autorů, kteří je ovládají, ale psát neumí. Dříve, řekněme sto let zpět, byl jazyk rozdělen zejména sociálně, z jedincovy mluvy bylo možné usuzovat na sociální prostředí, ve kterém se pohybuje, spíše než na věk. Dnes je jazyk více rozdělen generačně, z něčího vyjadřování lze snáze posoudit jeho či její věk, spíše než sociální postavení. Proto bych doporučil stárnoucím puristům zkusit v sobě najít trochu tolerance a uznat slovní spojení “budu se soustředit” jako projev mládí autora. My mladí jsme naoplátku ochotni tolerovat používání jejich výraziva typu “grázl” či “zlodějina”, které o vysokém věku autora vypovídá asi víc, než by sám chtěl, jako projevy zralosti, nikoliv buranství.

Čeština nezanikne, jestliže schopní autoři nebudou křečovitě dodržovat všechna její pravopisná pravidla. Čeština však může silně zdegenerovat, pokud se nebude používat k ničemu jinému, než k diskusi nad tím, co je správně česky. Mimochodem, plížívá gerontokratizace Britských listů je zajímavým fenoménem. Styl článků (i jejich obsah, často spojující levici s konzervativismem) na mě působí dojmem, že jich je čím dál tím víc psaných důchodci. Jistě by to stálo za podrobnější analýzu. Nechci ale rozpoutávat generační konflikt. Jen pro usmání: kontrola českého pravopisu v linuxu mi uznala jako existující slovo “gerontokratizace”, ne však slovo “primitivizace”. Zajímavé.

Kosovo: právo národa na sebeurčení versus mír a dobro

Koncept národa je do značné míry uměle vykonstruovaný a práva by měli mít zejména jednotliví lidé (všichni stejná). Na Balkáně došlo v uplynulých dvou desetiletích k nepředstavitelným tragediím a je prvořadou povinností mezinárodního společenství důsledně zabránit jejich opakování. Žádná z tamních znepřátelených skupin, zaštiťujících se pojmem národa, není ani čistě v pozici agresora, ani čistě v pozici oběti; všechny tyto skupiny byly v tomto období obojím, všechny se dopouštěly zvěrstev jakož i byla zvěrstva páchána na nich. Tato situace ukazuje, jak absurdní je myšlenka kolektivní viny. Vzhledem tomu, co s lidmi na Balkáně koncept národa dělá, bylo by nejhumánnějším řešením tento koncept na Balkáně úplně zrušit. Odebrat mezinárodně garantované právo na sebeurčení nejen albáncům (kosovským i nekosovským), ale i srbům, černohorcům, makedoncům, zkrátka všem národům, v nichž jejich národnost vyvolává jen nenávist k příslušníkům jiných národností. Umožnit jim, pokud nějakou národnost (s mezinárodně uznanými politickými důsledky) mít chtějí, mít oficiálně (zahraničně-politicky) jednu - balkánskou.

Pochopitelně, že každý má právo hlásit se k čemu chce (takže po vymazání pojmů makedonský, srbský atd. z historie nevolám), ale nesmí z toho vyvozovat požadavky na ty, kteří se hlásí k něčemu jinému (což je na Balkáně bohužel celkem pravidlem). Někteří odpůrci kosovské nezávislosti (zejména mezi českými důchodci) bohužel vidí stejně černobíle, jako její zastánci a glorifikují a idealizují si Srbsko. Odvolávají se na zkušenost z druhé světové války, kdy srbové po mnichovské dohodě dávali dohromady jednotky na pomoc Československu. Bohužel, po sedmdesáti letech jsou tito srbové většinou mrtví - stejně jako je (měla by být) v moderní, civilizované společnosti mrtvá myšlenka národně-osvobozeneckého boje - a jejich dnešní vnukové dokážou nenávidět albánce stejně (a se stejně nelidskými důsledky), jako nacisti nenáviděli slovany. Tak jako tak, všechny státy na tom území musí současně a co nejdříve vstoupit do EU a do schengenského prostoru (současně s tím je třeba prohloubit federalizaci a demokratizaci EU), aby se hranice mezi nimi staly irelevantními. Jestliže má mít aplikace práva národa na sebeurčení za důsledek další krveprolití, je třeba toto právo neaplikovat.

