Rozděl a panuj

Překvapuje mě, že nikoho zatím nenapadlo (pokud jsem dobře hledal), že za nynějším děním kolem vyklizení squatu Milada a následného medializovaného nalezení náhradního bydlení squatterům ministrem Kocábem by docela dobře mohla být snaha vnést rozpory dovnitř vrstev společnosti, které by v případě své jednotnosti mohly časem představovat opozici vůči volnotržní ideologii moci.

Vysokoškoláci u nás jsou názorově orientovaní převážně pravicově, ale žijí si zatím poměrně dost levicově, společnost jim zatím na jejich způsob života přispívá aspoň tím, že jim platí vzdělání. Kdyby toto skončilo a vysokoškolské vzdělání bylo prezentováno úplně jako služba, kterou si člověk musí platit jako kteroukoliv jinou službu (k čemuž to směřuje – těšme se, jak budeme obhajovat žádosti o granty na sociologický či antropologický výzkum před pupkatýma fotrama z čezu, škodovky a vodafonu), někteří studenti by mohli názorově obrátit a přidat se k těm, komu fašizující maloměšťáci říkají socky. Aby nic podobného studenty nenapadlo, je potřeba, aby si squattery hnusili. Odtud stokrát opakované lži o hromadách výkalů a použitých jehel na zahradě Milady atd. a ani bych se vůbec nedivil, kdyby největší bordel mezi squattery dělali nastrčení provokatéři, jako tomu bývá na demonstracích. (Mediální poselství pro střední třídu je jasné: “vy se celý život snažíte ze všech sil dělat všechno co nejvíc normálně a musíte za bydlení platit, zatímco nějací alternativci se o nic podobného nesnaží a bydlení mají zadarmo od ministra. To je tak nespravedlivé, že je ve vašem zájmu s nimi zatočit.” To ale není to hlavní, o co v této věci jde.)

Pokračováním snahy o vnášení rozporů do řad potenciálních odpůrců systému je nastěhování squatterů do bytového domu a rozšíření zprávy, že stávající nájemníci se tím cítí ohroženi a berou to jako součást snah majitele domu o jejich vyštvání pryč. Vždyť nájemníci, na něž je vyvíjen majitelem domu nátlak, aby se vystěhovali, jsou nejpřirozenějšími spojenci squatterů, jsou na stejné straně sporu, jestli je důležitější právo na střechu nad hlavou nebo právo disponovat prázdným barákem. A měl jsem dojem, že v méně nenormálních zemích, než je tato, se to i tak bere (že squatteři jsou spojenci nájemníků ohrožovaných majiteli ve věci práva na bydlení).

Třeba to žurnalistickým astroturferům (v žoldu těch a těch, však to znáte) nevyjde a squatteři se s ostatními nájemníky na Truhlářské skamarádí, když ti druzí poznají, kolik z jejich postoje ke squatterům bylo ovlivněno mediální masáží. Mimochodem, podprahové záběry v reklamě byly zakázány před padesáti lety. Kdy se “zakáže” (ve smyslu “bude obecně považováno za neetické”), v reklamě a zejména ve zprávách a v mezilidské komunikaci vůbec, používání dalších psychologických metod, kognitivního podmiňování atd., které člověku vnucují názor podprahově, bez jeho vědomí, aniž by se k němu mohl kriticky postavit?

Víra

Když se mě někdo ptá, jestli jsem věřící nebo atheista (pravda, poslední dobou jsem se na to nejčastěji ptal já sám sebe), pořád mi připadá, že je nutné upřesnit, jaké vymezení obou pojmů máme na mysli, jinak je otázka úplně nesmyslná a oba pojmy ani nemusí být v rozporu. Text, který jsem na to téma napsal před několika lety, kde v podstatě obhajuji agnosticismus, i když tvrdím, že to není agnosticismus, je zoufale zastaralý a neodráží následný myšlenkový vývoj autora, který se dnes na ten text už ani nemůže podívat.

Spor mezi theismem a atheismem může existovat jednak v ontologické rovině. Ontologická realita, skutečnost v nejširším slova smyslu (to, co je), byla podle theismu stvořena. Co stvořilo stvořitele se neřeší, ten prostě je (představuje obecnější kategorii než časoprostor, takže řešit jeho vznik je irelevantní, nic ho stvořit nemuselo, když časoprostor je až po něm). Podle některých variant teorie stvořitel realitu pouze stvořil a dál už jejím procesům dal volný průchod, podle jiných ji spoluurčuje, zasahuje do ní, podle ještě jiných ji zcela determinuje. (Bondy má pro ty varianty různá poetická pojmenování jako “impotentní hodinář” apod.) V každém případě není důvod tyto teorie přijmout, protože to, na co aspirují, a sice vysvětlit, proč něco je, kde se to vzalo, nesplňují. Totéž, co můžeme přisoudit stvořiteli, můžeme totiž přisoudit rovnou samotné ontologické realitě a máme to jednodušší. Ontologická realita (podle autorova skromného názoru) vznikla sama ze sebe. Čas a prostor jsou až jedněmi z konkrétních kvalit ontologické reality. Jestliže ontologická realita je obecnější než tyto konkrétní kvality, nemusíme řešit otázku jejího vzniku (ty její roviny, kde existuje vznik a zánik, jsou až po ní samotné), podobně jako ji nemusíme řešit u stvořitele, a pak nepotřebujeme ani toho stvořitele. Jinými slovy, jestliže uznáme, že vznikl časoprostor (že vlastně vznikla možnost vzniku něčeho z něčeho), pak je zbytečně vykonstruované nepřiznat tuto možnost přímo ontologické realitě a místo toho postulovat něco, co tuto možnost (na rozdíl od chudinky ontologické reality) má a tu realitu stvořilo. Prostě ty důkazy s prvním hybatelem apod. jsou dost mimo. Proč by tím prvním hybatelem nemohlo být něco na začátku té reality místo něčeho mimo ni? Na druhou stranu, celý tento argument předpokládá, že má nějaký smysl dávat přednost jednodušším vysvětlením (méně vykonstruovaným, s menším počtem postulátů) před složitějšími. (Pokud nemá, tak jako bych nic neřekl.) Tak jako tak ale nejsem přesvědčen, že bych měl věřit tomu, že ontologická realita sama vzniknout nemohla a že ji stvořilo něco, co samo vzniknout mohlo, spíše než tomu, že mohla rovnou sama vzniknout. Věřím té druhé možnosti, protože používá tutéž logiku jako ta první možnost, jen ji používá důsledněji, tedy jestliže je bůh něco, co stvořilo (popř. spoluurčuje atd.) realitu v nejširším slova smyslu, jsem ontologický atheista.