Pochopitelně to nemyslím globálně, protože existují zcela odlišné situace: např. karibský ostrov Antigua (a jistě mnoho dalších) získal vyhlášením nezávislosti na Velké Británii mnoho jak co se týče občanských práv a svobod, tak co se týče sociální spravedlnosti. Mimochodem, názvy národností píšu s malým písmenem po vzoru např. francouzů, španělů a italů, kteří zřejmě nemají tolik nacionalistických komplexů. Omlouvám se, že je tento příspěvek tak chaoticky strukturován; po pročítání archivu článků na Britských listech o vývoji balkánské krize, popisujících řadu všemi stranami tam spáchaných násilností, nedokážu na toto téma psát bez návalů emocí.

Prezidenstká volba: selhání levice

Trochu mě překvapilo (i když asi už bych se na to měl vykašlat a předsevzít si, že se nenechám překvapit ničím), kolik levicově orientovaných občanů bez větších protestů přistoupilo na výběr menšího zla v prezidentské volbě. Oba kandidáti byli pravicoví a řada příznivců pravice vnímala jejich souboj jako rozhodování mezi konzervativní pravicí a liberální pravicí (jakkoliv se toto slovní spojení může někdy zdát jako vnitřně rozporné), aniž by ten druhý dal najevo, v čem se liší od toho prvního. Větší část levice na tuto úroveň přistoupila a její sympatizanti se nechali strhnout k posuzování kandidátů podle více či méně irelevantních kriterií, nesouvisejících s jejich orientací v politickém spektru. Na jednu stranu je třeba uznat, že něco na tom je: volnomyšlenkářsky smýšlející jedinec jistě bude za menší zlo považovat toho z pravicových kandidátů, který nebude vystupovat proti registrovanému partnerství gayů, legalizaci euthanasie, legalizaci měkkých drog atd. My ovšem nevíme, jak by se Švejnar k těmto otázkám stavěl, víme jen, že Klaus se k nim staví negativně a takto se vůči liberálnějšímu Švejnarovi vymezil, ale zda by Švejnar v těchto otázkách byl s Klausem v rozporu, to vlastně není nikomu jasné.

Zásadním selháním levice ale je, jakkoliv to bude znít jako klišé, že nenavrhla žádného levicového kandidáta. (Osobně bych ocenil např. Petra Uhla, protože Rychetský a Motejl jsou právníci a Zeman je pragmatik a trochu buran.) Sociální demokraté se chopili pravicového kandidáta, navrženého pravicovými zelenými a komunisté, kteří se tváří jako že jsou od sociálních demokratů nalevo, pro jistotu navrhli ve druhé volbě vlastní pravicovou kandidátku (takže parlament, jehož rozložení politického spektra půl napůl mezi pravici a levici, zhruba odpovídající názorovému rozložení české společnosti, rozhodoval mezi třemi pravicovými a žádným levicovým kandidátem), aby tím mohli nepřímo podpořit Klause, který je navzdory zásadním sociálně-ekonomickým rozporům pro valnou část jejich členské základny (vzhledem k duchnovsky zapšklým prvkům v jeho názorech) přijatelnější, než nějaký cizák a emigrant.