Vedle toho je tu zcela jiná otázka, úplně jiný spor, který s tím dosud popsaným sporem bývá spojován poměrně neprávem, otázka – dovoluji si pateticky pojmenovat – mravního theismu (Bondy pro odlišení používá termín “antiatheismus”). Ten spočívá v tom, že věřím, že existuje dobro a zlo, že existuje etika, že je něco, na základě čeho člověk jedná správně a nejedná nesprávně a jakkoliv v tom dělá chyby, pořád to brání řekněme vítězství zla, pořád to jistí, aby dobro mělo navrch. Tady hraje roli subjektivní předporozumění. Sice může přijít kdokoliv (biolog, psycholog, historik, sociolog, antropolog) a snažit se vysvětlit etiku empiricky, jako výsledek vědecky popsatelných procesů, v rámci toho či onoho svého oblíbeného redukcionismu, může mít strašně vychytanou argumentaci a fanaticky nadšené příznivce (kteří se budou hodit každému režimu, o jehož svržení pro jeho nemorálnost budou lidé usilovat, což může taky lecco vypovídat o skutečné motivaci dotyčných “vědců”), ale nikdy nepopíše povahu subjektivního předporozumění v celku, nikdy nedokáže, že je jen výsledkem biologických a/nebo společensko-ekonomických tlaků a ničím víc. Víru v to, že je ono předporozumění něčím víc, nelze empiricky dekonstruovat resp. nelze takovou dekonstrukci dokázat. Zde je vhodné ještě odbočit k ontologii a podotknout, že nikoliv etika, ale naopak naše mechanicko-materialistické (hodinářsko-hmotařské) chápání reality, v němž neprokazatelné je přívěskem prokazatelného, možné přívěskem nutného, je výsledkem působení společensko-ekonomických podmínek. Etika vůbec nemusí být, jak se v naší civilizaci zdá, závislá na tom, aby lidi měli dost času a klidu na přemýšlení o tom, jak se k sobě mají chovat. V některých buddhistických textech máme, řečeno naším jazykem, paralelní vesmíry, z nichž některé jsou uspořádány primárně jinak než fyzikálně, např. eticky. (Pikantní je, že současná “fyzika”, která už omezenost na karteziánsko-newtonovské paradigma dávno spláchla do kanalizace dějin, této představě spíš přikyvuje. I v evropské filosofii byly, zatím spíš neúspěšné, pokusy vymezit etiku ve stylu matematiky, jako axiomatický systém vět odvozených z jiných vět.)

Čili, věřím že je dobro v člověku. Jestli pochází z jedince nebo společnosti nebo vztahu obou je už (v tomto kontextu) vedlejší věc. Je proto zcela legitimní, když se autor těchto řádků nebo kdokoliv hlásí k mravními theismu (antiatheismu) a současně k ontologickému atheismu. (Opravdu není třeba být etymologickými puristy a tvrdit, že by se dobru v člověku mělo říkat “bůh”, aby tu sedělo pojmenování theismus.) Není v tom žádná nesrovnalost, naopak, nesrovnalost je v neupřesněné otázce “jsi věřící nebo atheista?”; jsem mravní věřící a ontologický atheista.

Jak to souvisí s anarchismem? Lidé, co otázku mravního a ontologického atheismu spojují, to většinou berou tak, že ontologický bůh je garantem mravního dobra. Ti, co věří morálně a ne ontologicky, jako autor těchto řádků, tohle považují za alibismus. Garantem mravního dobra je samo to mravní dobro. Nic jiného, než etika, nepřiměje člověka jednat eticky. Když se bojí, že ho bůh potrestá, a jen proto nedělá neetické věci, ze strachu, ne z přesvědčení, jinak by mu to bylo u prdele, nemá to s etikou nic společného; pak už je to spíš normální konformismus, jako když někdo něco nedělá, protože se bojí, že by ho pomlouvaly sousedky. Vztah anarchismu a autority (podle autorova názoru) není takový, že by anarchismus a priori autoritou pohrdal. Anarchismus odmítá vnucenou autoritu, odmítá aby vláda lidem něco zakázala, neodmítá aby si lidé něco zakázali sami (tam budou samozřejmě obrovské rozpory, nakolik si něco může sám zakázat jenom jedinec a nakolik má v tomto autoritu kolektiv/komunita apod., o těchto rozporech naštěstí tento text není, ale některý další by být měl, budu na to myslet). To lze ve vztahu k povaze morálních norem interpretovat tak, že anarchista může být mravně věřící a ontologicky atheista. Věří v dobro a věří v to, že autorita, co ho “nutí” v zájmu toho dobra jednat, je v něm samotném (popř. v jeho interakci se společností, ale prostě ne někde mimo, odkud by ji musel přijmout). Zda může být anarchista i ontologicky věřící je zajímavá otázka. Jistě, jsou takoví, spíš jde o to, jesli to dává smysl. Podle mě moc ne, protože hledání garance mravních norem mimo sebe je zbavováním se odpovědnosti a anarchismus (a jakákoliv důsledná demokracie) předpokládá a potřebuje maximálně sebeodpovědného člověka.

Ale to je jen taková pokusná úvaha, možná jsem úplně mimo. Ontologicky věřícím anarchistům jejich víru ani názory neberu, ostatně sám jsem v minulosti věřil mnohem okatěji rozporným tezím (např. když jsem se v sedmnácti hlásil k buddhismu a současně k rastafariánství, tj. v podstatě k sionismu a protibělošskému rasismu, ale to jen tak pro zajímavost). Mimochodem, tento text se samozřejmě nezabývá ontologicky věřícími mravními atheisty, protože o takových nevím a nevím jak bych si jejich názory měl představit (satanismus? existuje to vůbec doopravdy? v problematice sekt jde primárně o úplně jiné věci, než filosofické zázemí jejich teorií). Taky se nezabývá celkově nevěřícími, co nevěří v morální dobro v žádné jeho podobě, různými darwinisty a nihilisty a podobným odpadem. Tito jsou irelevantní a bude jim to dáno pocítit, ať už tak či onak, ať už dřív nebo později.

Zmrdi

Vždycky jsem si myslel, že situace, kdy v třicátých letech minulého století ulicemi středoevropských měst pochodovaly průvody SA-manů, se nemůže opakovat. Tehdejší občany jsem považoval tak trochu za sraby. Utíkali se schovat do nejbližšího průjezdu, aby nemuseli před průvodem stát v pozoru. Málo koho napadlo se nepodřídit, na pochodující třeba plivnout, nechat se zmlátit, ale aspoň jim to tím trochu zkomplikovat. Též jsem si říkal, že přece museli existovat např. jedinci, nezvratně umírající na rakovinu, kteří neměli co ztratit: proč nikdo z nich nestřílel po pochodujících nacistech z okna samopalem? Zkrátka jsem měl představu, že dnes jsou lidé nasranější a zároveň schopnější tvarovat svoji nasranost rozumem. Na přelomu tisíciletí (po odeznění postpseudorevolučního boomu) nácků v brněnských ulících zásluhou militantní antifašistické akce ubylo. Nedovedl jsem si představit, že by jejich počet vzrostl tolik, že by na to antifa nestačila. Ekonomická krize je možná definitivní v tom smyslu, že ukončí část iluzí, pod jejichž vlivem jsme formovali svůj světonázor.

Devadesátá léta u nás i jinde ve vykořisťovatelské části světa byla takovým rájem ve skleníku. Že když po monarchii přišla demokracie, tak dřív či později musí po demokracii přijít anarchie a světový mír, jsem v patnácti, před deseti lety, bral více méně jako hotovou věc. Spojení hmotného blahobytu a politických svobod dosáhlo hypertrofovaného stavu maximální míry podloženého pocitu celkového bezpečí a pohody atd., který neexistoval nikdy předtím a z ekologických důvodů pravděpodobně nebude existovat ani nikdy potom. My jsme v tom chlévě s koryty po celé délce zdí vyrůstali a nic jiného neznáme (babička v letech 1968 i 1989 vždy začala dělat zásoby na válku, dnes se to snad ještě pořád zdá jako legrace, tak uvidíme), proto budeme v existenciální prdeli už když začnou selhávat komunikační sítě a ti šťastnější z nás vlastní rukou ukončí svůj život dřív, než se začne v ulicích střílet. (Autor těchto řádků nenašel odvahu prohnat si hlavu kulí ani v momentech, kdy to bylo vyloženě nabíledni, takže k sobě tuto naději nechová a otevírá se před ním růžová perspektiva, jak na smrtelné posteli v křečích nemoci z ozáření vypráví vnoučatům, co to byly ty počítače, sociální stát, mír atd.)

Na prvního máje na jednu hodinu odpoledne je na brněnské náměstí svobody svolaná a řádně nahlašená demonstrace a následný pochod neonacistů z národního odporu a dělnické strany. Došlo k tomu nečekaně. Není tomu dlouho, co představitelé těchto organizací tvrdili, že zde letos nic nebude. Antifašistická akce se nezdá být připravená. Všichni budou na dlouho avizovaných, spíš kulturních než převážně politických akcích v Praze. (Mimochodem, tam vystoupí i kanadská legenda Propagandhi, jejíž texty mne před lety ovlivnily v radikálním environmentalismu, vegetariánství ap., tak je docela paradoxní, že sem přiletěli letadlem – resp. předpokládám že nepřipluli na lodi – v němž za jeden let spálíte víc kyslíku, než v autě za celý život.) Marně jsem hledal, podle všeho není v Brně nahlášená žádná protiakce, centrum bude uzavřeno, neonacisté budou pochodovat s naprostým klidem, všichni jejich aktivní odpůrci, dá-li se jim tak říkat, budou v Praze. Jediná další akce je na moraváku mýtink KSČM v dopoledních hodinách. Nemám dojem, že bychom to mohli tak nechat. Co s tím uděláme?

Na straně neonacistů stojí policie, která jejich pochodům asistuje a zajišťuje klidný průběh a naopak brání protidemonstracím, opakovaně fyzicky útočí na antifašisty a perzkuuje je. Na straně neonacistů stojí úředníci magistrátu, kteří vyzývají občany, aby zůstali doma a nikam nechodili, popř. se chovali jako by se nic nedělo (nabízí se asociace se záběry z prvního dne protektorátu, kde si maloburžousti válí šunky na plovárně úplně stejně jako o den dřív), některé magistráty dokonce varují před postihem ty, kteří by chtěli narušovat průběh řádně nahlášených neonacistických demonstrací. Na straně neonacistů stojí i mainstreamová media, která používáním neutrálního výrazu “extremista” hází antifašisty do jednoho pytle s neonacisty, prezentují je jako stejně nebezpečné pro zachování normálního fungování společnosti a zcela ignorují zásluhy prvních v boji proti druhým. Na straně neonacistů stojí i pravicoví politilogové, kteří pro novináře a policajty škatulku “extremismu” vymysleli, vyargumentovali a opatřili puncem odbornosti. I kdyby hardcore nácků bylo jen tisíc a z nich jen dvě stě ochotných bojovat se zbraní v ruce, pořád je to situace, proti níž by se stát nebo systém v jakémkoliv slova smyslu, je-li jeho cílem udržení soudržnosti společnosti, měl rozhodně postavit, ne ji formálně odmítat a prakticky podporovat (a tím utvářet dojem své bezvýznamnosti). Policie, úředníci magistrátu, mainstreamoví novináři a pravicoví politologové, ti všichni jsou kolaboranty a po případné občanské (nebo nejen občanské) válce, kterou tu nácci vyvolají a eventuálně prohrají, by k výše jmenovaným takto mělo být přistupováno.