Nemůžu si pomoct, ale pro mě z toho vyplývá, že se obě české parlamentní levicové strany tímto selháním ještě víc zdiskreditovaly (sociální demokracie možná víc, protože má už třetího přeběhlíka - pokud to bude pokračovat tímto tempem, bude do voleb 2010 v poslaneckém klubu sociální demokracie přeběhlíků nejméně šest), a že pro voliče s autenticky levicovým přesvědčením jaksi začínají být nepřijatelné obě. Proto jsem se v této souvislosti chtěl zeptat, co si myslíte o neparlamentní (avšak na regionální úrovni místy docela dobře si vedoucí) straně demokratického socialsmu, která by měla být nalevo od sociálních demokratů, ale narozdíl od komunistů se důsledně distancuje od minulého totalitního režimu. Má nějaký smysl volit do parlamentu stranu, která se tam pravděpodobně nedostane? Je reálné k její podpoře přesvědčit dostatečně velkou část dosavadních zklamaných voličů dvou parlamentních levicových stran? Nebo je lepší se zaťatými zuby hodit do urny lístek pro sociální demokracii, jakožto navzdory všem dosavadním selháním jasně menší zlo v porovnání s nynější pravicovou vládní koalicí?

Dobročinnost

Prý nemám dávat zbytečné peníze, které na nic pro sebe nepotřebuji, na dobročinné účely, protože by to pak vytvářelo dojem, že celkový nedostatek prostředků na tyto účely není třeba řešit systémově, protože se o jejich financování postarají bohatí jednotlivci. Tento vytvořený dojem by byl samozřejmě zavádějící, protože když chybí prostředky na naprosto základní věci, na nichž závisí fungování společnosti (integrace různě znevýhodněných lidí atd.), zatímco někteří žijí ve stále se rozrůstajícím blahobytu, jehož mezí nelze dohlédnout, tak je zřejmě něco špatně s organizací takové společnosti a nestačí problém řešit po individuálních případech.

Je to relevantní argument, ale zamyslel bych se nad tím, co je menší zlo, jsem-li v roli toho bohatého jednotlivce a to ve fázi, kdy už ty peníze prostě mám, kdy už nemůžu vrátit čas a odmítnout jejich přijetí. Buď si můžu pořídit něco konzumního pro sebe (jak jsem řekl, potřebné věci už mám, takže by to bylo něco nepotřebného) a zvýšit tak svůj blahobyt, zvýšit tak rozdíl mezi životním standardem mne, který ho už mám vysoký a těch, kteří jej mají nízký a prohloubit tak nespravedlnost (protože jsem ty peníze nedostal za nic, co bych považoval za přínos pro společnost, žádná spravedlnost v mém vlastnictví těch peněz není). Anebo je odevzdat někam, kde vidím, že zjevně chybí, vlivem nespravedlivého uspořádání společnosti. Tím se nůžky o něco málo sevřou, mé nespravedlivě vysoké prostředky se o něco sníží a nespravedlvě nízké prostředky potřebných se o něco zvýší. Abych minimalizoval možný efekt vytváření iluze, že je vlastně všechno více méně v pořádku, vysvětlím příjemci svůj názor na uspořádání společnosti a udělám maximum pro to, abych v něm onu iluzi nevytvářel. Není to ideální řešení, není to tak kvalitní řešení jako usilovat o změny uspořádání společnosti k lepšímu, tak aby takové indiviuální přesuny peněz (zdráhám se použít slova dar, protože implikuje, že původně patřily dárci, což je podle mě sporné, když, jak jsem uvedl výše, jsem si je nijak spravedlivě nezasloužil) nebyly potřebné. Myslím, že můžu o takové změny systému usilovat paralelně s dílčími přesuny peněz ve prospěch potřebných, že se tyto dvě aktivity nevylučují společensko-politicky ani morálně.