Mám dojem, že v době nástupu nacismu v třicátých letech minulého století byli ti nejspořádanější, nejserióznější, nejměšťáčtější pupkatí bůčkožrouti také největšími kolaboranty a rovněž mám dojem, že v tomto ohledu se dnes situace opakuje. Kdyby to bylo jediným výrazným problémem společnosti, navrhoval bych něco jako denacifikaci státní správy a vůbec všech vlivných institucí: schválit zákon, že republika je antifašistický stát atd., na jehož základě pak všichni policisté, úředníci, novináři i politologové, jimž by byla prokázána (byť verbální) spolupráce s neonacisty, by byli doživotně zbaveni veřejných funkcí a vůbec možnosti vlivu na společnost (vč. např. práce učitele, spisovatele apod.) a možností se o ně ucházet. Bohužel, sešlo se nám to všechno tak pěkně, že instituce modernity dnes mají dost starostí samy se sebou a něco podobně efektivního od nich (možná už nikdy) nemůžeme očekávat. Nezdá se, že by za daných podmínek zbývalo něco jiného, než proti neonacistům (a vyžádá-li to situace, též proti kolaborantům) bojovat individuálními útoky. (Nabušit se, vstoupit do antify atd.) Je to hnus. Ani nevím, jestli je tohle spíš optimistický nebo spíš pesimistický závěr.

Právo na nezávislost na přírodě

V souvislosti s parlamentním hlasováním o zrušení, částečném zrušení nebo ponechání neetických poplatků ve zdravotnictví se objevily úvahy na téma práva na zdraví, jímž je kritika poplatků z morálních pozic často zdůvodňována. Právo na zdraví existuje např. podle OSN (http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=543), neexistuje podle názoru českých pravicových komentátorů, označujících se apolitické realisty, avšak papouškujících nezdůvodněnou mantru o nutnosti reforem (http://blisty.cz/art/44937.html), což by mohlo otázku zdánlivě řešit, ale je to složitější.

Mám za to, že právo na zdraví by mělo být chápáno jako součást práva na nezávislost na přírodě. Např. stejně jako by možnost člověka rozhodovat se, podílet se na kultuře a civilizaci atd. (prostě žít v řekněme nadbiologickém slova smyslu), neměla ovlivnit skutečnost, že má cukrovku nebo je na vozíku, nemělo by ji ovlivnit ani to, že žije na vrcholu skály uprostřed pouště na pustém ostrově. V obou případech člověka omezují živly v bytí člověkem, jestliže není celosvětově v chodu nějaké rozhraní, které by ho od živlů odstínilo a umožnilo každé rozumné bytosti rovnou možnost realizace svobody (součástí nebo snad i základnou tohoto rozhraní by asi měl být systém univerzálních lidských práv).

Jestliže však formulujeme toto “mělo by to tak být” jako “každý má právo, aby to tak bylo”, dostaneme se k problému, jak toto právo vymáhat. Nemá-li být jen formální, musí zřejmě být nějaký stav, nebo není-li ten stav, musí docházet k aktivitě směrem k nastolení toho stavu, na druhé straně, na straně toho, co je objekt z pohledu člověka, majícího ono právo. Platilo by to nejen o nezávislosti na přírodě, ale o všech lidských právech, jsou-li nějaká, která pod nezávislost na přírodě nespadají, což nyní nechám stranou. Jejich vymahatelnost, zdá se, je podmínkou toho, aby lidská práva mohla být onou základnou rozhraní, odstiňujícího člověka od živlů. Tedy, ta vymahatelnost práva, které je na straně subjektu, by musela mít podobu jedině povinnosti na straně objektu chovat se tak, aby byl dosažen stav, kdy je právo na straně subjektu naplněno. Čili teoreticky všichni musí dělat něco kvůli mně. Není to zvláštní? Není to na straně subjektu spíš takový špatně skrývaný outsourcing zodpovědnosti? Ovšem, ten subjekt nemusím být jenom já, ale kdokoliv. Z pohledu kohokoliv musí všichni dělat něco kvůli němu. Všichni musíme dělat něco kvůli komukoliv, což už zní podstatně přijatelněji. Tak jak to je, máme všichni morální povinnost chovat se tak, aby byl dosažen stav, kdy nikdo nebude závislý na přírodě? Není to lepší formulace, než egoisticky působící “mám právo na něco”? Anebo je obojí blbost?

Existuje a má existovat sociologie etiky?

V jednom z normálním lidem (takže ani mně, když mi zrovna nehrabe) nepochopitelných záchvatů jakési bezdůvodné kombinace zoufalství a naivity jsem se snažil vyhledat empirická data o tom, kolik procent lidí činí životní rozhodnutí jsouce motivováni penězi, kolik jsouce motivování sexem, kolik jsouce motivování společenským postavením, kolik jsouce motivování kombinací peněz, sexu a společenského postavení, popř. kolik promile jsouce motivováni etickými normami, není-li to pod hranicí statistické chyby. Zjistil jsem, že na českém internetu se slovní spojení “sociologie etiky” vůbec nevyskytuje a “sociologie morálky” (což už ale nemusí být přesně to, co jsem chtěl) se vyskytuje jen v sylabech univerzitních předmětů, katalozích knihoven a dalších bezmyšlenkovitých útržcích.

Existuje kniha “Ethics and the Sociology of Morals” od Émila Durkheima. Četli jste ji někdo? Pokud vůbec byla přeložena do češtiny, kulturní veřejnost to přede mnou tají. Anglická verze není nikde ke stažení, ani jako torrent, ani úryvky, ani recenze, analýzy, nic. Možná mi jen nasranost brání hledat efektivněji.

Sylabus předmětu “Sociální zájmy a morální kódy v antickém Řecku” na FI MU (http://is.muni.cz/predmety/predmet.pl?fakulta=1433;obdobi=2362;kod=VV029) si klade otázku: “Není ’sociologie morálky’ redukcionismem a relativismem?” Jsa jen sylabem předmětu, nesnaží se o odpověď (otázka je součástí takového toho seznamu s tečkami na začátcích řádků, jakkoliv se to k tématu nehodí).

Jakýsi rádoby výtah z knihy Modernita a holocaust od Zygmunta Baumana na jakémsi studentském webu PF UK (http://www.vakobobri.cz/request.php?470) končí pesimistickou tezí, opět graficky upravenou jako bod seznamu: “Tradiční sociologie morálky potřebuje zásadní revizi. Největším nesmyslem [je], že morální chování se rodí z činnosti společnosti a je udržováno činností společenských institucí, že společnost je v podstatě humanizujícím, umravňujícím nástrojem. Silné morální pudy mají předspolečenský původ, společnost možnost nemorálního chování ve skutečnosti spíše zvětšuje.” (Autor výtahu zřejmě má co skrývat, když text poskytuje místo univerzálního html v diskriminačním doc.) To by znamenalo, že maloměšťáctví je zlo z přesně opačného důvodu, než jsem si celý život myslel!

Nenašel jsem k tématu nic, co by mělo hodnotný obsah. Ani statistická data k tomu, kolik procent lidí nejsou zmrdi, ani argumentaci, proč by mělo nebo nemělo mít smysl snažit se něco podobného zjišťovat. Jak by takový průzkum probíhal? Přijdete s dotazníkem k člověku na ulici a položíte mu otázku: podle jakého imperativu činíte významná životní rozhodnutí? a) peníze, b) sex, c) společenské postavení, d) kombinace a),b), b),c), a),c) nebo a),b),c), e) etické normy. Kolik procent vám co odpoví? To by šlo rovnou dělat průzkum, kolik lidí lže: “Dobrý den, jsme z CVVM, můžeme se vás na něco zeptat? Mluvíte obvykle pravdu?” Je to k smíchu, ale není tentýž problém u všech průzkumů veřejného mínění? Jakými metodami se v těchto průzkumech koriguje tendence lidí machrovat před sběratelem dat dáváním nepravidivých, ale uznávanějších odpovědí? Před volbami někteří “odborníci” upozorňují, že výsledky “extremistických” stran budou o něco lepší, než se zdálo z průzkumů, protože voliči své politicky nekorektní sympatie před sociology skrývají. Není to zvláštní? Neměly by spíš už metody těch průzkumů toto nějak zohledňovat a korigovat? Nelze např. právě v rozdílu mezi výsledky průzkumů a voleb spatřovat indikátor toho, kolik procent lidí v průzkumech lže?

Anarchismus a komunismus usilují o totéž

Je s podivem, jak dalece posunutých významů se dostává výrazům, zavedeným s dobrým úmyslem, v ústech jedinců, snažících se vylhat ze své morální odpovědnosti. Jak bych rád vysvětlil jinde, podstatou člověka je (samozřejmě velmi zjednodušeně řečeno) jeho schopnost svobodně se rozhodovat ke správnému jednání a z ní plynoucí povinnost se takto rozhodovat (neboť kdyby se člověk rozhodoval k nesprávnému, sobeckému, zvířecímu jednání, svoji podstatu, tj. samu onu schopnost svobodně se rozhodovat, by tím postupně zrušil a zdegeneroval by zpět na zvíře, vrátil by se zcela do říše nutnosti), svědomí každého jedince by mu tedy mělo velet být aktivistou dobra, usilovat o měnění světa k lepšímu, což v našich (současných evropských) podmínkách implikuje zájem o politiku, protože navzdory vytrvalému házení klacků pod nohy občanům ze strany vrchnosti se jedná o nejfunkčnější (či aspoň nejméně nefunkční) mechanismus zdokonalování skutečnosti. Jestliže je někdo pohodlný a v rámci svého egoismu pohodlí preferuje před odpovědností, není pro něj nic snazšího, než si velkohubě deklarované ignoranství racionalizovat lží, že politika je svinstvo, že s tím nic nejde dělat, že zcela legitimním přístupem je zaujetí pozice mrtvého brouka nebo pštrosa s hlavou v písku, že vrcholem angažovanosti je planě nadávat u stolu v hospodě, aby se další den ráno zase mohl přetvařovat a hrbit před vrchností, jako to hrdinně dělaly generace jeho prastrýčků už od třicetileté války. Je velmi smutné vidět, jak tito zápecní bůčkožrouti drze parazitují na nejrůznějších dobových ideálech, z nichž mnohé hlásají cíle, které jsou s pasivitou těchto myšlenkových příživníků v přímém rozporu. A tak se děje, že i anarchismus, usilující o vytvoření takové společnosti, jejíž vznik a fungování se neobejde bez individuální participace většiny jejích členů, si berou do úst právě tito kavárenští tlachalové, stavějící na odiv svůj nezájem o věci veřejné. Uzurpují si tento nejnerezignovanější myšlenkový směr jako symbol své rezignace. Anarchismus se takto zneužit stává frází v arzenálu jejich plků vedle primitivního antikomunismu, antifeminismu atd. Od lidí, prohlašujících ze anarchisty, lze pak slyšet i takové kydy, jako že stejně jedno, kdo je u vlády, pokud to nejsou fašisti nebo komunisti. Jsou hrdí na to, že nevolí. Radují se z nízké volební účasti. Ještě si to se zamyšleným výrazem vzájemně odkývají a poplácají se po zádech.