Nejde mi o léčení si výčitek svědomí (těch se ani zbavovat nechci, protože vím, že si zasloužím je mít), nebudu si osobně připadat lépe, nedělám takovou věc kvůli svému pocitu. Jsa součástí systému, který kritizuji, ale na kterém se tak jako tak podílím (ať už s penězi zacházím ve svůj prospěch či v prospěch jiných), budu si vždycky připadat blbě. Z určitého úhlu pohledu se člověk podílí na systému jakoukoliv činností kromě provádění revoluce, tzn. nemohl by dělat skoro nic, aby se na něm nepodílel. Jde o to, co bude mít méně špatné důsledky pro dobro společnosti. Jistě to vědět nemůžu, ale domnívám se, že napáchám méně zla, když se vedle snah o změnu systému budu snažit i o zlepšování kvality života konkrétních lidí na individuální bázi.

Legitimita neplacení poplatků u lékaře

Před dvěma týdny se přihlásilo několik desítek osobností (mj. komunistů i antikomunistů) s výzvou občanům, aby odmítli platit poplatky u lékaře, dokud ústavní soud nerozhodne o jejich přípustnosti.
Premiér reagoval prohlášením, že “porušovat zákon nemůže nikdo”. Ministr zdravotnictví Julínek k tomu přidal výhrůžku, že kdo nebude poplatky platit, bude čelit důsledkům vyplývajícím z nerespektování zákona. (Což lze chápat různě, třeba tak, že k němu eventuálně přijde exekutor, případně půjde sedět do vězení pro dlužníky.)
V Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, vidím mj. následující:

Článek 23
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Článek 31
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Jak to tedy premiér a ministr zdravotnictví mysleli? Nedomnívám se, že by doplněk “za podmínek, které stanoví zákon”, mohl v běžném chápaní jazyka (a právní předpisy mají být běžně pochopitelné) negovat hlavní myšlenku věty. (Mám za to, že větu “Každý den jím za podmínek, které stanoví můj žaludek” nelze běžně chápat tak, že některé dny vůbec nejím.) Takže buď si tento dokument neprostudovali (popř. si jej interpretovali nějak vyjetě), anebo jsou přesvědčeni o tom, že vláda, jejíž jsou součástí, už má takovou moc a autoritu (podepřenou tím, co všechno už jí za rok a půl prošlo), že se jím nemusí řídit.
Je pravda, že ústavní soud zatím nerozhodl, ale pokud se vysloví tak, že poplatky jsou v pořádku, nelze to považovat za znemožnění účinného použití zákonných prostředků? A navíc, nelze za takové znemožnění považovat už neschopnost ústavního soudu vyjádřit se s dostatečným předstihem (předtím, než povinnost platit poplatky vstoupí v platnost)?

Změny klimatu a omezování svobod

Ačkoliv je zrovna venku kosa, nebylo by dobré zapomínat, že letošní léto bylo nejteplejší za dobu, co se to měří. Mnozí pravicoví politici a komentátoři, např. český prezident Klaus, hovoří o tom, že celá teorie o klimatických změnách, způsobovaných lidskými zásahy do přírody, je jen uměle vytvořenou maškarádou levice pro její oblíbené omezování našich svobod. Environmentalisté se z tohoto důvodu stali terčem nejednoho velkohubého srovnání s nacisty a bolševiky. Zastánci pravice, jejichž názory na uspořádání světa v porovnání s těmi environmentalistickými mají mimochodem v mnoha ohledech k těm nacistickým a bolševickým podstatně blíž (viz centralizace versus decentralizace moci), prosazují názor, že příští totalitní režimy spatří světlo světa ve jménu ekologické ideologie, a že příští miliony obětí nebudou obětmi důsledků klimatických změn, nýbrž obětmi pod záminkou těchto změn ustavených diktatur ochránců přírody. Tvrdí, že globální oteplování je jen chiméra, jejímž šiřitelům jde o omezování svobod člověka. Už se ale neobtěžují vysvětlit, které svobody mají na mysli. Vytváří tím dojem, že opatření proti globálnímu oteplování povedou k omezování všech svobod.