Rád bych se ohradil proti empirickému vyvracení zde předložené teze. Netvrdím, že se termíny používají vždy nebo většinou tak, jak je používám já. (Politologové, ekonomové, diplomaté a další představitelé buržoazních pavěd, kteří za peníze daňových poplatníků zkoumají, jak je efektivněji ovládat, vykořisťovat a vyvražďovat, už propašovali na wikipedii vedle původní marxistické definice komunismu i svoji orwellovskou definici komunismu, podle níž jde o totalitní systém vlády, kde jedna strana ovládá státem vlastněné výrobní prostředky. Jejich úspěch neznamená, že mají pravdu.) Tvrdím, že některé termíny má smysl používat v určitých významech a v jiných významech je používat smysl nemá. Předpokládejme, že výraz kniha se používá pro označování svazku listů, popsaných textovými informacemi. Mluvím-li o knize v tomto významu, v kontextu, v němž je podstatou a účelem této knihy textová informace na jejích listech, má smysl mluvit o knize, mluvím o knize jako o knize. Pakliže mám knihu, kterou bych v životě nepřečetl a používám ji např. pod nohou postele jako tlumič vrzání (ve snaze nedostat se do pomluv závistivých sousedů), nemá dále smysl mluvit o knize (jde mi o vysvětlení principu; netvrdím, že nelze empiricky doložit situace, kdy to smysl má). Používám ji jako podložku a tlumič, jde o podložku a tlumič, že to původně byla kniha (listy textových informací) je málo relevantní. Proto nemá smysl mluvit ani o anarchismu v jiném významu, než jako o anarchismu, nemá smysl mluvit o anarchismu jako o hospodské pasivitě, zápecním bůčkoužroutství atd., když pro tyto jevy máme trefnější výrazy. Proto nepovažuji empiricky doložené definice mnou užívaných termínů, lišící se od mých definic těchto termínů, za něco, co by mé definice, vycházející důsledně z podstaty označovaného jevu a účelu jeho označování, relativizovalo nebo snad vyvracelo.

Řekněme tedy, že anarchismus je politicko-filozofický názor, podle nějž je třeba zlepšit situaci člověka odstraněním nadvlády člověka nad člověkem, kterážto je nemorální, neboť omezuje svobodu, tj. svobodu rozhodovat se ke správnému jednání. Výsledná společnost, kde tato nadvláda nebude existovat, bude anarchistická. A dejme tomu, že komunismus je (ekonomicko-)politicko-filozofický názor, považující za potřebné zlepšit situaci člověka odstraněním vykořisťování člověka člověkem (kteréžto je nemorální, neboť omezuje svobodu, tj. svobodu rozhodovat se ke správnému jednání). Výsledná společnost, kde toto vykořisťování nebude existovat, bude komunistická. Nejen paralela je zřejmá. Nejenže oba směry leží na radikální levici (levice v politické rovině vyjadřuje to, co je v sociální rovině pokrok; pokrok v sociální rovině vyjadřuje to, co je v morální rovině dobro, o tom podrobněji jinde), že oba jsou součástmi socialismu, který zase je, stejně jako demokracie (v anarcho-komunistické společnosti bude samozřejmě přímá demokracie, kecy papalášů o nedemokratičnosti jedné nebo obou těchto levicových teorií jsou motivovány obavou o koryto), součástí humanismu, společně s myšlenkou lidských práv, založenou na kategorickém imperativu, že musím jednat vždy tak, aby maxima mé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobec­ného zákonodárství (Kant), což rovněž jasně svědčí o místě obou názorových směrů v evropské myšlenkové tradici, založené na axiomu, že to, co má být, je více, než to, co je. Jediný rozdíl totiž je v důrazu na různé aspekty toho, co má být překonáno (když zde dále mluvím o překonání nebo odstranění, mám na mysli překonání odstraněním nebo odstranění překonáním, viz Aufhebung u Hegela a Marxe). Anarchismus se soustředí na mocenský aspekt (vrchnost diktuje všem lidem, co smí dělat), komunismus na hospodářský (vrchnost si přivlastňuje produkty práce všech lidí), jinak usilují v podstatě o totéž, jsou různými vyjádřeními téhož, proto nejenže kdo zastává jedno, nemůže odmítat druhé, nýbrž kdo zastává jedno, musí zastávat i druhé, jinak by si protiřečil. Důsledný anarchista je komunista a naopak, anarchistická společnost bude muset být komunistická a naopak, překonání mocenské nadvlády člověka nad člověkem (odstranění vlády vrchnosti nad lidmi) je nemyslitelné bez překonání hospodářského vykořisťování člověka člověkem (bez odstranění přivlastňování produktů práce všech lidí vrchností) a naopak.

Jedinci, kteří se hlásí k anarchismu definovaném kompatibilně s mojí definicí, ale ostře odmítají komunismus s poukazem na hrůznost totalitních režimů sovětského typu, podobně jako jedinci, kteří se hlásí ke komunismu definovaném kompatibilně s mojí definicí, avšak odmítají anarchismus jako něco negujícího hodnoty, morálku, zodpovědnost, jsou zcela mimo, jelikož jeden z výrazů ve dvojici definují svým přesvědčením, svým ideálem, zatímco druhý definují empiricky doloženým zlem, které si přivlastnilo původně prakticky zcela opačně míněný výraz (anarchismus usiluje o dobro, označovat jím zlo je matoucí, když mluvím o komunismu jako o dobru; komunismus usiluje o dobro, označovat jím zlo je matoucí, když mluvím o anarchismu jako o dobru). Navíc, pokud anarchista, odmítající komunismus, nebo komunista, odmítající anarchismus, pod to, k čemu se hlásí, počítá jen to, co si pod tím představuje, zatímco pod to, co odmítá, počítá vše, čemu kdo kdy tak říkal, dojde k tomu, že pod svojí definici toho, co odmítá, bude muset počítat i vzájemně rozporné ideologie (např. anarcho-primitivismus a anarcho-kapitalismus nemají společného zhola nic, krom toho, že bývají obě nesmyslně zařazovány pod anarchismus a že jsou v podstatě pravicové, tj. reakční, zlé, protilidské, neetické atd.) a při zdůvodňování toho, co mu na odmítané teorii vadí, bude muset vypočítávat vzájemně se vylučující argumenty. U nás tímto velkým problémem trpí obě organizace, které ve svých názvech nesou názvy příslušných teorií, čímž způsobují rozštěpení zdejší radikální levice, pomáhají tím pravici a jakkoliv je to snad sociologicky nepravděpodobné, vůbec bych se nedivil, kdyby významné části členských základen KSČM a ČSAF tvořili pravicoví agenti, pracující na konzervaci tohoto bezúčelného a škodlivého rozštěpení, což by současně vysvětlovalo, proč představitelé těchto organizací často mluví, jako by tyto měly kořeny někde úplně jinde (v římské říši nebo v pralese).

I ti, kteří se dokáží tohoto myšlenkového zkratu vyvarovat a snaží se o srovnání obou názorových směrů jako názorových směrů, propadají snadno do zajetí falešných protikladů, jako že anarchismus usiluje o mírumilovnou, zatímco komunismus o násilnou změnu poměrů, že anarchismus respektuje jedince, zatímco komunismus je kolektivistický, že anarchismus je proti státu, zatímco komunismus stát používá a potřebuje, že anarchismus je proti systému a komunismus je jen další systém, a všechno jsou to stejné blbosti. Změna poměrů bude taková, aby v ní lidé byli cíli, ne účely. Sebeobrana dobra proti zlu bude taková, aby zlo nemohlo nad dobrem zvítězit. Popravy diktátorů můžou být nevyhnutelné. Podmínkou politické vyspělosti je morální vyspělost. Společnost nemůže fáze svého vývoje přeskakovat. Zavádět komunismus tam, kde dosud nebyl ani kapitalismus, nelze, stejně jako nelze zavádět přímou demokracii tam, kde dosud nebyla ani zastupitelská. S rozdílem mezi anarchismem a komunismem to nemá nic společného. Jakkoliv bude v anarcho-komunistické společnosti stát překonán, v dnešních poměrech je silný sociální stát pokrokovějším přístupem k lidem, než malý darwinistický stát, nechávající lidi v područí nadnárodních korporací. Systém bude i v anarchistické (komunistické) společnosti, bude to systém dobra, lze být proti zlu, ne proti systému. Rád bych věděl, kolik anarchistů, kteří jsou proti systému, by s čistým svědomím raději šlo na demonstraci s nácky proti systému, než na demonstraci s komunisty proti náckům. Individualismus versus kolektivismus (nebo liberalismus versus socialismus) je nejfalešnější rozpor ze všech. Jedinec potřebuje společnost a společnost potřebuje jedince, jedince nelze definovat ani myslet bez společnosti, ani společnost nelze definovat ani myslet bez jedince. Hranici, kde končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého, musí být možné stanovit univerzálně (což není v žádném rozporu s tím, že je sociálně konstruována). Morální povinností jedince je jednat správně nejen v osobním, ale i ve společenském a nejen ve společenském, ale i v politickém životě. Anarchismus a komunismus (a samozřejmě feminismus, v němž analogicky s anarchistickým odstraněním mocenského útlaku a s komunistickým odstraněním hospodářského útlaku dochází k odstranění genderového útlaku, ale o tom jinde) v korektním slova smyslu jsou optimálními vyjádřeními této povinnosti a principů jejího naplňování.

Petice proti zrušení KSM

Ačkoliv by bylo nesmyslné souhlasit s názory této stalinistické organizace, odkazující se na a otevřeně se přihlašující k minulému totalitním režimu, je třeba odmítnout zákaz činnosti této organizace, a to jak z principu, tak konkrétně proto, že byl tento zákaz odůvodněn tím, že KSM požaduje společenské vlastnictví výrobních prostředků a revoluční změny společnosti, což je i agenda autentické radikální levice, včetně většiny anarchistů a může se proto stát, že zákaz v budoucnu bude hrozit i nestalinistickým levicovým organizacím, což není možné připustit. Petici najdete na http://protizakazuksm.blog.cz/ (bohužel je třeba zasílat podpisy emailem, protože mladí komunisté zřejmě neumí rozchodit webový formulář, ale co už).

Renesance elit – vše souvisí se vším

Po přečtení dnešního a včerejšího vydání Britských listů mne přepadla deprese z výsledného dojmu z článků, který by se dal shrnout konstatováním, že svět jde do hajzlu. Změny klimatu budou postupem času znamenat horší a horší podmínky k životu pro větší a větší část populace. Úzká menšina mocných, kteří mají vliv na řízení světa, si to uvědomuje a snaží se nasměrovat vývoj tak, aby si udržela svoji životní úroveň na úkor neprivilegované většiny, která bude zhoršením podmínek k životu trpět o to víc. Projevuje se to na mnoha úrovních událostmi, jejichž souvislost se mainstreamová media nikdy ani neodváží naznačit a ti, co se o této souvislosti zmíní, budou označeni za paranoidně uvažující konspirační teoretiky.

Projevuje se to snahou americké administrativy o udržení si mocenské pozice ve světě, o maximální kontrolu rychle se ztenčujících zásob přírodních zdrojů. Součástí této snahy byly invaze do Afghánistánu a Iráku i americkou administrativou zosnované (prostřednictvím teroristů vycvičených CIA) útoky na WTC, které k těmto a dalším invazím měly poskytnout záminku. Součástí této snahy o kontrolu přírodních zdrojů a udržení mocenské pozice je i stavba americké radarové základny v ČR, pro jejíž uskutečnění musela (na objednávku americké administrativy) vyhrát volby roku 2006 ODS, pročež se musela před volbami objevit Kubiceho zpráva, musela se zintenzivnit antikomunistická propaganda v mediích, stavějící rovnítko mezi levicové a totalitní názory a diskreditující protiradarové občanské aktivity, museli se po volbách objevit přeběhlíci v řadách poslanců sociální demokracie, aby bylo možno hladce prosadit všechny pravicové reformy, demontáž sociálního státu dvacátého století, upevňující pozici elit, které se tak mocensky připravují na kritičtější budoucnost, v níž se projeví dopady globálního oteplování (americký radar je jednou z věcí, prosazených i díky přeběhlíkům ze sociální demokracie, které budou mít celosvětový dopad, proto na pravicovém vývoji české politické scény má americká administrativa zájem).