Skutečnost, jakkoliv se jedná o velmi subjektivní pojem, je spíš taková, že řešení globálního oteplování povede maximálně ke snižování životní úrovně, tedy k omezování ekonomických svobod a to zdaleka ne v takové míře, v jaké by k tomuto snižování vedlo neřešení klimatických problémů. Ani většina obyvatel hospodářsky vyspělých států dnes nežije v takovém blahobytu, aby se na jejich způsobu života opatření proti změnám klimatu projevila nějak drasticky. Co se týče obyvatel chudých států, tedy převážné většiny světové populace (protože takovou Čínu nebo Indii zatím nelze, vzhledem k životní úrovni drtivé většiny jejich obyvatel, považovat za bohaté státy, navzdory jejich HDP), jejich životní úroveň v dlouhodobém důsledku řešení problému klimatických změn spíše vzroste, než klesne, ať už přímo působením zlepšení životního prostředí, anebo po změnách světového politicko-ekonomického systému, které si řešení globálního oteplování vyžádá. Jedinou skupinou, na jejíž životní úroveň mohou případná opatření mít výrazně znatelný vliv, jsou ti nejbohatší, kteří jsou ekonomickou elitou i v bohatých společnostech, jejichž životní úroveň je dnes nepředstavitelně vysoká i pro většinu obyvatel bohatých států. A i toto snížení jejich životní úrovně bude rozhodně menší, než k jakému by došlo, kdyby se klimatické změny neřešily.

Všechny svobody, k jejichž eventuálnímu omezení by v důsledku opatření proti globálnímu oteplování mohlo dojít, jsou (aniž by to odpůrci těchto opatření přiznávali) svobodami ekonomickými, nikoliv politickými. Jistěže tyto dvě skupiny svobod nejsou na sobě zcela nezávislými. Souvislost zde je, protože člověk, který nemá co jíst, kde bydlet atd., zřejmě nebude mít prostor ani možnost starat se o realizaci svých politických svobod. Nicméně nikdo z environmentalistů neříká, že nebude co jíst a kde bydlet v důsledku oněch opatření. Naopak, k takové situaci by časem mohlo dojít, kdyby se na zavádění oněch opatření kašlalo. A nikde není řečeno, že ona opatření povedou např. k omezení svobody pohybu, projevu, tisku, shromažďování, vyznání apod. Naopak, k omezování politických svobod by mohly vést případné mezinárodní konflikty o přírodní zdroje, ke kterým by došlo (a podle názorů mnohých již dochází, viz polemika o skutečné motivaci války v Iráku), kdyby se ta opatření nezavedla. Je jen strašákem z pera pravicových komentátorů, že řešení změn klimatu povede k omezování politických svobod, pokud tedy pod vlivem mediální masáže za politickou svobodu nepovažujeme vožení své prdele ve vlastním autě.

Je škoda, že část české levice na pravicovou rétoriku přistupuje a uznává, že bude muset dojít k omezení některých svobod ve jménu zachování kvality života, aniž by zdůrazňovala, že nepůjde o svobody politické. Pro pravicové manipulátory, kteří staví rovnítko mezi levici a totalitu, je to voda na jejich mlýn. Naštěstí však tito agitátoři nemají k dispozici nic víc, než útržkovitá prohlášení některých českých konzervativně levicových politiků. Proč by měla levice být v principu méně svobodná, než pravice, zatím nikdo z nich vysvětlit nedokázal. Nahrává jim jen to, že valná část jejich publika je už zpracovaná a toto bere jako neoddiskutovatelnou samozřejmost. Domnívám se, že jediným možným řešením je vytvářet protiváhu pravicovým komentářům a plnohodnotně informovat veřejnost o pohledu druhé strany. České environmentalistické levici se to zatím moc nedaří, mj. proto, že narozdíl od západní Evropy se u nás nemalá část environmentalistů nehlásí k levici a nemalá část levice se nehlásí k environmentalismu. Snad těchto pár řádků aspoň malinko přispěje k rozvíření diskuse.