Ostatně proto také musel prezidentskou volbu znova vyhrát Klaus (za cenu uplácení poslanců a zdravotních kolapsů několika z nich), jehož odpor k teorii člověkem způsobených klimatických změn (kvůli nimž se celý tento proces spustil) pomáhá vytvářet iluzi, že světové elity neberou klimatické změny vážně a tím přípravy elit na důsledky změn maskuje. Nebál bych se tvrdit, že s tím souvisí i bujení ultrapravice v ČR. Ačkoliv její příznivci jsou možná méně početní, než v polovině devadesátých let, jejich společenská legitimita dosahuje vyšší úrovně. Někteří organizátoři ultrapravicových demonstrací jsou členy ODS (a konec konců ultrapravicová idea nadřazenosti elit má velmi blízko k představě americké administrativy, že jen elity si zaslouží být chráněny před dopady klimatických změn). Velká část české veřejnosti poslouchá Daniela Landu (a z jeho textů si podvědomě zvyká na atmosféru dělení lidí na privilegované a podřadné), který samozřejmě už není nácek (mainstreamová media ho bagatelizují jako takového nepříliš nebezpečného blbce), i když počátkem devadesátých let hlavně on pomáhal etablovat české ultrapravicové hnutí, které má na svědomí už přes dvě desítky rasově motivovaných vražd. Čím víc tímto bude veřejnost ovlivněna (čím snáze přijme, že jednou z hlavních ikon šoubyznysu je zakladatel českého neonacismu, ideologie legitimující genocidu), tím samozřejměji bude akceptovat omezení svých práv ve prospěch vládnoucích elit, až se začnou drastičtěji projevovat dopady klimatických změn. Naše parlamentní levice je spíš k smíchu: když minulý víkend neonacisté pochodovali Plzní, mladí sociální demokraté vyzvali občany, aby si ničeho nevšímali a ignorovali je a komunisté se dokonce vyslovili proti antifašistické akci, podle jejich názoru násilnické organizaci.

Jestliže dvacáté století umožnilo mj. díky materiálnímu rozvoji v civilizované části světa prohlubování demokracie, občanských práv a sociální spravedlnosti, kteréžto výdobytky jsme si zvykli považovat za samozřejmé, pak jedenadvacáté století bude naopak znamenat omezování a postupné rušení těchto výdobytků, renesanci výjimečného mocenského postavení menšiny elit a zhoršování kvality života a omezování svobod zbytku obyvatelstva kvůli zhoršení životního prostředí a nedemokratickým a asociálním reakcím elit na toto zhoršení. Je mi dost blbě z představy světa, v němž budu trávit stáří a v němž bude žít generace mých dětí (pokud vůbec budu považovat za přijatelné nějaké děti do tohoto světa přivést). Netuším, co s tím. Články jako tento samy nic nevyřeší.

Žádost o milost pro členy skupiny ZTOHOVEN

Dovoluji si upozornit na tuto petici: Žádost o milost pro členy skupiny ZTOHOVEN. Dodávám, že dle mého názoru je ČT manipulativní, propagandistické medium a jakákoliv tvrzení o její objektivitě jsou jen součástí této propagandy. Bylo by tragické, kdyby soudy přistoupily na tuto hru a dopustily, aby mohla být umělecká demonstrace toho, že ne vše, co v televizi vidíme, musí být pravda, považována za trestný čin. Nevíme o tom, že by simulovanému výbuchu ve vysílání byť jediný divák uvěřil. Pochybuji, že trestný čin šíření poplašené zprávy má vůbec nějaký potenciál pozitivního využití. Domnívám se, že by měl být zrušen, podobně jako trestný čin pomluvy.

Ženy v dolech

Česká republika nedávno vypověděla mezinárodní dohodu o zákazu ženské práce v dolech. Šlo o návrh vládní koalice, zdůvodněný (pro někoho paradoxně) nutností rovných příležitostí a odstranění diskriminace. Návrh podpořili i opoziční sociální demokraté (navzdory tomu, že levice kdysi tuto mezinárodní dohodu vymohla) a Štěpán Kotrba na Britských listech označil toto počínání za nesocialistické. Zdůvodnil to tím, že zatímco v ČR už sociální situace zřejmě nebývá tak neúnosná, aby nutila ženy, např. svobodné matky, k pro ně fyzicky neúnosné práci v dolech, může toto české rozhodnutí vytvořit precedens pro státy jako je Ukrajina nebo i Čína, kde sociální a ekonomická úroveň je taková, že ženy mohou být v situaci, kdy práce v dole (jichž je na Ukrajině i v Číně hafo a jsou mnohem méně bezpečné, než u nás) bude pro ně jediným možným zdrojem příjmu. Ostatně i u nás by mohlo v extrémním případě dojít k tomu, že by taková práce byla ženě nabídnuta pracovním úřadem jako jediná alternativa (a tyto případy by se musely řešit individuálními lékařskými potvrzeními o nezpůsobilosti k takové práci). Na Britských listech k tomu bylo poznamenáno, že v Německu došlo k případu, kdy pracovní úřad ženě nabídl jako jedinou alternativu práci v erotickém salonu, ať už si pod tím představíme cokoliv. Dotyčná žena tuto práci odmítla a “ze dne na den” se ocitla “na ulici”. Nemám slov, nedokážu to okomentovat, jen se mi zatínají pěsti a doufám, že to není pravda. Co si o tom všem myslíte? Jen pro zajímavost dodávám, že práce v dole by fyzicky nebyl schopen ani žádný z mužů, které osobně znám.